mIZZY: Letos si trochu vyčítám, že jsem během festivalové sezóny oproti minulému roku nezvládl vyrazit na nějaké akce do zahraničí. Když o tom tak přemýšlím, i přesto, že jsem nebyl na žádném větším festivalu, díky lákavým koncertům jsem se podíval k sousedům ještě víckrát než loni. Vše začalo blackmetalovým výletem do Krakova a v Polsku, i když tentokrát ve Vratislavi, s největší pravděpodobností letošní cestování také končí.

Nápad navštívit Avant Art Festival mi začal vtloukat do hlavy kamarád, který viděl Supersilent před rokem stejně jako Gorth v Lipsku a když zjistil, že budou opět hrát poblíž, byl štěstím bez sebe. Já tedy taky projevil jisté nadšení, ale při představě, kolik mě to bude stát, jsem zatím moc nevyskakoval. Co čert nechtěl, na konci července spustili předprodej, a když jsem viděl cenu 30 polských (v přepočtu 200 českých) za Supersilent, bylo jasné, že tentokrát se neúčast neomlouvá. Slovo dalo slovo, objednaly se lístky, a abychom nejeli do Polska jen na otočku na jednu noc, přidáváme k Supersilent i lístky na Staer s Poino a Keiji Haina se Stephenem O'Malleym, kteří hráli následující den za ještě směšnější cenu.

Avant Art má koncept několikadenního klubového festivalu, přičemž místa konání se den ode dne různě mění. Jako nejvhodnější české přirovnání mě napadá pražský Spectaculare festival (nebo svého času Stimul), na kterém se během pár dní objevilo v pražských klubech několik podobně zajímavých jmen. Od sedmého do osmnáctého října se ve Vratislavi vystřídalo více než třicet různých kapel/projektů, z nichž některá jména byla opravdu lákavá. Krom již dříve zmíněných mohu vybrat například Fire!, Haxan Cloak, Peaches či ZS. Škoda, že ti nejzajímavější hráli kolikrát s několikadenními rozestupy, tudíž jsme toho z festivalu jako celku nestihli moc. Být ale místní, vážně přemýšlím nad koupí lístku na celý festival (jehož cena také nebyla vůbec vysoká) a vysedáváním na koncertech jedenáct dní v kuse.

Lístky jsme tedy měli, ale jak se dostat tam a zpět? Ze svého loňského výletu do Vratislavi na Asymmetry Festival vím, že lístky za vlak by byly dražší než celý festival, chtělo to tedy auto. Naštěstí se nám podařilo domluvit (i přes jisté komplikace) společnou cestu s AddSatanem, Gorthem a TotalySICK, k tomu i zabookovat hostel (který, jak se nám opět potvrdilo, není problém v Polsku sehnat za hodně slušnou cenu) a zbytku navíc i domluvit velmi hezký výlet po pár polských zajímavostech kousek za hranicemi (za což jim patří dík, jelikož já se na celém plánování cesty podílel maximálně stáhnutím map do GPSky, která se nakonec taky hodila, více o tom v AddSatanově příspěvku).

AddSatan: Poláci jsou mocní grantoví kouzelníci, jejich festivaly experimentální muziky mají skvělou pověst a lidé na ně chodí v poměrně hojném počtu, i proto byl vstup sympaticky nízký. A i díky kombinaci těchto faktorů byla moje účast jasná.

Cestopisné intro: Nápad pojmout celou akci jako výlet vítám, vstávání v sobotu v 8 ráno už podstatně méně, ale plán výpravy byl nabitý a tak si to s totalySICK chvíli po půl desáté frčíme vlakem do Kolína, kde se potkáváme s neúnavným cestovatelem a řidičem Gorthem a chvíli po nás dorazivším mIZZYm. Dál se pokračuje autem, cestou se oblažujeme novopackým speciálem jménem Podzimní úlet – tohle sousloví vlastně dobře vystihuje celou naší akci. Hned za Náchodem se krapet ztrácíme, ale cestu zase brzy nalézáme a zdárně dorážíme k prvnímu cíli – Kaplici Czaszek, neboli Kostnici v Czermnej. Czermna je část města Kudowa Zdrój, které těsně přiléhá k česko-polské hranici. Je to sice jen taková demoverze naší kostnice v Kutné Hoře, za návštěvu ale stojí. Ještě více nás však zaujala zdejší tabulka varující dobré křesťany (katoliku uwažaj!) před nebezpečnými znaky – zvláště jednorožec a motýlek pobavil – Polsko nezklamalo. Hned za městem Kudowa Zdrój začíná Park Narodowy Gór Stołowych, kde si dopřáváme trochu toho turismu v místních horských lesích (možná i více, než jsme původně chtěli, o mIZZYho se pokoušel infarkt) a pak i ve skalním labyrintu Błędne (Bludné) Skały. Ten nás překvapil bizarními skalními útvary a především svojí spletitostí a rozlohou. Celkem věřím, že nebýt některé průchody zatarasené plůtky, mohl by tu člověk zabloudit celkem snadno. Některé průlezy skrze bludiště jsou navíc tak úzké, že jimi i štíhlý člověk proleze skutečně stěží, varování, že se návštěva nedoporučuje obéznějším lidem, tu rozhodně mělo své opodstatnění.

