1) SPOTIFY playlist: září 2022 - 51 skladeb téměř 4,5 hodiny hudby

formát je volen podle pořadí, v jakém se desky umístily v Albu měsíce (vítěz má tří skladby, ostatní po dvou) a dále pak se jedná o výběr skladeb interpretů jednotlivých redaktorů. Samozřejmě jsme narazili na limity - ne všichni interpreti, kterým se věnujeme, tuto platformu využívají, ať již k tomu mají jakékoliv důvody, takže řadu kapel, jakkoliv zde umístěných, v playlistu nenajdete. Druhým extrémem je, že zde představujeme často desky, které nám dorazily v promo materiálech, ale oficiálně ještě zveřejněné nejsou. Každopádně doufáme, že i tak dokážeme, ve zbytku toho co jsme vybrali, rozšířit vaše hudební obzory.

2) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři redaktorů

3) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam alb, které nedostaly více hlasů a jejichž stáří je maximálně 6 měsíců a jsou tedy zařazeny individuálně dle jednotlivých redaktorů

4) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 3)

(5) DESTRAGE - SO MUCH. Too much. (09/2022)

- pecka, návrat jako hrom, energická, různorodá, instrumentálně namakaná deska plná chytlavých nápadů, jaká tu dlouho nebyla. (sicky)

- s touhle kapelou byla v minulosti vždycky sranda a párty pokračuje i na comebackovce, která je rozhodně povedenější než u stylově spřízněných SikTh. Samozřejmě těšba na koncert a třeba se časem na scéně objeví i třetí do party – Frantíci GTI. Za mne (spolu s Fallujah) deska měsíce! (LooMis)

- milánský kvartet běsní s namakanou metalcorovou hrubostí s thrash/deathovou technikou a svéráznými experimenty různými směry. Už před časem jsem je registroval a sjížděl tenkrát s potěšením desky Are You Kidding Me? No a pozdější A Means to No End. Předchozí album jsem nějak zazdil, ale v očekávání “Čeho je moc. Toho je příliš” jsem už s nedočkavostí tipoval, co asi uslyším. Už vynikající klipovka Everything Sucks and I Thing I am a Big Part of It dala tušit, že nás Italové pěkně pocvičí ve zběsilosti, mixování nejostřejších stylů a rozličných úletů. Progresivci se s tím nemažou a dokáží sluchové bubínky jak se patří namasírovat. Industriální elektronika dodává další rozměry, a kdo má rád inovativní a barevnou extrémní muziku, tady jí dostane požehnaně. (MXL)

- minulá deska si né a né sednout, jako by to bylo všechno až moc hrocený a že jejich hudba hrocená je. Na novince na to jdou v klidu a pak ten jejich mathový cirkus víc lítá. (brutusáček)

- Taliány už jsem viděl a byla to jízda. Pak dali dvě míň výrazný desky, ale to, co přišlo teď s novinkou, je utržená centrifuga. Math prog core událost roku a pořádnej úlet, kde se jde do plnejch. Kdo ve čtvrtek nebude ve Vopici s notýskem na poznámky v první řadě, toho budou chodit Nestraš! (bizzaro)

(5) FALLUJAH - Empyrean (09/2022)

- po lehkém poklesu v nohou s Undying Light zaujímají Kaliforňané opět pevný postoj a vrací direkt na solar. Za mne (spolu s Destrage) deska měsíce! (LooMis)

- solidní album, druhá polovina alba lepší té první. (Herelson)

- progresivní techno death filozofové z Bay Area se vracejí po třech letech s novou plackou a v nové sestavě. A po nepříliš výrazné, ploché a jakoby experimentální Undying Light, se kterou jsem se nikdy moc neskamarádil, hraje Empyrean mnohem blíže ke stylu geniálních opusů The Flesh Prevail a Dreamless. Na basu přibyl Ewan Brewer (ex-The Faceless, ex-Entheos, ex-Lilake) a mikrofonu se chopil Kyle Schaefer (Archaelogist). Výsledkem je šťavnatě natlačený atmo smrtikov s typickými kytarovými eskapádami do ambientních poloh, a mě to zase baví. (MXL)

