Den měl být teplý, slunce pálit, což jsme pocítili dosti brzy. Takže nač zevlovat u stanu, když v areálu čeká teplá snídaně (výborná míchaná vajíčka!), kafíčko a pivečko.
LooMis: Unprocessed byli zklamáním, navíc je postihl problém s bicími (někde tam zahaproval snímač, mám pocit). Klukům z německého Wiesbadenu právě vyšla nová deska, tudíž se hrálo jenom z ní, ale bylo to takové nemastné, ustrašené, jako kdyby se hoši zalekli velikosti akce. Takže místo kombinace Tesseract a Animals As Leaders z toho lezl divný prog/djent, který nejvíc bavil tehdy, když kytarista/zpěvák Manuel Gardner Fernandes prostě jenom hrál. Jméno zcela netypické, vizáží spíš vypadal na Inda. S profesionalitou, s jakou to o den dříve a pódium vedle rozjeli Alien Weaponry, to byla až ostuda. Ale uvidíme, zrovna v tento pátek jim vyšel debut Covenant a třeba tohle budou časem noví Necrophagist nebo Obscura. Talent tam dřímá.
Brutusáček: Dr. Living Dead, stejně jako posledně, hrají po poledni, ale tenkrát v ještě větším hicu. Proto si mě okamžitě získají už jen tím, že hrají v těch gumových maskách. S poslední deskou zase trochu povyrostli a byli první, kdo na strahovskou Sedmičku, dva roky tomu nazpět, přijel patrovým tourbusem. Ale zpět k show na Brutalu. Tradičně kvalitní porce thrash-crossoveru, dobře zahraná a dobře odsýpající. Všichni v těch gumových maskách lítali sem tam, hlavně nejmenší basák byl k nezastavení. Tahle muzika musí strhnout, jinak nemá šanci a s tím Švédi nemají problém, dobrá páteční rozcvička.
onDRajs: Už vám někdo někdy na deathmetalovém koncertě uváděl songy tak, abyste jim rozuměli? Říkáte, že je spočítáte na prstech jedné ruky? Na Wormed to tak bylo, skladby jim totiž uváděl počítač. Ano, vítejte v jejich sci-fi světě plném Matrixu, molekulárního větru, kyborgů a informačních matric složených z jedniček a nul. Španěláci nebyli v ČR poprvé, před časem předskakovali slovutným Ulcerate. Mám pocit, že tehdy hráli v pěti, nyní druhá kytara chyběla. Madridští do publika nasypali svou odlidštěnou verzi smrt kovu, ale tentokrát to taková masírka nebyla. Zaprvé, zvukově to moc neštimovalo, zahuhlaná špinavá produkce by víc seděla nějaké crustové záležitosti než technickému BDM, kde musí být všechno slyšet, jinak se v tom bordelu ztratíte jako houbař v lese. Wormed mají za bicími obrýleného novice V-Kazara, a i když nové EP Metaportal namlátil na jedničku, v Josefově to byla spíš slabší dvojka. V sypačkách trochu nestíhal a rovněž i dvojšlapkový koberec se mu občas sléval dohromady. Výhrady můžete mít i k monotónnímu prasečímu ryku Phlegetona, ale upřímně – co chcete do takového zvěrstva nasadit jiného? Jinak to byl přes půl hodiny trvající nátěr, v němž byl jedinou odpočinkovou pasáží konec skladby. Kluci se soustředili hlavně na novou tvorbu, tedy songy z Krighsu a Exodromos, zahráli ale také cosi z debutu, který je přece jenom v provedení a originalitě o level níž. Resumé? Vystoupení v pevnosti za představením v Modré Vopici o něco zaostávalo.
mIZZY: Původně se mi sice v páteční poledne nechtělo na slunko vůbec vylézat, ale nakonec jsem rád, že jsem aspoň na Wormed do areálu dorazil. Ano, souhlasím, že takový nátěr jako před Ulcerate to nebyl a zvuk měli tentokrát dost plastový, i tak ale jejich technický brutal death dobře nakládal. Když jsem sledoval kytaristovu hru, tak mě celkem překvapilo, že na to, jak splašeně jejich hudba zní, tak se v některých momentech až tolik nepředře. Spíše má své linky chytře složené, aby jen komplikovaně zněly. Sypačky i kvikot z mého pohledu taky v pořádku. Do nebes tenhle set vynášet nebudu, ale odcházel jsem poměrně spokoš.