Turistika byla super, ale nabrali jsme trochu skluz a tak do Wroclawi dorážíme celkem pozdě (Gorth: Na polských silnicích se totiž nedá spěchat, jede se plynule, ale hustý provoz znemožňuje předjíždění všem s výjimkou největších hovad, kterých bohužel není úplně málo. Zběsilý styl plyn-kvílející brzdy si našel svou oběť na autu jedoucím hned za námi.), jen tak tak se stíháme ubytovat v hostelu a dorazit těsně před devátou večerní do Impartu, kde se dnešní koncert koná. Na místě zjišťujeme, že spěch byl zbytečný, začátek se o hodinu posunul. Před vchodem do zatím zavřeného sálu se vytvořila celkem velká fronta, na čekání v níž rychle rezignujeme. Už pár dní před koncertem bylo vyprodáno. Pobaveně si všímám zvýšeného výskytu triček Led Zeppelin a jiných hardrockových ikon, nějaký Polák se mě ptá, jestli je tu správně na koncert Jonese (baskytarista Led Zeppelin – pozn.) – no to víš, že jo. Po půl hodině čekání se sál konečně otevírá, dereme se drze dopředu a zabíráme docela dobré fleky zhruba uprostřed sálu, který se ukazuje být divadlem – řekněme, že něco mezi Archou a Akropolí (Gorth: Jen podstatně větší.), je vybaven celkem pohodlnými sedačkami a to se cení.

Na podiu se po chvíli objevují členové SUPERSILENT – Arve Henriksen, Helge Sten alias Deathprod, Ståle Storløkken a hostující Stian Westerhus a John Paul Jones. Teď by se asi slušelo, abych nějak podrobně popsal průběh koncertu, ale místo toho odkážu na Gorthův loňský report, protože bych asi z větší části plýtval místem (což stejně dělám) a psal zhruba to samé. Takže si ten report nejdřív přečtěte a já můžu jen a jen souhlasit a potvrdit, že něco takového se jen tak nevidí a neslyší. Pokud se dřív dalo o Supersilent mluvit jako o avantgardním/free jazzu, tak dnes už to příliš nejde. Tohle je skutečně post-žánrová hudba, kde je jakékoliv škatulkování marné.

Dobrá, dá se říci, že některé části vystoupení byly tišší, ambientnější, jiné, které spíše převažovaly, se zase zvrhávaly až do noiseového běsnění. Jejich hudba je poměrně abstraktní, nestabilní, velmi proměnlivá, vrstevnatá, láme se a zasekává, neustále se rozsypává a zase skládá dohromady, je zajímavá jak po stránce technické, strukturální, tak co se týče ohromné zvukové barevnosti. Výraz „těžko uchopitelné“ se tu dostává na novou úroveň. A přitom to pořád tak nějak funguje a valí to vpřed, no… vlastně i zpět, nahoru, dolů a do stran. V zásadě hrají takový (více či méně) kontrolovaný chaos, na který člověk užasle zírá/nevěří svým uším a ptá se: „Jak (to, že) to vlastně funguje?“ Asi nějaká ta genialita, nejspíš… V jednom rozhovoru Henriksen uváděl, že kapela nezkouší, ani se před vystoupením či nahráváním desky nebaví o nějakých hudebních idejích či konceptu, prostě jdou a hrají. Skoro se tomu nechce věřit, že je to celé improvizace, ovšem pak mě napadlo, jestli by nebylo šílenější, kdyby to bylo celé, nebo alespoň z větší části nacvičené.

