- pátek

 - sobota

Na poslední den festivalu, který se konal ve stejných klubech jako v sobotu, dorážíme opět kolem čtvrté. Bylo prostě jasné, že musíme stihnout Ved Buens Ende. Sice jsem je od svého reunionu viděl už pošesté, ale stejně jsem se na ně těšil skoro jako poprvé.

Jejich koncerty jsou výborné jako jejich legendární nahrávky, a byť měli dle programu pouhých 45 minut, docela jsem čekal, že na velkém pódiu budou mít dost dobrý zvuk. A taky že ano, VBE měli dost možná úplně nejlepší zvuk z celého festivalu, což je okamžitě v kombinaci s jejich geniální hudbou a perfektními hudebními výkony vystřelilo na pozici nejlepší nedělní kapely. Ne, fakt jsem po tomhle ani nepředpokládal, že je ještě něco překoná, což se ani nestalo. Musím tedy říct, že subjektivně mi letos ještě více sedli v Lipsku, kde ten zvláštně nareverbovaný zvuk utvořil fakt jedinečnou magii, ale objektivně zde byli snad ještě lepší. I Jana, která je zrovna dvakrát nemiluje, potvrdila, že to v závěrečný den festivalu opravdu vyhráli.

Setlist měli klasický bez nějakých větších překvapení. Cover od Celtic Frost tentokrát nehráli, žel ani Remembrance of Things Past, ale na to holt měli moc krátký čas, který i tak o dalších pět minut přetáhli, když hráli na závěr The Plunderer. Hledat nějaký vrchol je docela těžké. Docela potěšilo, když zmínili, že Den saakaldte je hodně Thorns inspired song. Dnešní živá podoba Autumn Leaves rovněž funguje mnohem lépe než z nahrávky. Vicotnikův řev byl tentokrát snad ještě více démonický než v minulosti. Po všech stránkách tedy opět naprosto perfektní.

Následoval pro nás trochu odpočinkový moment. V Underworldu hráli Chilané Sol Sistere, na které jsme šli aspoň na pár songů kouknout. V pohodě atmosférický black, který hlavně v těch rychlých momentech bavil. Když zpomalili, bylo to poněkud nudnější, ale žádný průser. Docela mě ale štval strašně přepálený virbl, který šíleně rval uši, tak jsme se rozhodli, že aspoň na chvíli koukneme i do The Black Heart, kde hrála black/death banda Necrocracy. Nic výjimečného, ale docela poctivá sypačka s dobře uřvaným vokálem. Satanužel, zvukově se v nejprťavějším prostoru od soboty nic nezměnilo, a furt to bylo až absurdně hlasité, takže rovněž dáváme jen dva songy, pivo a mizíme pryč.

V Electric Ballroomu se akorát chystali Cult of Fire, na které se samozřejmě jdeme minimálně ze zajímavosti podívat. Od té doby, co hrají v nových kostýmech a s kobrami na pódiu, jsem je ještě neviděl, a jelikož od Marasťáků v reportu z Brutalu sklidili šílenou bídu, trochu jsem se bál, zda to opravdu bude až tak příšerné.

Prvně tedy musím říct, že byť (pravděpodobně kvůli klubovému omezení) neměli stage ani zdaleka tak vyšperkovanou jako na BA - chyběla obrovská plachta, plameny i svíčky, v reálu a zdálky ty kobry a rohatá maska zpěváka vypadaj fakt cool. Trochu mě tedy pobavilo, když jsem na pódiu místo v minulosti používaných mrtvol zvířátek uviděl postavený ananas, ale nijak zvlášť mě neurážel. A byť se přiznám, že poslední studiové nahrávky kapely zrovna kdovíjak nemusím, tak mě v Londýně neuráželi ani hudebně.