- volám hurá, osm let od topové The Flesh Prevails a dvou slabších kusech konečně Amíci pokračují tam, kde na Flesh skončili. Empyrean je pro mě přímým následovníkem, inspirace, pokračování, přitom bez kopírování. Emo, nálady, tech metal. Skvělá deska a rozhodně noví FALLUJAH > noví Rivers of Nihil. (brutusáček)

- čerstvá sestava kosmických smrťáků s novým zpěvákem a Evanem Brewerem za basou (ex-samá pecka jako Animosity, The Faceless, Entheos nebo Reflux; na ty si tu vzpomene kdo?) se vrací k ověřenému tech death zvuku, což po předchozí fošně značí i návrat původního loga na obal desky. Plochy a odtrhávané frázování kytary z rozporuplné Undying Light tu občas jsou, ale Empyrean to neškodí. Naopak se ukazuje, že Scott Carstairs a Andrew Baird novou formu do té osvojené konečně dokázali zakompovat. A na Tori Letzler se taky nezapomnělo. (bizzaro)

(4) REVOCATION - Netherheaven (09/2022)

- jsem na začátku a jako jó, jsou to Revocation. Je to technicky nabušený, jede to, jen by to chtělo možná víc variability, nějak se mi zdá, že to běží pořád v jedný lajně. (sicky)

- další parádní (kolikátá už?) jízda. Revocation se zdají být nevyzpytatelní, nevypočitatelní, spočitatelní, ale rozhodně ne vypočítaví. Nenásilné „nasání“ moderních metalových žánrů do starého poctivého death/thrash řemesla. Za jiných okolností deska měsíce, ale v září tu mám větší střelce. (LooMis)

- ještě nikdy si nedali skladatelsky poměrně plodní Dave Davidson a jeho banda s novou deskou tolik na čas jako s novinkou. Od jejího předchůdce The Outer Ones nás tentokrát dělí čtyři roky. A jak dokázali být na některých albech Revocation ve svém počínání na ose death-thrash výrazněji thrashoví, tak tentokrát je to více o smrtícím tažení s kosou. A je z toho solidní brajgl. Dave do nás hrne neuvěřitelné množství nápadů a energicky vystavěné muziky. Ale jak?! Je to bez diskuze vynikající kytarista, který překonává sám sebe a neuvěřitelně se v čase zlepšuje. Koncertování po boku technických veličin jako Archspire, Soreption, Rivers of Nihil, Fallujah nebo Dying Fetus, jako by tohohle masterminda kapely motivovalo k ještě lepším výkonům. Basák Brett Bamberger a drummer Ash Pearson (Zimmers Hole) to taky s Davidem už pár let táhnou a bez jejich výbušné rytmické sekce by to nevalilo takovou nakládačku. Tohle budu ještě chvíli točit. (MXL)

- David Davidson je velký mág a velký obchodník. Chcete desku pomalou, nebo snad víc deathu, přidat thrashe, nebo smíchat či protřepat a nemíchat? Tahle všechno má a je neuvěřitelný, jak po 14 letech a 8 deskách Revocation nikdy nezklamou a vždy je to metal jak víno. Na nic nehrající si deska, která u mě proplouvá do topů roku. (brutusáček)

(3) ALTARS ABLAZE - Life Desecration (09/2022)

- energický death-black náser, který je kvalitně nazvučený a nadmíru dobře zahraný. Za mě zatím letošní domácí Nr.1 (sicky)

- tady budu asi za heretika (což asi můžu), maká to jak cyp, ale letošní deska Heaving Earth mi učarovala víc. Ale zatím tam je taky daleko víc poslechů. (LooMis)

- Tomáš Halama je magor. Jeho další kapela opět nandává až běda. Na koho jsou Heaving Eearth příliš složití a expresivní, toho AA svým blackened deathem zadupou, protože jejich cesta se vyhýbá zákrutám a víc šlape na plyn. Je zde sice několik průsečíků, ale konstantní tlak, energie a stopáž Glorifikace krys mi fakt sedla. Jízda! (bizzaro)
 