AddSatan: Wormed jsou jedna z mála BTDM kapel, která mě docela baví, mj. díky té lehce mimozemské atmosféře/feelingu, takže jsem na ně i přes pařící slunce (byť oproti předešlým ročníkům to bylo ještě celkem snesitelné) vyrazil. Ale jak píše DR, zvuk nebyl úplně nejlepší. Tlak byl, nakládačka slušná, ale zvláště v komplikovanějších pasážích se to dost slévalo. S Phlegetonovým kvičením obecně problém nemám, on s ním i v jistých mantinelech pracuje, naživo mi tu ale ve zvuku spíš místy trochu zanikal. Nejvíc mě bavil asi až poslední song (dle setlistů Techkinox Wormhole?). Ve Vopici lepší (ale i tam měli jen jednoho kytaristu, takže tím to nebylo), ale jo fajn i teď.
Brutusáček: Ta holba v Modré Vopici je dnes už legendární, ale i s novým bubeníkem mě Wormed přesvědčili.
LooMis: Podepisuju a přidávám, že Wormed odehráli ve Vopici dva koncerty - 2017 s jedním kytaristou, ale 2016 s Gigan byli ještě dva. Do teď si pamatuju na anihilaci, kterou Španělé provedli na tom starším koncertu, ale oba byly výrazně lepší, než tenhle. A důvodem byl jak zvuk tak i, podle mne, nový bubeník. Guillermo Calero byl jenom jeden, hrozně mi chyběla ta jeho lehkost, s jakou se jeho ruce a nohy pohybovaly. Gabriel Valcázar mi přišel strašně ukoptěnej.
MXL: Wormed jsem viděl podruhé a od jejich vystoupení si hodně sliboval. Dopadlo to dobře, ale tak napůl. Jejich geniální pražské vystoupení s Gigan a Ulcerate většina Marasťáků viděla, tak je s čím srovnávat. O kytaru ořezaná sestava tentokrát nedala tolik vyniknout technickým finesám. Za loni zesnulého drummera G-Calera nastoupil k fázovým dělům Gabriel Valcázar, nicméně s jeho výkonem problém nebyl. Prostě to celé nedrtilo tak jako ve Vopici, a to je celé. Co bych ještě kromě výše napsaného doplnil, byla skvělá sci-fi pantomima, kterou během chrlení pazvuků Phlegeton předváděl. Jízda palubním výtahem, setkání s alieny i palba z laseru se dala bezvadně odzírat, přestože jsou texty řvány výhradně v klingonštině.
LooMis: Vedro je sice neúprosné, ale přesto se přesouvám před Sea Shepherd na The Contortionist. Američané s poslední deskou Clairvoyant výrazně stočili stylové kormidlo směrem k jakémusi atmo metalpopu. A živě to bylo podobné, žádný výlet do historie se nekonal - nehráli nic z Language, natož Exoplanet. Kdyby to bylo vzadu ve stanu, na světlech, bylo by to asi jiné. Minimálně by se tam víc hodil pozdrav Michaela Lessarda "good evening". Do večera bylo sakra daleko a tak jsme holt snivé melodie museli protrpět na 40°. Scházela tomu energie, i zvukově to mohlo být lepší, namísto slyšitelného pozvolného vrstvení nástrojů se často jednalo o sofistikovanější post-rock. Chci staré The Contortionist.
onDRajs: Gorod, další zástupce technického death metalu, tentokrát z Francie. Pětice byla v porovnání se svými pátečními souputníky o poznání hudebně barevnější, a to jak ve struktuře skladeb, tak i žánrové rozmanitosti. Ansámbl si oproti Wormed nazvučení pohlídal a o to větší paráda byla kapelu sledovat. Ta totiž zvládne jak natlačený sypací válec, zamyšlenější pasáže a také virtuózní necrophagistní neoklasicimus. Vlastně nemám, co bych vytknul.
Brutusáček: Dost možná nejlepší kombinace techniky, sypání a jak říká onDRajs "zamyšlených" pasáží. Od Gorod jsem čekal takovou tu tech dm rutinu k odpolednímu pivu, ale vše, včetně zvuku, měli správně vyvážené. Kvalitní set.
