Autor: 90 Uživatelé: 68 Tvé hodnocení: hodnoť
Machine Messiah

SEPULTURA - Machine Messiah

Sepultura na stáří nevěří a nebojí se neustále objevovat nové cesty.

SepulturaKdyž je kapela na scéně přes 30 let, má to, co se týče očekávání fanoušků, poměrně složité. Obzvlášť Sepultura, která své ikonické desky stvořila v první dekádě svého života, majíc to o to těžší, když je opustila polovina kytar a tvůrčího aparátu. Rozchod to nebyl příjemný a rány nejsou zacelené dodnes.

Porozvodová epocha s novým zpěvákem Derrickem Greenem nezačala zrovna ideálně. Když pominu desku Against, jenž se ještě veze na živelnosti Roots, připravila kapela asi dvě nejslabší alba vůbec. Nation a Roorback byla nemastná, neslaná. Jakoby kapela nevěděla kam dál. Zlom vidím v malé, osmiskladbové kompilaci Revolusongs vydané pár měsíců právě před Roorback. Tahle kolekce coverů zahrnující předělávky kapel jako Massive Attack, Jane's Addiction, Public Enemy nebo U2 zřejmě probudila snahu opět více experimentovat. Sepultura od té doby tvoří výhradně koncepčně a vybírá si témata sobě vlastní; Božská komedie, Mechanický pomeranč, Metropolis.

SepulturaAni na novince Machine Messiah se nikterak nevybočuje. Tentokrát si vzali na paškál dnešní přetechnizovanou společnost a její čím dal tím větší automatizaci, nebo chcete-li robotizaci. Žijeme v době, kdy technologie jsou božstvem, jak sám Andreas, ovlivněn zřejmě Vonnegutem, vysvětluje: „Je to pojetí Boha stroje, který vytvořil lidstvo a nyní se zdá, že se tento cyklus uzavírá, vrací se k počátku. Pocházíme ze strojů a znovu se k nim vracíme. Mesiáš, až se vrátí, bude robot, nebo humanoid - náš bio-mechanický spasitel.“

Čtrnáctá studiová deska zaujala již poutavým obalem, který hodnotím jako nejzdařilejší za poslední dekádu; třeba Kairos byl naprostý kýč. Následně kapela vypustila dva singly. První byl I Am the Enemy, následoval ho klip Phantom Self. První byl příslibem přímočaré střelby, druhý poukazoval na rozmáchlou výpravnost. Oba scénáře kapela umí. Stačilo si jen vybrat.

Ani jedno, ani druhé, ale obojí a mnohem víc. Kapela zúročila veškeré ingredience, které na posledních deskách postupně vpouštěla do své tvorby. Titulní skladba plní roli uvaděče, aby nás svezla do dvojbloku singlovek. Tím celý kolotoč začíná. Obě skladby jsou protipólem skladatelského umu Brazilců, ale obě mají soudržný feel, byť z opačného konce drží při sobě. Ve stejném tempu se kapela řítí dál a rozplétá výpravnost. Barva je přiznaná, této desce vévodí smyčce, a to v mnohem větší míře než na Dantem, který se v tomto srovnání jeví jako trpaslík. Výraznější prostor pro tyto kompozice dává desce důraz na epičnosti, s kterou ale kapela pracuje dobře. Ano, ty aranže jsou možná „velkolepé“, ale nikoliv přehnané. Nepůsobí na efekt, do Kisserových kytar v přiměřené symbióze naopak zapadají zcela přirozeně a nenásilně. Kytary se výsledku podřizují a jsou znatelně melodičtější než kdykoliv předtím. Je zbytečné v tom vidět neduh. Andreas se dvakrát po sobě neopakuje.

SepulturaI když se Mechanický mesiáš jeví jako dílo pro smyčcové orchestry, není potřeba si brát na koncert smoking. Pořád se jedná o starou známou Sepulturu, kde platí pravidlo, čím rychlejší skladba, tím přímočařejší (thrash/core) metal, čím pomalejší, tím košatější aranže. Byli takoví vždy, poměr rychlých úderných skladeb k těm pomalejším chce buď adekvátně vyvážit, nebo celou desku nastavit jedním směrem. Mediator Between The Head And Hands Must Be The Heart a hlavně Karios reprezentují spíše tu přímější cestu, Mechanic Messiah jde opačně a je vlastně takovým cirkusem, kterému vévodí zmíněné smyčce, ale ochuzeni nejsme ani o tradiční etno perkuse a nově třeba hammondky. Nástroj, který by u Brazilců hledal málokdo. Album je takříkajíc plné všeho, nutno ale dodat, že je vše pečlivě zdirigováno. Dokonale o tom vypovídá vrchol desky v podobě Iceberg Dances. Snad nejprogresivnější skladba v derrickovské éře vůbec. Melodické kytary, houpavý rytmus, etno perkuse, latino kytara dokořeněné hammondkami. A ani nevadí, že se jedná čistě o instrumentální skladbu. Samotný Derrick na zbytku plochy přijal taktéž melodičtější notu, lépe pracuje s hudbou a poddává se celku víc než dřív. Jednou z posledních deviz ale vidím v o generaci mladším bubeníkovi. Jeho projev je agresivnější než u jeho předchůdců, nebojí se to víc prošlápnout a část své sestavy častěji provětrat. Dodává celému materiálu svěžest a i přes kompozičně rozsáhlejší/pomalejší skladby drží potřebný spád.

Sepultura si hraje, a baví jí to. Nepřešlapuje na místě, hledá si nové možnosti. Asimiluje, co uzná za vhodné, a přetaví pro svoje potřeby. Zbrkle se neopakuje, ale přesto je na první tón poznat. Na skupinu pohybující se po světě víc jak třicet let, je to víc než úctyhodný výkon.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Machine Messiah, Sepultura, groove metal, thrash metal

aktuálně

diskuze