 
(3) KEN MODE – Null (09/2022)

- sugestivní noise - hardcore namočené do sludge špíny, zahrané s přesvědčivou naléhavostí. (sicky)

- depresivní a neurotický industrial core opět válcuje ocelové plechy a dokazuje, že hrubá síla platí za nejtvrdší měnu. Moderní musick s odkazy na staré Godflesh, Dead World či Treponem Pal umí řádně nahlas pocuchat nervíky a dočista pokazit hezký slunečný den. Místo něj se vám dostane odosobněná šeď průmyslových oblastí, jedovatý vzduch a skřípění ozubených kol i zubů, proložené bezednou frustrací.(MXL)

- pomalejší počiny než předchozí desky, ale o to víc se zařezává do masa a víc bolí. (brutusáček)
 
 
(3) RED ROT - Mal de vivre (08/2022)

- Ephel Duath, takže děkuju mockrát! Deska měsíce je pro mě jasná. (vaněna)

- Davide Tisso a zpěvák Luciano George Lorusso opět spolu, ale pohrobek Ephel Duath to není. Najdou se zde zle skřípající disharmonické elementy, ale také doomová zatěžkanost. Celkově takové neučesané, neurovnané, ale v podstatě jinak nemám výhrad. (LooMis)

- Davide Tiso je zpět. Nejsou to Ephel Duath ani žádný z jeho předchozích projektů, Red Rot mají nasměrováno do death metalu. Samozřejmě progresivního, i expresivního. A mužem číslo dva tu je Luciano George Lorusso známý ze tří alb Ephel z let 2003-2009. Není to pecka, ale poslech vás určitě nezklame. (bizzaro)
 
 
 

(3) SIGH - Shiki (08/2022)

- fajn crossover, kdy kapela si bere riffy a nápady z různých stylů a zkušeně je míchá dohromady. Ovšem cool záležitost z alba dělá především parádní zpěv v japonštině, ten je vážně boží. (sicky)

- avantgarda s lidskou tváří, aneb pozor na dávkování, aby se z posluchače nestal chovanec bohnického ústavu. (Herelson)

- jak jsem starej, tak jsem blbej. Sigh jsem nikdy moc nedal, nebo mi úplně nesedli do nálady, ale Shiki jakékoli představy o podivínském heavy/blacku rozmetá jako ten řvoucí kozel, co vás deskou provází. Famózní bubeník, parádní zvuk a avantgardní bm-zábava nakoplá na max na mnoho poslechů. (bizzaro)
 
 
 

(2) BEHEMOTH - Opvs Contra Natvram (09/2022)

- pořád se sice nemohu zbavit dojmu, že té teatrálnosti je příliš a Poláci tu svoji černokněžnickou show zbytečně přehrávají, nicméně uznávám, že novinka zní v určitých momentech chytlavě. (sicky)

- opulentní black metal po 11. Není to úplně jedním uchem dovnitř a druhým ven jako u posledních (minimálně dvou) desek, nicméně je nad slunce jasné, že i tady se jede podle jasně daného (čertova) kopyta. (LooMis)
 
 
 
 
 
 
(2) FACE THE DAY - Echoes of the Child's Mind (09/2022)

- další z překvapivých zářijových desek. Jednak Martin Schuster poprvé nepustil za bicí Morba a jednak se jedná o výrazný odklon od předchozí tvorby FtD. Na desce není jediná kovově tvrdá pasáž. Pokud Ozzyho desku označuji za nostalgickou, tady je jednoznačně dominantní melancholie, ale nádherně se to poslouchá. Deska si v klidu plyne, dokáže ukolébat, rozněžnit, pohladit. Cinematic art rock? (LooMis)

- první singl, který se ke mně dostal, mne navnadil, že dostanu desku plnou melancholických melodií a nálad, ale to by nebylo s Martinem tak jednoduché. Hodně náladová (v dobrém) hudba plná emocí. Ze sólové tvorby Martina rozhodně kompozičně top, hráčsky bez debat. (brutusáček)
 