LooMis: Hmmm, asi druhý nejlepší koncert Gorod, co jsem viděl, na prvním místě stále zůstává vystoupení v Žilině. Ale tohle k tomu nemělo daleko - natlačené vystoupení, které přitom díky česko/anglickému komentování od zpěváka Juliena je takové kamarádské. Zajímavý byl i výběr skladeb - první při skladby z nové desky Æthra, vůbec nic z prvních dvou (Neutripsicks a Leading Vision), ale napravili to z Process of a New Decline, když jako poslední dali Disavow Your God, ve které asi nejvíc vynikla neuvěřitelně synchronizovaná sóla Mathieu Pascala a Nicolase Alberna. Hlavně prvně jmenovaný je neskutečný blázen, radost na něj pohledět a z dalších pak po skladbě. Škoda kruciprdel, že nehráli večer, tady by se klidně 50 (i víc) minut dalo snést! Setlist: Wolfsmond, Celestial Nature, Aethra, Bekhten's Curse, The Axe of God, Birds of Sulphur, Disavow Your God.
MXL: O další z deathmetalových topů festu se postarali žabožrouti Gorod z Bordeaux, kteří zrají stejně jako tamní proslavené víno. Techno-death takové úrovně byl i na BA vzácností, a tak jsem si pětici náležitě užíval od začátku do konce. A jestli začali na výbornou, jejich set gradoval do oblasti totálního respektu a superlativ. Z prvních čtyř skladeb byly hned tři věnované letošní Aethra. Od první Wolfsmond mi trochu neseděla poloha Julienova vokálu, když spíše coreově vyřvával ječákem i tam, kde na albech zní hluboký murmur. Pokračovalo to i v oblíbené Celestial Nature z perfektní desky A Maze of Recycled Creed, a to už jsem začal mít divné cukání. Po titulní Aethra se to ale napasovalo do správných kolejí a jenom jsme valili oči, jakou hostinu nám tu Frantíci servírují. Šnečí rozhodně nebyla. Ty Karolovy bicí! Fakt strojovna. Zakládající člen a basák Benoit zaujal podivným děleným oblečkem, který bych odhadoval jako kompromis mezi katovskou a kašpárkovskou kamizolou, a navíc mu ladil k baskytaře. I jeho cestování prsty po pražcích nelze hodnotit jinak než jako brilantní. Když došlo na starší kusy z A Perfect Absolution, konkrétně Facts a The Axe of God, byl jsem u vytržení. Gorod patří do první ligy a dokázali to každou vteřinou svého setu.
onDRajs: Vuur jsem původně vůbec neměl v plánu vidět, ani jsem je neznal. Při občerstvení jsem se ovšem přistihl, že mi ten vokál zdálky někoho strašně připomíná. No aby ne, jde o jasné poznávací znamení – hlasivky Anneke van Giersbergen. Vuur jsou vlastně takovou variantou a pokračováním The Gentle Storm, zatím mají na kontě jednu desku a dali by se onálepkovat jako atmosféričtější metálek. Vydávají je InsideOut Music a pokud bych měl vypíchnout jedno jméno z jejich katalogu, asi bych zvolil Devina Townsenda. Kupa melodií, jednoduché písně a snaha o hity. Za bicími překvapil Ed Warby (Gorefest), který se dle mého soudu v této kapele musí jako muzikant dost nudit. Anneke logicky zařadila do playlistu repertoár kapely, v níž se proslavila nejvíce. Ano, samozřejmě to jsou The Gathering, od nichž Holanďané zahráli On Most Surfaces z Nighttime Birds a Strange Machines z Mandylion. Anneke za tu dobu nic neztratila na svém entuziasmu a na Brutalu zářila jako sluníčko. Pro mě to tedy byl hlavně set naplněný nostalgií.
LooMis: Anneke van Giersbergen jsem s The Gathering miloval (a kdo ne?), ale naprosto mi jí v mezičase dokázal znechutit Devin Townsend, který si jí zve na každou desku. Ale řekl jsem si, že jí dám šanci a juknu se. Krásně zpívala, to ne že ne, trochu jsem poskočil, když hned jako druhá skladba zazněla zmiňovaná On most Surfaces, krásně to hladilo po srdíčku, ale pak se to zase sešouplo do nudy s The Gentle Storm, takže odcházím, abych se ještě zbytečně nerozmrzel.