Nejvýraznější byl po většinu doby Henriksen – ať už hrál na trubku, zpíval – celkem překvapivě spíše v nižších polohách než obvykle – ne svým typickým falsetem, nebo hrál na bicí. Geniální byla pasáž, kdy rozjel svůj pověstný „vokální jam“, který podpořil údernou, jak jinak než rozsekanou hrou na bicí. Westerhus, i přes svou vážnost, na podiu působil jako největší „rocker“. Docela při hře pařil, ovšem hlavně nepřestával udivovat tím, jaké zvuky lze z elektrické kytary dostat, ať už šlo o ty klidnější, atmosféričtější pasáže, nebo ty vyloženě divoké a hlukové. V jedné z vypjatých pasáží do strun kytary i křičí a křik se zkresleně ozývá i z reproduktorů – nevěděl jsem, že to jde… Storløkkenovo klávesy/synthy a Stenovo efekty a elektronika to celé zahušťují, nutno říct, že velmi nápaditě. Sten část zvuků vytváří něčím, co drží v rukách, a podle toho jak s nimi manipuluje, otvírá a zavírá dlaň, se mění i zvuk, což působí lehce magicky. I Jones do ansámblu zapadl dobře. Jeho hra na baskytaru (tuším osmistrunnou), která vlastně chvílemi ani moc nezněla jako baskytara, do celku seděla. Asi až na dvě pasáže, kdy jeho hra a nápady nějak více vynikly, se držel spíš zpátky a nijak neexhiboval, což mi nijak nevadilo.

Několik lidí to evidentně nerozdýchalo a v průběhu odchází – hard rock ani prog rock se holt nekonal. Ani já nemůžu říct, že bych to celé úplně pobral a strávil – zvláště ke konci si vybírá daň po náročném dni únava, je to přece jen dost náročná muzika a těch vjemů začíná být až moc. Být odpočatější, užil bych si to jistě ještě víc a klidně bych snesl i delší set. Ovšem takhle byla ta hodina a tři čtvrtě (?) tak akorát. Velmi netradiční, z větší části fascinující a především skvělý zážitek. Abych nezapomněl – zvuk byl naprosto perfektní!

mIZZY: Po příchodu na místo konání potkáváme Jukla a další kolegy, rychle měníme lístky za pásky a při pohledu na frontu si říkáme, že v ní stát opravdu nebudeme. Kvůli počtu lidí přeci jen byly obavy, jestli chytneme nějaké dobré místo, proto se při cvaknutí dveří cpeme, jak jen to jde. Naštěstí hodně Poláků nebylo natolik bystrých jako my a zapomněli si u vstupu zkontrolovat lístky. Půlka lidí tedy opouští chodbu druhou stranou a my se dostáváme snad na ta nejlepší místa s krásným výhledem. Impart byl podle mě velmi dobře zvolený prostor. Vzhledem k návštěvnosti bych si moc lepších míst nedovedl představit. Divadelní sál byl velmi příjemný a sednout si na SUPERSILENT bylo rozhodně fajn.

Trochu jsem se bál hlasitosti, ale naprosto zbytečně. Zvuk byl opravdu perfektní, a i když jsem celý předchozí den proseděl na Cibulce na noisovém festivalu a měl uši už hodně zničené, stále jsem vše mohl pozorovat a poslouchat bez nutnosti vytáhnout špunty. Hrálo se sice poměrně nahlas, dostatečně na to, aby hudba správně fungovala, každopádně ani v těch nejintenzivnějších momentech uši netrpěly. Navíc i přes tu směsici všemožných šílených zvuků byly všechny nástroje krásně čitelné a od sebe rozpoznatelné.

Naživo jsou Supersilent opravdu hodně energičtí. Klidné dark ambient/drone/jazz pasáže, které převažují na posledních albech, jsou spíše vynechány a nejvíce prostoru dostává zběsilý rozklad instrumentů. Vše se postupně zesiluje, hromadí, vrství přes sebe, až vznikne jeden velký chaotický „hluk“. I když je to celé improvizace a místy si jednotliví hudebníci opravdu hrají, co je zrovna napadne, ono to fakt dává smysl a skvěle funguje, a to jak zvlášť, tak dohromady. Samostatné linky jsou hodně zajímavé, zvlášť ty nejvýraznější, patřící Henriksenovi a Westerhusovi, při spojení všeho dohromady to má ale teprve sílu. Navíc v momentech, kdy vše značně vygraduje, a vy si říkáte, že to je pořádný nářez a více, z toho co hrají, už snad nejde dostat, udělají Supersilent další krok kupředu a ještě přidají. Šílené, těžko uchopitelné, ale ano, geniální. Detailnímu popisu se vyhnu, opravdu by stačilo zkopírovat to, co napsal AddSatan a níže Gorth. Každopádně přesně takové momenty, jako Henriksenův vokální jam nebo Westerhusovy hrátky s kytarou, pozvedly koncert nejdál.