 
 
(2) INNUMERABLE FORMS - Philosophical Collapse (09/2022)

- možná, že novinka od téhle death/doom bandy není až taková prasárna jako předchozí nahrávky, ale furt to je kurva solidní válec. Hlavně druhý song Built On Wrought poté, co nás IF totálně rozjebali na Tones of Decay, nemohu přestat poslouchat. (Bandcamp) (mIZZY)

- hvězda festivalu Tones of Decay nabízí originální death/doom, který musí nadchnout všechny příznivce pomalé hutnosti o výtlaku ledoborce a omotat si posluchače kolem prostředníku předváděnou patinou zvuku rané UK doom scény. Rafinovaná výstavba tracků nás nejednou nečekaně odpálí hodně špinavým riffováním a nekompromisním násypem do sféry strachu, úzkosti a nasrané frustrace. Velká paráda s tím, že parta z Massachusetts zní naživo ještě o třídu lépe než na albu. (MXL)
 
 (2) MEGADETH - The Sick, the Dying... and the Dead! (09/2022)

- Zrzek povolal k base mocného Steva, poprvé studiově za bicími sedí božský Dirk a ejhle, ono to jde! Energická deska plná skvělých skladeb, nových hitů (Night Stalkers!) a zábavných coverů jako přídavek. Hodně povedená deska! (LooMis)

- takový to, když na valnou většinu letošních novinek, který vás aspoň trochu zajímaly, zapomenete mávnutím proutku. Mustaineovci v jedné ze třech historicky nejsilnějších sestav šlapou od začátku do samotného konce, přičemž zvláštní obrátky navíc ještě nastávají zhruba po polovině stopáže a trvají dokonce i přes dva závěrečné covery. Pan vedoucí zdá se na prahu své sedmé dekády v opravdu velké pohodě a v rámci možností zkouší i nové hlasové polohy a různé fórky. Takhle stylově pořád poměrně vymezenou a relativně tradiční, ale jakékoliv plytkosti prostou a ve všech směrech pozitivní desku nikdo z někdejší Big Four nenahrál věky věků (možná leda Anthrax s Worship Music by se mohli lehce blížit). Radost. (piTRs)

 (2) OZZY OSBOURNE - Patient Number 9 (09/2022)

- tady se samozřejmě nedá očekávat nic převratného. Svým způsobem se jedná o dobrou desku, místy nostalgickou, ale v žádném případě ne senilní. Ozzy si kvalitu pořád dokáže ohlídat, ale počítám, že tohle bude/je studiová derniéra.(LooMis)

- neuvěřitelné, že tenhle dědek nejenže pořád žije, ale ještě je k tomu schopný se aktivně podílet na deskách vydávaných pod jeho jménem, ať už je to jakkoliv. Ozzy je důkazem, že chlastat a fetovat je nejlepší recept na dlouhověkost. Své třinácté album vydává ve tři a sedmdesáti letech! V některých polohách hlasu dokonce i překvapí, když upouští od svého tradičního afektovaného zabarvení a zpívá “civilněji”. Na desce exhibuje řada rockových VIPek a sabatovky s Tony Iommim patří k tomu nejlepšímu z kolekce. Za mě super muzika do auta nebo k práci. (MXL)
 
 
 (2) THE MARS VOLTA – Mars Volta (09/2022)

- plácá se to tady ode zdi ke zdi v nudných beatech, invence a překvapivost charakteristická u starých desek veskrze žádná. Reunion pod tlakem (?) fanoušků zdá se býti poněkud hořkým. Absolutní zklamání (roku). (LooMis)

- slabý pop k nedělní kávě. Zní to spíš jako další sólovka Omara, kterých vydal asi 30. Prachy asi už došly. (brutusáček)
 
 
 
 
 
 
 

vaněna

ESCARNIUM – Dysthymia (09/2022)
- třetí deska brazilského smrtimetalu mě pěkně srovnala. Ve zvuku slyšet možno i IV od Aosoth (nebo Temple of Apollyon, chcete-li) celkově je jasný posun v akcentech od smrtijádra k černokovu. Bicí sice zní pořád hrozně uměle a i jinak to rozhodně není bezchybná nahrávka, ale i tak doporučuju.

