Dost paradoxně mi na Incubate utekla právě kapela, kvůli které jsem začal zvažovat účast – norské experimentálně jazzové trio Supersilent. Průzkum dat tour odhalil, že budou, rovněž ve spolupráci s kytarovým experimentátorem Stianem Westerhusem, hrát v Lipsku, což je dostatečně blízko na kompenzaci hrubého přešlapu dramaturgů Incubate. Různí známí mají různé výmluvy, takže je nutné nalézt neznámého spolucestujícího bez nich, což se daří.

Kolem sedmé hodiny večerní klíčového dne tedy procházím postkomunistickými ulicemi Lipska, navštěvuji zaplivaný východoněmecký supermarket a konečně přecházím do prostoru UT Connewitz, prostoru někde mezi kinem a divadlem, kde pseudoklasicistní vítězný oblouk nad pódiem narušuje dominující šedý, špinavý industriální beton. Prostor je řešen dost velkoryse, nemalá část pomalu přicházejících Němců tak musí stát, nečekaný zájem o tak náročnou formaci. Dlouhým čekáním provází poslední Burialovo EP, klubové fragmenty v tradičně snovém provedení, a jeho vydavatel Kode9. Velice příjemné, na horším koncertě by se člověk dokonce pro tu kvalitu zapomněl na samotné vystupující.

Krátce po deváté z ochozů sestupují čtyři dnešní hrdinové. Před čtyřmi lety by tu byl „standardní“ jazzový bubeník, dnes je čtvrtým člověkem na pódiu hostující kytarový démon Stian Westerhus, člověk snad nedosahující skladatelských kvalit – řekněme – Eivinda Aarseta, ale o to radikálnější inovátor kytarového zvuku – na své třetí, možná druhé, každopádně zatím poslední sólovce zní místy jako symfonický orchestr v jeskyni, jinak se například ochomýtal kolem Jaga Jazzist a stihl i spolupráci se Sidsel Endresen. Westerhus má specifickou vizáž, arogantně se mračící vyhublý kytarový hero. U široké škály kláves a synťáků stojí Ståle Storløkken, zrzek připomínající rosomáka, k laptopu a efektům sedá medvěd Helge Sten, tedy Deathprod. Trumpetista, ale také zpěvák a bubeník, věčně se usmívající skřítek Arve Henriksen je schovaný nejdále od publika. Každý z nich osobnost, originální muzikant.

Set se rozjíždí pomalu a neuvěřitelně napjatě, strohý, ale nepravidelný Deathprodův hluk doprovází Westerhusovu zpívající kytaru, Storlökken se přidává jen decentně, Henriksen hraje po svém japonském způsobu na trubku, nad nepravidelnými masami se vznáší očekávání. Ta ještě více napíná nástup Henriksenových bicích a přesun hudby do nervózního zasekávání, které trvá k nesnesení dlouho, aby nakonec vybuchlo v rovnější hypnotické pasáži.

Neumím popsat koncert Supersilent. Popravdě řečeno, ani na živo jsem všechno nezvládal. Set osciluje mezi třemi základními polohami: krásnými, klidnými, až ambientními, kde spolupracuje především kytara a Henriksenův andělský zpěv, zmíněné nervózní zasekávání a výbuchy hluku. Mezi nimi jsou dlouhé pasáže, ze kterých není jisté směřování, z rytmu bicích uhýbá kytara, Deathprodovy beaty podrývají Henriksenovy bicí, Westerhusovu divočinu uklidňuje mořský zvuk synťáků. Snad vždycky někdo vybočuje. Arve Henriksen se polovinu času extaticky zmítá a usmívá se na spoluhráče, se kterými právě hraje duety či souboje, dokonce i zasmušeného Westerhuse ve finále donutil k úsměvu. Proti sobě hrají dvojice, každý hraje sám za sebe, všichni hrají dohromady.

Experimentální jazz? Free jazz? Poslední zbytky jazzu opustily Supersilent v roce 2009 s bubeníkem. Henriksen, který převzal bicí, není bubeník, hraje jednoduše, úderně, s citem, v jeho primitivismu je vlastní styl. Stejně jako klávesy. Westerhusovu originalitu už jsem zmiňoval. Jediným pojítkem s konvencemi jsou zvukově poněkud tradičnější Stenovy beaty, elektronika, efekty, ovšem to nemá s jazzem co dělat, a značná část jeho produkce pořád působí mimozemsky – tuším, že snad samploval zbytek kapely a pak s tím nějak pracoval.

Volná improvizace par excellence, mimo jakékoli žánrové konvence. Zběsilá, nesledovatelná zvuková masa přecházející od naprosté krásy k divoké agresi. Hraje se asi hodinu a půl, pak je přídavek. Kapela odchází. Jdeme si prohlédnout vybavení, za zmínku stojí především metrový blok efektů před Westerhusem a jakési tajemné pedály před Stenem, je to veliká alchymie.

Ohromující koncert. Jiné jsem si užil víc, ale Supersilent jsou prostě dál. V době mezižánrových kříženců volí těžší cestu nežánrovosti – hudbu bez přívlastků, nic než hudbu.

Fotky © Jan Rillich