Na Brutalu jsem tedy letos nebyl, tak vím prd, jak tam zněli, možná fakt na hovno, ale tady byla minimálně první půlka až překvapivě nasypaný black metal. A když jsem se následně s kapelou bavil, setlist byl údajně stejný jako v Josefově. Možná tomu tady paradoxně prospěl ne moc dobrý zvuk. Kytary byly hodně řezavé a celé to bylo rozhodně více napálené, než některé předchozí kapely, což eliminovalo uhlazený zvuk posledního dvojalba a celkově to znělo více blackmetalově. Nový bubeník převzal Corňákovo žezlo výborně. A při poslechu nového zpěváka bych kolikrát taky vůbec nepoznal, že se nejedná o Kudlu. Ze začátku mu teda vůbec nešlo rozumět, ale za to bych spíše vinil zvukaře.

Co přesně Cult of Fire hráli, vám neřeknu, ale v první půlce určitě zazněla sypačka z Untitled EPčka, které mi přijde z posledních nahrávek nejposlouchatelnější. Za tu tedy určitě palec nahoru. Některé úplně nové skladby byly taky dost nasypané a přišly mi teda lepší, než materiál z Moksha & Nirvana. Z Ascetic Meditation of Death došlo jen na čtyřku Kālī mā, z Triumvirátu se tentokrát už nehrálo vůbec. Pravda, že v druhé půlce setu, kdy došlo na “óm, óm” a “rodí se bůh, člověk hyne”, jsem trochu skřípal zuby, ale jako celek mi to vlastně přišlo určitě lepší než některé koncerty, co jsem viděl v minulosti. Stoprocentně lepší než třeba Funkenflug nebo Underdogs. Na koncert ve Futuru před Master's Hammer a Brutal v Octagonu to ovšem nemělo.

Jo a jen tak mimochodem, na Cult of Fire bylo v neděli rozhodně nejvíce lidí, a to s dost velkým náskokem. Nebudu tady tvrdit, že po nich dobrá půlka z festivalu odešla, to asi ne, ale minimálně v hlavním sálu šlo poznat, že na následující kapely bylo oproti COF poloprázdno.

Pak následovali Helleruin z Nizozemska. Ti byli jednou z kapel, na kterých bylo v Underworldu fakt šíleně natřískáno. Celý jejich set kvůli tomu, že jsme zdrhli na jehněčí kebab, nedáváme, ale minimálně dvacet minut, možná i více, jsme poslechli, a byl to hodně solidní Mgła worship.

Rozhodně ryzejší i agresivnější, ale ta práce s melodiemi je jasná inspirace. V případě Helleruin ale můžu říct, že to myslím pouze v dobrém. Na rozdíl od mrdek jako Groza nebo Uada tohle bylo fakt poctivé blackmetalové řemeslo a surovější gig. Docela jsem v tom slyšel i inspiraci finskou bm školou a o něco více nasraného rokenrolu, byť melodické kytary stále hrály prim. Celá kapela, ať už mozek projektu Carchost, tak i najatí hudebníci, dobře pařila, oddanost žánru rovněž nechyběla, triko Master's Hammer přítomno, hudební výkon se zvukem taky v pohodě. Vzhledem k tomu, že toho na festivalu hrálo fakt dost, neviděl jsem důvod zůstat na úplně celý set, ale jinak fakt v pohodě a na separe koncertu bych na ně klidně zapařil ještě víc. Minimálně mě motivovali k tomu, abych si v dohledné době konečně pustil jejich nahrávky.

Jako další hráli na hlavním pódiu Keep of Kalessin. Docela se divím, že dnes ještě někoho tahle kapela zajímá, a o to víc se divím tomu, že jim někdo dá na podobném festivalu prostor na téměř headliner set. Co si budeme, od té doby, co hráli na Eurovision, už pár let uběhlo a ani u nás si nejsem jistý, zda zajímali někdy někoho kromě návštěvníků Masters of Rock. Jasně, nahrávky jako Armada nebo Reclaim jsem svého času taky párkrát slyšel, ale ty už mají 20 let, a vydali vůbec od té doby něco, co stojí za poslech? Nevím hele, každopádně pohled na obal nejnovějšího alba, kde je přes celý front cover xicht frontmana, mě vlastně k poslechu ani nemotivuje. A podobně na tom asi bylo i dost návštěvníků, protože oproti tomu, kolik lidí stálo na Cult of Fire, byla na Keep of Kalessin tak polovina.