KRISIUN - Mortem Solis (07/2022)
- milá povinnost, ale už to nedává jako desky ze zlaté éry.

GEVURAH - Gehinnom (10/2022)
- na doporučení redakčního kolegy jsem poctivě zposlouchal předchozí dlouhou desku Izraelců z Quebecu (a přinejmenším poslední trek dlouhé desky i dost ocenil!). A navnazen jménem vydavatele chutě se pustil do novinky. Není to věru zlé, ale po shlédnutí klipu se celá ne až tak neúspěšná snaha o temný černo/smrtimetal zbořila jak domeček z karet. Nic pitomějšího jsem už dlouho nespatřil.

KATHAARIA - To Be Shunned by All​.​.​.​ As Centres of Pestilence (09/2022)
- tak konečně důležitá blackmetalová deska pro rok 2022? To asi bohužel ne, ale i tak velmi příjemná deska.

AddSatan

DEATHPROD – Sow Your Gold in the White Foliated Earth (09/2022) 
- Helge Sten tentokrát skládal na experimentální nástroje Harryho Partche s dosti zvláštním, mikrotonálním lazením. Zvukem se blíží snad nějakým blízko i dálněvýchodním, asijským strunným nástrojům, cimbálu či drnkání na struny „rozladěného“ klavíru. S něčím takovým pracovali i Emptyset na EP Skin. V 7. skladbě jsou i jakési kovové perkuse. Uhrane už zvuk nástrojů samotných, ale Stenův cit pro tenzi, kompozici a produkci z toho dělá poměrně (spíše temně) atmosférickou, psychedelickou a i trochu zneklidňující záležitost. Něco mezi rituálním ambientem a moderní klasikou (blíž k tomu prvnímu)? Každopádně opět zajímavé, působivé. (Bandcamp)

ANDREW MCINTOSH / YARN/WIRE – Little Jimmy (09/2022)
- převážně ambientní moderní klasika pro klavíry, perkuse (zvonkohry?) a field recordings (mj. ptačí zpěv). Hodně se mi líbí nejdelší Learning, připomíná mi „magickou“ atmosféru Mortona Feldmana, krásně to rezonuje. (YouTube) Dobrá je i druhá nejdelší Heart, tam bych ani nepoznal o jaké nástroje jde (rozšířené techniky). Nervní Positive / Negative taky fajn, zbytek mě baví málo, nebo vůbec.

DIAMANDA GALÁS – Broken Gargoyles (08/2022)
- ježibaba s nejdémoničtějším hlasem (a klavírem? atd.) možná nejen tohoto světa, přilétla po několika písničkovějších deskách se dvěma delšími kusy, přibližně v duchu jejích nejzlověstnější věcí z 80. let. Některé části jsou ukrutně silné, resp. silně (příjemně?-)nepříjemné, pokouší se o mě pocit, že je to občas, svým způsobem, snad i lepší než ty staré, „klasické“ věci. V první skladbě jsou i slabší místa, ta druhá je (téměř?) dokonalá… možná bude recenze. (Bandcamp)

MARTIN TAXT – Second Room (05/2022)
- drone / moderní klasika pro dvě mikrotonální tuby, varhany, zvon(k)y, saxofon (Rolf-Erik Nystrøm z Poing), kontrabas a modulární syntetizátor. Pěkně se to rozpíná, proměňuje, vtahuje, střídání temnějších, napínavějších a světlejších, uvolněnějších míst, krásné zvukové barvy, dost povedená věc. Pro fanoušky Mount Fuji, Alice od SunnO))) … Ligeti, Radigue, Scelsi, Oliveros, Kali Malone, Craig Kupka atd. (Bandcamp)

