Japonci Sigh jsou blackmetalová legenda, kterou díky tomu, že fungují už od roku 1990, snad nikomu netřeba dlouze představovat. Minimálně pokud jste fanoušci těch poněkud švihlejších podob tohoto žánru. Je tedy k údivu, že až do letošního podzimu se nikdy neukázali v Praze. Já je sice měl možnost vidět už párkrát v rámci Brutal Assault festivalu, kde byli vždycky super, ale v matce stověžaté tentokrát hráli poprvé.

A nebyli zde samozřejmě sami, společnost jim dělala poměrně zajímavá banda Laster z Nizozemska. U těch je na první poslech jasné, že jsou silně inspirovaní Ved Buens Ende a Virus, což samo o sobě kdovíjak originální není, ale jelikož těch kapel, které tyto norské avantgardní bohy vykrádají, není ani zdaleka tolik jako například následovníků Deathspell Omega, je rozhodně příjemné si poslechnout po čase trochu jiný přístup k žánru, než frčí všude možně.

Když Nizozemci začali, měli poměrně zastřený zvuk, hlavně kytara a zpěvy ven moc nelezly. Výborná basa a dobré bicí ale naopak dobře diktovaly. Jelikož kapela měla s sebou vlastního zvukaře, lze to považovat za záměr, ale nutno říct, že minimálně v první polovině člověk musel stát na levé straně před kytaristou, protože vpravo jakoby kytara neexistovala. Kytarové linky byly ovšem celkem jednoduché s občasným výjezdem do sladších momentů, kterých naštěstí nebylo moc. Naopak potěšilo pár psychedeličtějších prvků.

Mnohem více to ale táhla rytmická sekce, kterou bylo radost sledovat. Zde byl ten vliv VBE opravdu nepřeslechnutelný, ale o to více mě Laster díky němu bavili. Zhruba druhá třetina koncertu byla ale zároveň hodně rocková, zde šlo podstatně více slyšet již zmíněné Virus. Skočné tempo, dobré basové vyhrávky, tohle mě zrovna naživo bralo mnohem více než při poslechu alb, která jsou celkem nevýrazná.

Trochu škoda, že celkový feeling shazovaly nic moc vokály. Ty čisté lezly ven fakt málo, což i vzhledem ke kvalitě zpěvu až tak nevadilo, jekot byl slyšet více, ale zase to bylo takové nezajímavé mňau mňau. Ale co, hlavní je, že zbytek šlapal docela dobře, v průběhu se i zlepšil zvuk a set postupně gradoval. Rockovější pasáže vystřídal black metal, sice spíše střednětempý, ale docela podivný a sem tam se solidně tlačícími kopáky. Za Laster tedy mohu říct, že i když se nejednalo o něco vyloženě memorable oproti geniálním kapelám, od kterých čerpají, já se během nich bavil více, než jsem původně čekal.

Je ale jasné, že hlavním důvodem k návštěvě čtvrtečního koncertu byli hosté z Japonska. Ti jsou momentálně na konci svého poměrně dlouhého evropského turné, které mělo 14 zastávek. A vzhledem k tomu, že po Praze následují poslední dva koncerty, není divu, že při pohledu na zbývající merch, peněženky návštěvníků neutrpěly žádnou velkou újmu. Zbývalo zde jen jedno poslední triko ve velikostech 2XL a 3XL. My si toho tedy moc nekoupili, ale aspoň dobré znamení, že v ostatních zemích kapelu podpořili dostatečně.

Nad merchem lze ale mávnout rukou, co ovšem zamrzelo trochu více, byl fakt, že Sigh vystoupili pouze jako trojice. Na pódium přišel samozřejmě mozek projektu Mirai Kawashima s baskytarou, nový kytarista Nozomu Wakai v samurajském obleku a bubeník (počítám, že to byl Junichi Harashima). Dr. Mikannibal, která se vždy starala o velkou část vokálů, hrála na saxofon a v neposlední řadě dělala i pořádnou show, tentokrát přítomna nebyla. Důvod? Netuším. Přitom podle fotek minimálně na několika koncertech v rámci evropského podzimního tour nechyběla.