Nicméně, předsudky stranou, jdeme na kapelu s tím, že si ji užijeme, jak nejlépe to půjde. Třeba i zahraje něco, co známe. A fakt že jo, asi hned jako druhý song, co vidíme, přijde na řadu Crown of the Kings z Armady. A po hudební stránce byli Norové vlastně dost v pohodě. Vše dobře sehrané a solidně nasypané. A až na některé čisté zpěvy i slušně zařvané. Ovšem tyvole, ty kecy co z nich padaly mezi skladbami, to byl strašný cringe. Jako sorry, ale koho dneska zajímá, že jsi někdy nahrál album, který v pár magazínech dostalo hodnocení 6/6 a 10/10? A úplně největší gól byl, když přišla hláška “Is it okay to play some epic extreme metal for you guys?” V tu chvíli jsem se za ně fakt styděl. Z Armady pak zazněl ještě jeden song, The Wealth of Darkness, což byla celkem příjemná nostalgie. Dokonce prý pak zahráli aji Come Damnation z EPčka Reclaim, které Obsidian Claw nahrál spolu s Attilou Csiharem a Frostem, a rád bych věřil, že to mohl být i vrchol setu, ale tou dobou jsem už mašíroval do Underworldu na Islanďany. KOK ovšem zahráli dost svižný bm set, hrát evidentně umí, ale za tu hromadu dementních keců dávám palec dolů.

Sinmara, která přišla na řadu v menším klubu, byla pro mě jedním z největších lákadel festivalu a trochu jsem se bál, jak na tuhle islandskou bandu bude natřískáno. S desetiminutovým předstihem raději chytám místo v prvních řadách, ať z toho něco mám. Na Sinmaře jsem byl tentokrát popáté, a když zavzpomínám na ty předchozí koncerty, většina z nich nedopadla kdovíjak skvěle. Oba pražské gigy byly celkem zvukový fail, v Rakousku lepší, ale taky ne ideální. Jedině, když jsem je viděl na Islandu, stáli opravdu za to. Popravdě, doma byli naprosto výborní a s úplně parádním zvukem i setlistem, který asi nebude jen tak snadné překonat. I v Londýně to ale kupodivu fakt klaplo solidně.

Kvůli stísněnému prostoru jsem se bál přehulené zvukové koule, ale zvuk byl ve výsledku lepší, než jsem čekal. Kytary byli tišší a nepřeřvávaly se, dominovaly spíše bicí, ale všemu šlo dobře rozumět. Okay, ve chvílích, kdy jely kytary unisono riffy, levá Þórirova kytara trochu zanikala (za což asi může i místo, kde jsem stál), ale v různých vyhrávkách, kde se střídá s Garðarem, šlo slyšet vše na pohodu. Hodně oceňuji, že jsem měl tentokrát i výborný výhled na Bjarniho a mohl si užít jeho bubenickou magii ještě více než kdy dřív.

Set začali materiálem z debutu Aphotic Womb. Místo vypalovačky Cursed Salvation zahráli tentokrát svou nejdelší skladbou Mountains of Quivering Bones. Celkem odvaha nastartovat koncert desetiminutovým válem, ale proč ne. Pak přišla na řadu asi nějaká novinka a návrat k první řadovce. Mám za to, že si pamatuji výrazně rytmické bubny z Verminous, možná i Shattered Pillars. Vše hodně v pohodě, lidi v rámci možností docela paří. Když se objeví nějakej dvoumetrovej idiot, kterej se přede mě nacpe jen kvůli tomu, aby si to natáčel na mobil, nasraný Přerovák do něj začne bušit pěstí a rvát jeho kudrnaté vlasy, takže do minuty okamžitě opět odchází. Hah, dobře ti tak, demente. Závěr setu pak tvoří poslední tři skladby z Hvísl stjarnanna. Taky hodně dobrý, sice ne natolik honosné jako na Islandu, to by chtělo ještě o trochu lepší zvuk, ale celkově rozhodně lepší, než když jsem je viděl u nás.

