Dnes si už nikdo nevzpomene, že na Marastu poměrně v tichosti prolítlo Promo 2010 polské kapely Pandemonium. Tehdy jsem recenzi uzavíral s tím, že se jedná o ojediněle znějící úkaz na tamní scéně, ale hodnotit práci kapely ze tří skladeb se dá jen těžko. Nyní však nastal pomyslný zlom, protože mi konečně přišla celá deska.

Očekávání byla celkem veliká. Doufal jsem aspoň v to, že si kapela udrží tu svojí krásnou obskurně znějící vizáž zabarvenou v psychoticky působícím death metalu. První tři skladby mě nepřekvapily, jelikož pochází právě ze zmiňovaného proma, ale to, co následuje za nimi, je hotové peklo nelibých zvuků, vážení přátelé. Vůbec nechápu, proč se sama kapela častuje tak nelibým příměrem „satanic dark metal“, když by mnohem lépe sedělo „psychopatic metal“! Dobře, nebudu jim tedy upírat jejich záškodnickou práci proti katolíkům, vzhledem k tomu, že jich je tam tolik, kteří neumí držet pec, když se jedná o tvrdou hudbu.

Inu, kde začít a popsat ten nádherně znějící mor, jenž mi proudí do uší. Začnu asi u mnou oblíbeného vokálu. Ten je opravdu bravurní! Nepamatuji si, že bych kdy býval slyšel něco podobného. Zní to, jakoby Paul měl nějaký zánět hlasivek nebo trpěl hodně silnou chřipkou. Sice se v pozadí objevují vysoko položené, černě zabarvené skřeky, ale jeho hluboko posazený virvál mě opravdu drtí, a když nastane noc, mívám i v pozoru všechny chlupy na rukou. Ve čtvrté skladbě Stones are Eternal a závěrečné titulce, Misanthropy, mu pomáhá i ženský vokál, ale ne ten, jaký bychom čekali u štěkny Anette (ex-Nightwish), nýbrž silný a dospělý hlas, podobný Jezabel (ex-COF). To dodává skladbě tu správně ničivou šťávu a demonstrativně škrábe a kope, i když se do větších rychlostí nepouští.

Misanthropy je totiž deskou, která se nijak zvlášť do rychlých temp nehrne. Zpočátku jsem ji podezíral z toho, že je to kvůli bubeníkově neschopnosti, ale to jsem se šeredně mýlil, jelikož ten pán, co v pozadí tluče do blan, se do toho umí pořádně opřít. Kvalitativní laťku to ale rozhodně zvedá. Není to jako třeba u Grave, kde mě tyto nízkootáčkové věci k smrti nudí a říkám si, kdy se to sakra už přehoupne. V tomto případě jsem však poměrně na vážkách, zdali se nejedná už o death/doom, a tak je tu na truc monotónnosti šestá věc Everlasting Opposition, kde se kapela trochu pustí z řetězu.

To však nic nemění na tom, že i přes tento fakt vás Pandemonium dokáží zabavit, jen jim musíte dát trochu času. Kytarová stránka jednotlivých tracků je dosti rozmanitá. Nejedná se jen o laxní hoblování, ale na povrch se derou i výrazné melodie, kterým pomáhají samply, což je za účelem navození patřičné atmosféry použito zvláště na samotných začátcích. Atmoška je velmi hutná. Je tak hutná, že by se dala i krájet tupým nožem! A navíc jim to po celou dobu budete věřit a ještě, necháte-li se chytit, zmagoříte. Zastávám totiž názor, že zrovna tohle není hudba pro posluchače-začátečníka nebo nijak psychicky narušené jedince s papírem na palici!

Misanthropy je super věc a dlouho mě nic tak výrazně a neočekávaně nezasáhlo. Pandemonium natočili desku, která je jak z bizarního světa H. P. Lovecrafta. Kosmická hrůza čekající za každým rohem, dýchající vám na záda. Je úplně jedno, kam je stylově zařadíme, protože důležitější pro mě je v tomto případě skvělý hudební výraz, který utvrzuje ještě velmi zdařilý booklet a samotné logo kapely. Jedinou výjimkou je snad jen trochou klišé zavánějící název desky, ale na její náplň to nemá pražádný vliv.