HEAVING EARTH – Darkness of God (05/2022)
- souhlas s Kotkem v recenzi. Dal jsem tomu spoustu poslechů, čas, ale pořád podobný výsledek – 1., 2., 5. a poslední mě baví dost (jen drobné výhrady), zbytek tak nějak napůl, nebo spíš ne (4., 7.) – moc pidlik-výško-tremolování, „emo/heavy-patosu“ (?) málo tlaku a hutnosti (i zvukově). Dojem, že „méně by bylo více“. Vokál ok, místy dobrý, s postupující stopáží ale začne taky nudit. A obligátně – škoda „čvacht(kop)áků“. Ale rozhodně výjimečná, promakaná deska a chápu, že pro někoho top (nebo skoro-top). (Bandcamp)

sicky

LONG DISTANCE CALLING - Eraser (08/2022)
- kvalitní instrumentální hudba, která je pestrá, zábavná a úspěšně vyhýbá všem post-rockovým nešvarům.

THE CALLOUS DAOBOYS - Celebrity Therapist (09/2022)
- mathcore divokého střihu, kde víc než ten technicko metalový aspekt se dere ven ta buřičská core zběsilost. Sympaticky divoká deska, která občas překvapí zajímavým hudebním nápadem.

WHITE WARD - False Light (06/2022)
- avantgardní black metal se saxofonem. Melodické linky vs. klepačky, jazzově orientované pasáže, noir atmosféra, určitě jedna z těch zajímavějších letošních post-black nahrávek

Kuba

MONUMENTS - In Statis (04/2022)
- z mého pohledu fungují Monuments nejlépe v instrumentální podobě. John Brown a jeho riffy jsou z jiného světa!

mIZZY

IAMNØT - Changes (09/2022)
- Sofia Nøt vydala na Urbsounds svou první desku Changes. A i když mě loni na Hradbách Samoty totálně vystřelila z papučí, furt jsem moc nečekal, že by mě poslech její hudby nějak více bavil i doma. Jenže opak je pravdou, je to fakt hodně příjemná techno / breakbeat / drum'n'bass rychta, a přitom vůbec žádný extrém. K práci úplně ideál. (Bandcamp)

URBSOUNDS VARIOUS ARTISTS - Urbsounds​`​Unpolished Fidelity (08/2022)
- a potom tady je od Urbsounds labelu další novinka, ale už trochu méně listener friendly věc, a to kompilace k jeho dvacátému výročí. Noise, industrial, tekno a další kokotiny. Maraki included. (Bandcamp)

LooMis

STRATOVARIUS - Survive (09/2022)
- ale jo, je to fajn. Ale na rozdíl od minulého měsíce, kdy mě usadili Blind Guardian... velmi slabý čajík.

SYMBIOTIC - Ars Moriendi (09/2022)
- třetí deska sympatických Mexikánů (nezaměňovat tedy se stylově spřízněnými Amíky). Chytlavě poskládaný mix brutal death metalu s melo/death corem. Archspire meets First Fragment meets Obscura! (A ta basa!)

Herelson

AN ABSTRACT ILLUSION - Woe (09/2022)
- no ty woe, jasný útok na celoroční top. Na tohle album jsem se opravdu těšil a AAI si s ním dávali načas, ale výsledek stojí za to. Mnohovrstevný variabilní materiál, ve kterém je stále co objevovat. Jestli se někdo právem může řadit do škatule atmosferický progresivní, tak pak to jsou bez debat AAI. (Bandcamp)

NEVRNESS - Reorient (09/2022)
- instrumentální jednohubka, kde prim hraje basa doprovázená pouze bicími ve skladbách, které zhusta nepřesáhnou minutku a půl. (Bandcamp)

MXL

WOLFHEART - King of the North (09/2022)
- králové finského melo-deathu po čase opět rozfoukávají atmosférickou vánici se zručností sobě vlastní. Kopáky se valí tundrou, tremola drtí led, dokud se před námi v mlhách nezjeví mrazem zjizvené paláce. Častější implementace čistých zpěvů a nenadálých zklidňovaček mě poněkud/dost hodně dráždí. Družina kolem nestora Tuomase Saukkonena má nicméně stále ještě dostatečné koule na to, aby rozjela řádně chladivý vichr, a vtáhla nás do svého severského království v tempu živelných rubaček. Mám ale trochu strach, kam to mainstream-metalem načichlé směřování může vést…