Po Islanďanech jsem byl hodně spoko a festival pro mě klidně mohl skončit. Na hlavním pódiu ovšem ještě hráli Borknagar, na které byla Jana celkem zvědavá a aji já se na ně po letech docela těšil. Jejich poslední desky jsou sice totální popík, ale docela dobře udělaný a třeba do auta jsou fajn. Nicméně, vždycky když jsem v posledních letech viděl naživo Vortexe, tak své zpěvy šíleně kurvil. Viz třeba poslední gig Arcturus na loňském Brutalu, který byl ze Simenovy strany totální tragédie. Marast si ale Borknagar na letošním BA hodně chválil, a právě vyzdvihoval i dobré zpěvy. Dokonce padlo i podezření z playbacku. No asi takhle, co bych kurva dal za to, kdyby to v Londýně z playbacku fakt bylo.

Tohle totiž byla opět naprostá tragédie. Přicházím asi v polovině The Fire That Burns z posledního alba True North, která měla totálně přepálený a otřesný zvuk, který se ovšem až do konce koncertu nezlepšil. Borknagar byli rozhodně nejhlasitější kapelou na hlavní stage za celé dva dny a já se ptám, proč? Úplně zbytečné, zvuk zkurvený, no a vokály samozřejmě otřesné. Jako druhý song hráli Frostride, který mám z alba docela rád, ale to, co tady Vortex předváděl, byl fakt ostudný teatrální nesmysl, který měl se zpěvem společného pramálo. Okay, ten člověk má evidentně dobrý hlasový rozsah, ale tím to končí. Docela jsem doufal v to, že to bude zachraňovat Lazare, ale ani on mi nepřišel zrovna dvakrát ve formě, byť rozhodně lepší než Vortex. Nejlepší zpěv měl paradoxně dlouhovlasý kytarista Jostein, který si jen se zbytkem občas zařval, ale aspoň nic nekurvil a nedělal na pódiu totální šaškárny. Ze všech skladeb jinak nejlépe vyzněla nejklidnější Voices, kterou část kapely vůbec nehrála, a zvuk tedy netrhal tak šíleně uši, plus to je píseň hlavně s Lazareho zpěvem a ne Vortexovým kvílením. No nic, zbytek dávám z balkonu tak trochu z donucení. Po chvíli za mnou přijde i Jáně, které taky není dvakrát nadšené. Škoda, čekal jsem na závěr festivalu něco více na úrovni a dostali jsme akorát velký průser.

Poté, co nás v 10 vyhodili z Ballroomu, jdeme ještě na chvíli do Underworldu. Tam hrají němečtí Desaster, na které jakožto úplně poslední kapelu bylo solidně narváno. Do sálu ale prakticky ani nejdeme, poslechneme jen kousek, což je docela generická thrash/black tupačka, a raději jen dáme nějaká piva s Vladem a Opatem z Cult of Fire, načež se odebereme na ubytko.

Cosmic Void festival byl tímto za námi a myslím, že je z reportu jasné, že jsme si jej nadmíru užili. Minimálně ty kapely, na které jsme se nejvíce těšili, stály za to, a dokonce jsme se dočkali i několika velmi příjemných překvapení. Kdybych měl vypíchnout ty nejlepší vystoupení, bavili bychom se určitě o Mare, Darkspace, Ved Buens Ende, Ancient a Sinmara, ale Misþyrming, Mephorash, Urgehal a Slagmaur s Cult of Fire byli taky dost fajn. Úplná blbost tady ale až na Borknagar nehrála asi žádná.