MXL: O hudbě Vuur se tu nechci rozepisovat, hudba je natolik průměrná, že mi jedním uchem lezla dovnitř a druhým ven. Anneke to fakt seklo a hlasově je na tom stále velmi dobře. Jen mě napadlo, jaký propastný rozdíl je mezi dobou, kdy opouštěla The Gathering a v rozhovorech tklivě vykládala, jak se jí vlastně metal vzdálil, nic jí už neříká a ráda by zkusila “něco nového” (rozuměj komerčnějšího). Dnes, po letech, objíždí ještě ráda festivaly s béčkovou kapelou a přehrává s nimi skladby The Gathering, ale je to spíše trapné. A zatímco bratři Ruttenové dokáží vydávat skvělé desky i bez Anneke, naopak to neplatí. Napadá mě, jak by se sympatická zrzka asi rozhodla, kdyby mohla vrátit čas...
onDRajs: Emoce ovšem zadupali do země následující Aborted. Rozeznělo se intro z poslední desky Terrorvision a bylo jasné, co bude následovat. 50 minut trvající mlýnek na lidská těla rozhýbal metalovou masu, která ani třetí den festivalu neměla problém vypustit v moshpitu duši. Jestli na někom tahle skupina stojí a padá, tak je to výkon Kena Bedena. Tenhle obrýlený nenápadný chlapík v podstatě všechny podobné bubeníky v Josefově zesměšnil. Nejde jen o jeho schopnosti sypací mašiny, ale i jeho cit pro detail, přechody a změnu temp. Tenhle klučina měl navíc prvotřídní sound své soupravy, skoro až na úkor ostatních nástrojů. Škoda, že ty kytary zněly tak papírově, jinak by to byla ještě větší brutalita. Asi to byl jen můj dojem, ale Aborted na mě působili trošku odměřeným až studeným dojmem, možná to je tím, že se hudebníci v kapele střídají jako ponožky. Situaci tak zachraňoval skvěle řvoucí Sven de Caluwé, který nemilosrdně diktoval a dotlačil fanoušky v kotli ještě k větší pařbě. A to musím ještě zmínit „growling duet“ s frontmanem Cytotoxin. Co se hrálo? Nejvíc věcí z posledního alba Terrorvision, ale došlo třeba i na The Necrotic Manifesto, Goremageddon a úplně první desku.
Brutusáček: Ve Futuru Aborted loni větší nátěr, ale i tak to byla rychta, narvaný, nasypaný, aby ne, za ty roky sehraný válec.
LooMis: Kdo z vás si pamatuje na show, kterou udělal Sven s Aborted na BA 2016, když za neustávajícího rykotu surfoval nad hlavami lidí v kotli? Doufal jsem v obdobnou show, ale tentokrát se vše podstatné odehrálo na pódiu, zpestření přinesl v předposlední A Whore D’oeuvre Macabre Sebastian ze Cytotoxin. Bylo zajímavé sledovat tyhle dva hrubohlasé chasníky, jak si to vedle sebe dávají, a i s ohledem na koncert Cytotoxin druhý den, musím uznat, že Němec byl lepší. Ale tím nijak nesnižuji vystoupení belgického sešívací stroje. Jak už Ondra zmínil, a je to samozřejmě v BDM nutnost, mít kvalitního bubeníka. A Ken Bedene asi není vůbec člověk, jako evidentně se to zahrát dá, ale nechápu to!!!
MXL: K Aborted onDRajs všechno podstatné napsal, i když já byl na hranici anihilačního pitu a zvuk kytar mě příjemně řezal na proužky. O téhle kapele jsme na Marastu psali již mnohokrát a nic se nezměnilo. Obrovská profesionalita, nelidský masakr v počtu BPM i přehraných tónů na jednu skladbu a surová podpora zběsilých hovad pod pódiem. V současnosti lze Belgičany bez pardonu považovat za nejlepší evropskou deathmetalovou rubačku, nevím, kdo by snesl srovnání.
Mad Butcher is here!!! Destruction jsme na Brutalu také viděli vícekrát, a to v různé kondici. Udělalo mi proto radost, že se letošní show přiblížila k legendárnímu vystoupení ve Svojšicích, kdy smetli z povrchu zemského i přeceňované trapáky Dimmu Borgir. V rozstřelu německých thrashers dokonce nasbírali Sifringer se Schmierem ještě víc bodů než Sodom. Také Destruction se pochlubili novinkou, s níž vystoupili vůbec poprvé - skladbou Betrayal, která zní vedle sodomovského Partisan též přesvědčivěji. Neúnavní fans hnali Němce kupředu při všech tutovkách jako Butcher Strikes Back, Thrash Till Death nebo finální Bestial Invasion. Dobře propečená a okořeněná sekaná.