K účinkování John Paul Jonese asi tolik, že byl především jménem na plakátu. Ne, že by na koncertu neměl svou roli, nicméně bych si jej bez jeho přítomnosti dovedl představit. Nejvýraznější byl především ve dvou momentech, a to v jedné z mála opravdu klidných pasáží, kde se ozýval jen ambientní podklad, do něj Henriksen lehce troubil a Jonesova basa dobře přidávala na hutné atmosféře. Tím druhým a naprosto odlišným momentem byl začátek poslední skladby, kterou Jones začal sám basovým sólem, na které se postupně napojil i zbytek a vznikla super pecka. Rušivým elementem však určitě nebyl, to spíše někteří jeho fanoušci, kteří byli zděšeni z toho, na co to přišli. Naštěstí/bohužel část lidí v průběhu odešla a nikdo do koncertu nežvanil, to se však také promítlo na závěrečném potlesku. Škoda, Supersilent by si za svůj výkon zasloužili mnohem větší aplaus. Ta hodina a půl opravdu utekla jak voda a já bych i půlhodinový přídavek bez problému snesl. Z mého pohledu se každopádně jednalo o dost výjimečný zážitek a jsem rád, že jsem mohl Supersilent vidět. Už jen díky nim se výlet určitě vyplatil.

Jukl: SUPERSILENT fajn, ale musím se připojit k těm, které moc nevtáhli. Bylo to perfektně řemeslně odvedené, ale nepřenášelo se to ke mně tak, jak sem očekával. Kompozice mě neunavovaly a nepůsobily na mě potřebnou energií tak, abych o nich musel víc uvažovat. Jako poslech samozřejmě super šleha, ale od takového kalibru člověk čeká něco víc, než jen „je to super“, chce se tomu poddat a obětovat se. Nemyslím si, že by to bylo tak úplně kapelou, ale možná i tím prostorem, který vydělil posluchače od pódia, prostě tam podle mě něco malého nefungovalo. Jones fajn, ale v konečném důsledku ne úplně nezbytný, stejně tak Westerhus, hlavní tahoun byl totiž stejně naprosto logicky Henriksen, v těsném závěsu za ním Deathprod. Pokud někdo přišel na Jonese, tak musel asi odejít s rozpačitým dojmem a mám pocit, že na Jonese tam přišlo dost lidí, prostě marketingový šleh.

Gorth: V hodně věcech bych opakoval sebe nebo některého z předřečníků, částečně díky podobnosti koncertu v Lipsku a tady. Není těžké vysledovat základní strukturu koncertu (sinusoidy z ambientu do zvukových pekel), člověk ale nezvládá ve vzpomínkách doplnit konkrétní výplň. Podržet zážitek z takového koncertu je těžké, ovšem v momentě svého vzniku hudba fascinuje. Proti Lipsku, kdy jsem po čase trochu odpadl, tady celou dobu napjatě a nadšeně sleduji zvukové dění. SUPERSILENT jsou víc nahlas, lehce ubrali polámaných, sekaných pasáží a naopak pravděpodobně déle lavírují ve středních polohách mezi hlukem a ambientem. Henriksen více zpívá a přidává na už dost širokou škálu svých výrazů ještě cosi jako breptání, méně hraje na trubku. Storlokken je trochu upozaděný, jeho „mořské“ synťáky fascinují hlavně v úvodu. Velice energicky hrající Westerhus jednoduše vládne a živá podoba Supersilent je bez něj už nemyslitelná. Potenciál kytary ždíme, co to jde, ale především si bezvadně rozumí se služebně starší trojicí, suverénně vede, ale také ustupuje a doplňuje. Podklady tvoří převážně Sten, který také dodává k Henriksenovým příčetnějším svoje naznačené nebo rozlámané rytmy. Podle pohybů na stage pracuje s jakousi snad digitální obdobou thereminu nebo jinou technikou generující zvuk podle pohybů. Oproti Lipsku nemám námitky k lehce umělejší barvě jeho zvuků. Ostře sledovaný Jones většinu času nemá výraznější efekt, jen tak si jezdí po hmatníku a v nesmírně pestrém celku je jeho vklad malý. Výraznější a lepší je jen dvakrát, kdy převezme vedení a nasadí basový diktát dost podobný jeho práci s Diamandou Galás. Je mi nesmírně sympatické, že se legenda na stará kolena pouští do takto experimentálních projektů, ovšem improvizačních schopností Norů nedosahuje. Částečně za to může i povaha jeho nástroje - co může dělat basa ve volné improvizaci, kde se už o rytmiku starají dva lidé - a nikdy na sebe nestrhával pozornost a celek nekazil. Jinak oceňuji, že jeho fans nezačali po pěti minutách házet shnilá rajčata a že se teď zbytku příznivců Led Zeppelin můžu smát, že jsem viděl naživo jejich idol (byť to je jen basák). Celkově vzato super, absolutní hudba. Po koncertě jdu skvělou noční Wroclawí nespat do auta, trávím ve městě dopoledne (těžkej chillout) a odpoledne odjíždím na otočku do Krakowa…