Škoda jen toho, že kvůli brzkým začátkům a upřednostnění turistiky před metalem jsme neviděli pár koncertů jako třeba Nordjevel. Stejně tak škoda neustálého přebíhání a nedostatku času, kvůli kterému nešlo stíhat celé po sobě jdoucí sety, ale to jsou spíše malé stížnosti u jinak vydařené akce. Kapely se londýnským promotérům podařilo pozvat opravdu skvělé a zvuk byl na většině koncertů rovněž parádní, takže pokud se v budoucnu podaří pozvat podobně lákavá jména, klidně bych se do Londýna na další ročník Cosmic Void festivalu podíval. Je to sice drahé město, ale zažít toho zde lze spoustu.

cestopis

Konec keců o metalu, pojďme na pár slov o Londýně. Počítám, že o hlavním městě Velké Británie jste už něco málo slyšeli a třeba zde i byli. Nebudu se tedy o konkrétních místech rozkecávat tolik jako u popisu výletů na Islandu a v Norsku. Spíše se zkusím zaměřit na celkové dojmy a poznatky. Je to fakt brutálně multikulti město. Něco takového, že občas omylem přijdete do čtvrti, kde je více černých než bílých, moc nehrozí. Lidí všech kultur zde potkáte spoustu všude, stačí vystoupit z letadla. A je úplně běžné, že přijdete do “asijské” restaurace, kde vás místo Vietnamců obsluhují černoši, Indové a různí queer lidi. Všichni ale v pohodě, až na jednu hádku jsme nikde žádné konflikty nezaznamenali, takže nelze říct, že by zde měl člověk oproti Praze jakýkoliv pocit nebezpečí. Spíše to je prostě fakt velké město a lidí tu je jako sraček, tak je samozřejmě lepší si dávat bacha na věci, ale to platí všude. Naopak u festivalu se potvrdilo, že black metal je stále hudba pro bílé. Pár Jihoameričanů zde sice bylo, ale ty potkáte i u nás, jinak samí běloši.

Do Londýna se jinak z Prahy dostanete za 1500 Kč s British Airways za dvě hodiny, pak třeba počítat s další hodinou na cestu z letiště. V Londýně na letišti mimochodem neseženete až na pár hospod žádné lahvové ani plechovkové pivo, na tvrdý chlast jsem v bezcelní zóně moc nekoukal. V letadlu si ale můžete dát přímo pro aerolinku uvařený speciál Brew Doga a dost dobrou ipu od londýnského Toast pivovaru. Na většině míst v Londýně jinak narazíte prakticky na stejná piva. Skoro všude tu jsou nesmysly jako Asahi, Carlsberg a podobný blbosti, které nemá smysl zkoušet. No a z těch místních věcí to taky nebyla velká hitparáda. Do mnoha craft beer hospod nebo pivovarů jsme se kvůli otvírače vůbec nedostali, ale upřímně, ani jsme se o to moc nesnažili. V hromadě random hospod ale měli piva z Beavertownu, a ta byla prakticky všechna dobře pitelná. Na opravdu skvělá piva jsme ale narazili jen jednou, a to když jsme večer náhodou sedli do venkovního stánku Hop Locker, který je pár metrů od London Eye.

Na nějaké typicky anglické počasí zapomeňte. My sem přiletěli ve čtvrtek v poledne, odlétali v pondělí večer a za celou dobu zde chcalo jen jednou. První tři dny jsme se regulérně smažili na slunci v 27 stupních. Rozhodně lepší, než kdyby celou dobu jen lilo, ale na některých místech nás to až sralo. Největší facku vedrem ovšem dostanete v metru. Nevím, zda to je celoroční problém nebo se to týká jen letních měsíců, ale jelikož místní metro nemá tak dobré větrání jako třeba v Praze, cítíte se tu regulérně jako v sauně. Jinak je ale londýnská MHD fakt super. Kamkoliv přijdete, tak za minutu jede nějaký spoj. Žádné čekání 10 minut a podobně, na to tady fakt není čas. A stačí pípat platební kartou, žádné lístky nepotřebujete. Stejně tak nepotřebujete žádné libry. Já měl s sebou 70 £ na merch, ale jinak všude jen bezhotovostní platby. Nebýt jedné večerky, kde jsem nakoupil piva, měl bych je problém udat.

