Vargrav býval projekt multiinstrumentalisty Ville Pallonena (V-KhaoZ na aktuální desce již pouze klávesy) známého mimo jiné z Druadan Forest a Grieve. Do dnešní plnohodnotné sestavy se rozrostl postupně.

Na předchozí desce Ville stále (obdivuhodně) obstaral všechny nástroje, ale přibral vokálního vlčáka Lauri Penttiläho (Graf Werwolf von Armageddon a kapely, v nichž působí, raději nebudu vypisovat, aby Komisariát Korektních Kolegů nemusel zasáhnout). Na aktuální desce sestavu rozšířil Henri Sorvali (Grunt Trollhorn kytara+basa) z Finntroll a Moonsorrow a Marko Tarvonen (baron von Tarvonen bicí) rovněž z Moonsowrrow, ale zdejším progu milovným čtenářům možná známý z Barren Earth.

Vargrav tedy aktuálně tvoří družina velmi zkušených muzikantů. Co společně vytvořili za desku? Žánrově jasně vymezený symfonicky blackmetalový opus. Při vyřčení tohoto sousloví se může někomu v kapse otevírat pomyslná kudla, jinému kapsa bobtná úplně z jiných důvodů, nicméně je pravda, že zrovna tento subžánr je z celé blackmetalové rodiny ten asi nejvíce zdevalvovaný. Vzpamatovat se z pohromy jménem Dimmu Borgir se mu nikdy tak úplně nepovedlo.

Nighthold je ale deska, kterou musím již od prvních tónů intra jen a jen chválit.

Je to epické, je to symfonické, je to dramatické, ale zároveň je to agresivní a syrové. Filmově velkolepé pasáže nacházejí svou protiváhu v agresivních sypačkách, melancholické meandry nenabírají zbytečnou hloubku a stopáž a vždycky je vyváží přímočaré a mrazivé tremolové riffy. O zpěvy se stará, jak jsem shora uvedl, znamenitý Vlkodlak osobně, ale i jeho krákání je kontrapunktem na několika místech přítomné předříkávání a melodické zpěvy. Všechno se zdá být v dokonalé rovnováze a tak se tu rýsuje v rámci subžánru opravdu těžká váha. Zvukově se dají najít určité námitky, zejména stran rovnováhy jednotlivých instrumentů. V mixu možná až příliš dominují bicí, ale je potřeba také vidět a slyšet, že právě to dává nahrávce potřebný drajv a ta se nikdy neutápí v „jezírkách slz.“

Posun od jednočlenného projektu k plnotučné kapele proběhl postupně a u aktuální desky je znatelný. I když předchozí album mám rád, zůstává v podstatě na půdorysu pokojíčkáče, byť skvěle složeného a obdivuhodně zahraného. Nová deska hned v prvních dvou skladbách předvede širokou škálu výrazů, a nemám dojem, že by takovou pestrost s daným a žánrově omezeným výrazivem jeden autor (potažmo instrumentalista) dokázal zvládnout.

Vargrav zkrátka spojují v dost precizně odměřených dávkách dravost a syrovost finského black metalu, epickou stránku starých Emperor, instrumentální zručnost, jednoduchý riffing v Immortal duchu (ale řekněme si otevřeně, kytarové riffy tu nejsou to hlavní, tím zůstaly klávesy) a nakonec i atmosféru nekompromisnosti vlastní Nödtveitovským pohrobkům, kteří byť hrají melodickou hudbu, jsou schopni autenticky ji zatěžkat antikosmickou ideologií. Vše je promyšlené, ale nikoli vykalkulované.

Zastavím se u některých obzvláště pamětných skladeb. Po intru poněkud ještě fádní Through the Woods of Breathing Shadows přináší právě to, co avizovala předchozí dlouhá deska, a v jejích intencích rozehraje epickou poctu Emperor nebo Limbonic Art. Následující Chalice of Silver and Blood už začne s pořádnou nadstavbou. Tvrdý zvuk kytar, melodicky precizní, do toho klávesy, bicí artilerie pod tlakem, a byť nijak krkolomně, zato velice precizně postaví pořádný epický kus, který korunuje opravdu znamenitý vokál. Vlčák ukazuje, že některá klišé se dají odzpívat tak, aby věrného blackového posluchače i po čtyřiceti letech bavila a věřil jim. Těžko docenit, jak velký podíl má vokál na úspěchu Nighthold. Thy Imperial Malice stejně jako dvě skladby uprostřed alba střídají agresivní kytarové riffy, klávesové melodie, přednesy i řev a v zásadě přesně tohle jsme od Vargrav čekali.

Po krátké mezihře k nadechnutí, odvážím se hádat, že bude tvořit přechod na druhou LP desku (ve kterýžto formát zatím pouze doufám), přichází skladba The One Who Lurks Beyond the Starscape s deathmetalovým začátkem, která posluchače znovu vtáhne do epického příběhu alba a vnáší ještě větší pestrost, takže se album monotónně neslévá. A Dark Consecration překvapí dominantní kytarovou linkou (snad až bluesovou?) se zajímavým vývojem. Závěr alba tvoří Creator of the True Realm s přednesem již zmíněných Nödtveitovských proklamací, pro někoho snad patetických a převzatých, podle mě však v evokaci kosmického prázdna funkčních až mrazivě. Nu, a jestliže jsem začal svou oslavnou ódu pochvalou intra, uzavřu chválou outra.

Skoro desetiminutová ambientní skladba Ghostland je ústrojným závěrem grandiózního alba. Totéž platí o obou mezihrách (ambientní složka z hodiny alba ukrojí těžko uvěřitelných 20 minut): žádná ufuněná rozplizlost, ale atmosféru budující party, které posluchače uvedou do díla, dají prostor k oddechu a závěrem se patřičně rozloučí. Dát si práci s dramaturgií je žánrová nutnost, zde odpracována dokonale.

Nighthold je ve svém žánru skvělé. Do noty samozřejmě padne především snílkům, kteří si neodříkají výlety do fantastických světů plných kouzelných zámků, a to s přiznaným množstvím kýče (nikoli ve zlém) vlastního například hrám na hrdiny, fantasy eposům a počítačovým hrám. Žádná konfrontace posluchačských návyků nebo posouvání mezí, ale poctivý epický black metal.

Původně jsem končil tím, že od dvou ikonických alb Hecate Enthroned jsem takhle dobré album symfonického black metalu dost možná neslyšel, ale protože hojně zapomínám, řeknu prostě poslechněte si ho, stojí za to.