Museli jsme se tedy smířit s tím, že to tentokrát bude poněkud chudší než na koncertech v rámci Brutal Assaultu, které byly vždycky výborné. Ale co, bylo potřeba si gig užít i bez ní. A mohu s radostí říct, že minimálně mně se to i v osekanější verzi hodně líbilo. Jasně, mám několik výtek, například to, že Mikannibaliny vokály byly puštěny ze samplu a kytarista během nich předstíral, že je zpívá on. Chápu, že když měli nachystaný setlist a Mika z jakýchkoliv důvodů nemohla tour dokončit, museli nějak zaimprovizovat, ale zrovna tohle nebyla ideální volba. Minimálně z prvních řad to bylo strašně okatý a šlo vidět, jak samotnému kytaristovi je z toho občas trapně. Klidně místo toho mohli hrát jiné skladby, kde druhý vokál není potřeba nebo prostě nechat samply běžet a nedělat kolem nich takové divadlo.

Když se ale divák nevěnoval tomuto nedostatku, zbytek koncertu byl vlastně dost dobrý. Power trio sice ještě doplňovaly místy dost výrazné samply, ale jinak kapela zněla fakt hodně metalově. Za to mohl hlavně zvuk, který byl ve sklepě o dost jiný než na festivalovém pódiu. Syrovější, řezavější, dostatečně hlasitý, ale zároveň dobře čitelný. Rozhodně mnohem lepší než na nedávném koncertu Panzerfaust. Finský kamarád Henri vhodně poznamenal, že to vlastně znělo hodně speedmetalově. A díky tomu to zároveň slušně nakládalo a bavilo.

Docela odlišný byl i přístup k poskládání setlistu. Většinou to Sigh odpálili s A Victory of Dakini z jejich debutu a postupně směřovali k novějším, případně avantgardnějším skladbám. Tentokrát začali s novým albem Shiki a i díky delšímu hracímu času logicky došlo na mnohem více skladeb, které dříve nikdy nehráli. Na Scorn Defeat, který letos slaví 30 let, tedy v průběhu setu taky došlo, ale vzhledem k tomu, že na nedávném Damnation festivalu jej přehráli celý, čekal bych z něj skladeb více, ale nakonec zazněly jen dvě. Z novinky naopak hráli věci tři. Hodně mě ale potěšili zařazením Hail Horror Hail, kterou jsem od nich slyšel naživo poprvé.

Během koncertu došlo jinak i na srandu s katanou, kterou když kytarista vytasil z pochvy, okamžitě začala hořet. Jasně, oheň plive kde kdo, ale tohle se jen tak každý den nevidí. Srandovní rovněž bylo, že se mu ji nedařilo uhasit, a chvíli s ní mával, než ji opět mohl schovat. Za vrchol cca hodinu a půl dlouhého setu ovšem tradičně považuji skladby ze Scenes from Hell a hlavně Hangman's Hymn. S The Soul Grave a především závěrečným kombem Introitus & Me-Devil opět potvrdili, která alba Sigh jsou nejzábavnější. Docela mě mrzí, že tentokrát poprvé vynechali můj nejoblíbenější song Inked in Blood, který dříve pokaždé hráli. Tohle by ovšem bez zpěvačky se saxofonem asi fakt nemělo smysl.

Došlo ale ještě na přídavek v podobě coveru Black Metal od Venom, kterým v Underdogs slušně naložili. Bubeník si fakt poctivě zasypal, dav se rozpařil a aspoň na pár minut rozjel celkem živelný kotel. Není divu, provedení od Japonců mě bavilo mnohem více, než když jsem ten samý song slyšel naživo v originálním provedení. Koncert to byl tedy i přes několik výhrad dobrý a zábavný. Poslední Brutal Assault to u mě sice nepřekonalo, ale i tak jsem velmi rád, že jsem Sigh mohl poprvé vidět v klubu.