Letos se v Praze konal již pětadvacátý ročník klubového festivalu Alternativa. A stejně jako loni, i tento rok bylo pozváno jedno velké metalové jméno, aby si Alternativa i nadále zasloužila označení festival hutné hudby. Téměř přesně před rokem vystoupili v Divadlu Ponec francouzští Celeste, kteří zahráli skvělý koncert spojující black metal, post metal, sludge a hardcore s propracovaným vizuálem, a i tentokrát se podařilo přivést kapelu z velmi spřízněné scény, jen poněkud pomalejší. Řeč je samozřejmě o belgické post-doom/sludge metalové legendě Amenra, kterou nám Unijazz představil ve spolupráci s Heartnoize Promotion a Mad Duck booking, kteří koncert Amenry už jednou v Praze pořádali.

Belgičané samozřejmě ve čtvrtek devátého listopadu nevystoupili sami, společnost jim dělalo táborské duo Kalle. Dvojice David a Veronika, působící také v post-metalové kapele Nod Nod, má na kontě čerstvou, dosud nepokřtěnou desku Saffron Hills, z které logicky představili pár skladeb. Například úvodní Stones nebo závěrečnou Oh, My Soul. Mimo to se ale také podívali do historie a zahráli i z tři roky staré Live from the Room, dokonce v lehce pozměněné verzi. Hudba Kalle působí něžně, melancholicky, ale zároveň také příjemně. David hraje na elektronickou kytaru a Veronika zpívá. Nejprve se ozvou jednoduché rytmus určující akordy či vybrnkávání, které David pustí do repetice a následně je doplňuje dalšími tóny. Jednoduché písničky střídají post-rockovější kusy a občas se objeví moment s více prolínajícími se zvukovými vrstvami. Hlas Veroniky je často spojován se zpěvačkou trip-hopových Portishead Beth Gibbons. S tímto příměrem nelze úplně nesouhlasit, jelikož jistá podobnost zde opravdu je. Veronika však jen nezpívá, občas i šlápne na efekt, čímž spustí ze samplu beat. Také sem tam hraje na klávesy, které následně s kytarou vytvořily poměrně bohaté zvukové spektrum. Závěr jejich setu se dokonce přehoupl do táhlých tónů a vyústil v lehký drone. V tu chvíli tak nějak zmizl pocit z toho, že Kalle před Amenra hrají jen díky svému působení v Nod Nod, kteří by svými kvalitami dokonce mohli headlinera překonat, nebo z prvoplánové snahy utvořit kontrast dobra a zla.

Amenra mají rovněž venku nové album, tentokrát již šestou Mši, kterou na aktuálním turné prezentují. Předem říkám, že z novinky nejsem úplně nadšený, protože kromě hutného doom metalu v ní Belgičané zapojují čím dál více svou rozvážnější tvář. Jelikož však bylo jasné, že dojde i na starší songy a tradiční masáž masivním zvukem, na koncert jsem šel s optimistickým očekáváním. A ano, hned první kus otevírající hodinový set byl Boden z již pět let staré desky Mass V. Když intro, tvořené klepáním kovovými válci o sebe, prořízly kytary, bylo o dalším průběhu jasno. Zaboření hlavy do masy hluku a následné cloumání tělem v pomalém rytmu. Zvuk byl opět masivní, na druhou stranu ne příliš hlasitý, ale ani vyloženě drtící. A i když Amenra místo totálního nářezu spíše pracují s kontrastem klidných, tichých pasáží s čistým zpěvem a násilného nástupu, v tvrdých momentech si zachovávají um přivodit pocit, jako když se bortí skála. A když celé vystoupení doplňuje obří černobílá projekce, je celkový zážitek o to silnější. Co se samotné projekce týče, ta byla tentokrát asi nejpropracovanější ze všech koncertů Amenry, které jsem doposud viděl. Střídaly se v ní jak statické přírodní záběry, tak například zrychlený obrácený tok řeky a vodopádů, lesní momenty a samozřejmě i lehce okultní symbolika kapely. Hudební stránku tohoto koncertu ovšem za nejlepší považovat nemohu. Jednak jsem měl možnost Belgičany vidět i v zahraničí v poněkud lepších podmínkách a hlavně s o něco lepším setem. Sice je jejich hudba částečně jako přes kopírák, postavená na táhlém opakování jednoduchých riffů a již zmíněných kontrastů, ovšem i tak se dá najít v jejich diskografii silnější a slabší songy. A ty, které na mě v minulosti působily vždy nejsilněji – The Pain. It Is Shapeless. We Are Your Shapeless Pain. a Silver Needle/Golden Nail, tentokrát žel chyběly. Naštěstí mocný, hypnotický závěr Nowena | 9.10 a Am Kreuz, což je jeden z nejlepších fláků kapely, vše zachránily. Během jeho úvodu, který tvoří sekaný disharmonický riff, si zpěvák Colin symbolicky sundal tričko, aby vyniklo jeho tetování s křížem přes celá záda, a dokonce se na chvíli i otočil tváří k pódiu. Závěr setu následně patřil poslední skladbě z letošního alba – Diaken. Ta postupnou gradací nabírala na síle a ve chvíli, kdy nastoupil úplně nejsilnější riff, Amenra přestali hrát, vypli aparáty a odešli. Jak se říká, končit se má v tom nejlepším, a to se tentokrát opravdu povedlo.

Sice bych si dovedl představit i mnohem delší a hlasitější set složený z jiných skladeb, a dokonce mám i důvod považovat tento koncert za pomyslně nejslabší, co jsem zatím od Amenry viděl, i přesto však došlo na několik silných momentů a Belgičané potvrdili, že když hrábnou do strun, má to sílu. Mimochodem, La Fabrika byla sice vyprodaná, ale stále nebyl problém se v sálu bez větších problémů pohybovat a po jeho opuštění se protlačit zpět dopředu. Pořadatelům tedy patří dík nejen za uspořádání koncertu dobré kapely, ale rovněž i za to, že se z kapacity sálu nesnaží vymačkat maximum a myslí i na to, aby se uvnitř dalo žít.