BLOODBATH - Survival of the Sickest (09/2022)
- “Přežití nejchorobnějších” jsme už předem zakusili z několika skladeb slyšených v létě na BA a je to vcelku s chutí zahraná surovost. Švédské kytary neúprosně řežou dřevo na rakve a brutálně před sebou hrnou hromadu obživlých mrtvol, což dokumentuje i roztomile nemocný cover artwork. Blakkheimovi tentokrát na kytaru sekunduje nováček Tomas Akvik (LiK) a na basu letitý souputník Jonas Renkse (Katatonia). Martin Axenrot (ex-Opeth) a jeho bicí jsou kapitolou samou pro sebe. Plus Nick Holmes (Paradise Lost), kterému hlubší growlová poloha dobře sedí a já nejednou ve vzpomínkách zabrousím k prvotinám jeho domácí kapely. S dalšími poslechy baví víc.

AUTOPSY - Morbidity Triumphant (09/2022)
- pitevní hrůzo-necro-death z márnice okupované zrůdami se staženou obličejovou kůží, z níž si vládce hnusu nechává šít nový plášť. Tupé, zlé, nemocné a jednoduché, jak jen to jde. Šílenství Chrise Reiferta je stejně nakažlivé jako v dobách kultovních opusů, které jsou dnes kánonem prohnilosti. Old school z mrtvolné jímky, který zhnusí a rozpláče celou rodinu. A must!

bizzaro

UNPROCESSED - Gold (08/2022)
- zopakuju jen to, co jsem psal v červnu. Odklonění od prog/djentu po geniální Artificial Void mrzí, ale změnu a drzý vykročení k alt-rocku a Polyphia-stajlu naznačovaly hned následný singly. Manuel je ale bůh kytary, všechny songy makaj a emoce tu jsou furt silný, takže i při mňoukání říkám yes!

HYPERMASS – Empyrean (06/2022)
- tip od Herelsona z předchozího alba nekecal. Hypermass to šlape. Moderní, nezastydlý death melodického střihu, ale s pěknou dávkou techniky a přesahy dál.

WORMROT – Hiss (07/2022)
- chvíli mi trvalo, než jsem tomu přišel na kloub, ale nakonec musím jásat jako recenze. Singapurci grindcore házej do experimentů a zajímavýho zvuku.

CROWN COMPASS – The Drough (04/2022)
- Textures, Exivious, Cynic, Cilice ad.. CC jsou progresivně metalový pohrobek bývalých členů uvedených kapel, což je největší problém alba. Vyvolává to očekávání. Ale kdo se k desce vrátí, zjistí, že kytarista Joe Tal to má v hlavě hudebně hodně srovnané. Nakonec výtečná deska, i když mnou na startu cloumalo hlavně zklamání.

Kuba

DARK MATTER SECRET - Perfect World Creation (2017)
- instrumentální tech death metal, který absolutně nevyžaduje přítomnost zpěvu. Na debutu se toho děje totiž tolik, že by zpěv zbytečně "zakryl" propracovanost kompozic.

SCEPTIC - Nailed To Ignorance (2015)
- letos vydávají novinku se stejným názvem, jako toto demo z roku 2015. První klip dává tušit, že půjde o klasické Sceptic, což je jenom a jenom dobře.

SCALE THE SUMMIT - The Collective (2011)
- Amící, kteří předskakovali na turné i Dream Theater. Sázejí na instrumentální notu a myslím, že jim to funguje skvěle. 

EXIVIOUS - Exivious (2009)
- klasika klasik. Škoda jich. Snad ještě něco společně nahrají.

LooMis

VOYAGER - Colours in the Sun (2019)
- zamiloval jsem se. Další parádní australská kapela. Nechápu, že jsem tyhle prog/djent/disco/pop míchače tak dlouho přehlížel. Koncert mi otevřel uši.