No a k samotné turistice. Ve Westminsteru je toho spousta, ale taky lidí jak sraček. Nebýt toho, že jsme se tam vrátili v noci a za horšího počasí, během dne si to tam vůbec neužiju. Srandy jako Buckingham a Kensingtonský palác cajk, ale moc času jsme zde nezabili. Jít dovnitř podobných památek mě úplně neláká, ale hlavně na to ve většině případů potřebujete zařídit rezervaci hodně dopředu. Více nás bavilo pozorovat veverky v okolních parcích.

Místo toho úplně největšího centra se mi více líbilo prolézat jiné památky v okolí Temže. Tower Bridge je docela cool, různé katedrály a chrámy taky, a pro burana z Přerova je samozřejmě hustý, když uvidí všechny ty mrakodrapy v londýnské čtvrti City. Dobrým tipem je, že třeba do Sky Garden se lze dostat zadarmo a z horních pater, kde se nachází botanická zahrada, můžete koukat na město. Lze tady zabookovat návštěvu předem nebo si dát rezervaci do místní docela drahý restaurace, ale myslím, že je rozhodně rozumnější dostat se sem zadarmo a dát si předražený burger za 25 liber, než zaplatit stejné prachy za to, že vyjedete výtahem na The Shard.

Cool výhled je taky z památníku Velkého požáru Londýna, kam lze vylézt za pár korun, plus dostanete dost komický certifikát za to, že jste vylezli 311 schodů. Úplně nejlepší byly ale vyhlídky z katedrály svatého Pavla, kam si tedy musíte zaplatit docela drahý vstup, žádný certifikát nedostanete a vyškrábat se až nahoru je mnohem větší mordor, ale vzhledem k tomu, o jak rozsáhlou stavbu se jedná, rozhodně to stojí za to. My zde, před tím než nás vyhodili, strávili hodinu a půl, a rozhodně to nebylo dost.

Že je v Londýně zadarmo několik velkých muzeí, je rovněž známá věc. My navštívili The British Museum a příště bychom určitě rádi dali to přírodopisné, ale je toho tady zkrátka tuna. Prošli jsme aji Chinatown, který vypadá docela cool, ale najít zde místo ve večerních hodinách je celkem boj. A upřímně, když si zajdete do random nadprůměrné čínské restaurace u nás, ta kvalita bude podobná, možná i lepší. A nevím, zda jsme akorát neměli šťastnou ruku na výběr restaurací, ale celkově mi připadá, že se u nás a kdekoliv jinde najíte asi o trochu lépe. Vyzkoušeli jsme nějaký místní srandy, a jako fish and chips nebo Sunday roast fajn, ale nic moc ochucené, případně jsem dostal jen pár plátků masa. Různé asijské věci nebo pizzu doma seženu taky mnohem lepší. Jediný, co bylo fakt dobrý, byl sticky toffee pudding, ale nedát si ho s Janou napůl, dost možná mě to množství cukru zabije.

Samozřejmě, to vše, co jsem zmínil, se odehrálo ani ne na 1 % z celého města, které je fakt kolos. Dostali jsme hromadu doporučení zajet do různých, více či méně vzdálených čtvrtí, kde je hromada cool věcí, dá se tam dobře najíst atd., ale to bychom tam museli být místo pěti dní měsíc. Každopádně, když se objeví nějaký další zajímavý festival či koncert, který by stálo za to navštívit, do Londýna se klidně někdy vrátím. Obecně mě takhle obrovská města nelákají, ale dostat se tam dá relativně levně a možností, jak zde zabít volný čas, je fakt milion.