LooMis: Přestože Schmier měl na začátku problémy se slyšet a zuřivě gestikuloval s obsluhou na kraji pódia, nenechal se tím rozhodit a bezpečně Destruction nasměroval k parádnímu vystoupení. Ačkoliv Sodom předvedli obdivuhodnou jízdu, jejich krajané je sice nesmetli, ale lepší byli. Mezi nejsilnější okamžiky show patřila hned druhá skladba Nailed to the Cross, kdy se v circle pitu objevil fanoušek převlečený za Ježíše a nechal se ostatními nosit. (Schmier mu pak věnoval pozdrav, evidentně se jedná o velkého fandu Destruction, jelikož to prý nebylo poprvé.) Jak napsal MXL, nová deska už je venku a právě v živém provedení novinek byl další kvalitativní rozdíl - nové Born to Perish i Betrayer sedí perfektně ke všem těm starým flákům. Prostě Thrash Till Death.
onDRajs: Immolation? Zklamání. Vigna a spol. odprezentovali to samé, co hrají na svých posledních zářezech – riffy, které nenadchnou, plastové bicí a absence jakékoliv atmosféry, kterou byli tihle Amíci proslulí. Síra a oheň? Zapomeňte. To už na Atonement nebo Kingdom of Conspiracy nenajdete. Ross Dolan sice má stále v hrdle schované záhrobí, ale vokál to nezachrání. Immolation nezahráli nic ze svých nejlepších počinů – Here in After a Close to a World Below. Dojem trochu vylepšili zařazením dvou songů z debutu Dawn of Possession, nicméně mě utvrdili v přesvědčení, že nejlepší léta mají za sebou. Playlist: Destructive Currents, Kingdom of Conspiracy, Father, You're Not a Father, The Distorting Light, Swarm of Terror, Immolation, Fostering the Divide, World Agony, A Spectacle of Lies, Lower, What They Bring, Dawn of Possession, When the Jackals Come.
mIZZY: Tohle celkem odkývnu. Sice byli tentokrát Immolation v plné sestavě furt mnohem lepší než minule s jednou kytarou, ale taky mě úplně nenadchli. Z Close... sice zazněla pecka Táto, ty nejsi táta, songy z debutu rovněž potěšily, ale celkově mě to sejmulo mnohem méně než koncerty před lety. Skladby z posledních dvou desek šly nějak kolem mě.
AddSatan: Immolation byli letos o dost lepší, než před 3 lety, kdy tu hráli jen s jednou kytarou a slaboučkým zvukem. Tentokrát přijeli i s druhým, (relativně) novým kytaristou Alexem Bouksem a i zvuk byl lepší, hutnější. Nebylo to zcela ideální, v několika místech trochu zanikaly Vignovy vyhrávky, přišlo mi, že Bouks měl v mixu kytaru víc nahlas. Bicí mi plastové nepřišly, rytmičák celkem diktoval, kopáky byly slyšet méně, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Ale ano, ten setlist. Nestíhal jsem (asi démon alkohol), takže přicházím až ke konci Fotra, nefotra, což byla jistě nejsilnější položka koncertu. Pak už byly hlavně buď nové/ější a nebo naopak skladby z debutu, něco mě bavilo více (třeba Swarm of Terror, World Agony), něco méně, mnohem více věcí z let 96-2002 bych samozřejmě také uvítal. V minulosti mě několikrát sejmuli mnohem víc, ale i tentokrát to bylo celkem dobré. Jinak členy kapely jsem minimálně 2x potkal ve středu i čtvrtek v areálu v „party módu“ a dle všeho si to tam užívali.
mIZZY: To Maraki se ale opět předvedl v té nejlepší podobě, kterou ukončoval letošní Hradby Samoty. Jeho hardcore tekkno, které se linulo z beden, z tanečníků mohlo vymlátit duši. Celou dobu se držel v neuvěřitelném tempu a navíc ho i zajímavě proměňoval. Netřeba dále rozmazávat, jak super to bylo. Celou dobu ale nezůstávám a jdu si připomenout aspoň pár songů od Anathemy. Přicházím akorát, když hrají Fragile Dreams a pokračují s A Natural Disaster. Yes, přesně včas. Vzhledem k tomu, že Sleepless od nich v dnešní době už ani nelze čekat a novější materiál je až příliš sladký a rozplizlý, songy z přelomu milénia jsou tím nejlepším, co lze stále od Britů naživo slyšet. Přiznávám ale, že se mi, hlavně díky závěru, líbila i skladba Distant Satellites, po které odcházím. Tak dojatý jako před osmi lety jsem nebyl, ale bylo to poměrně pěkné, to ano. Myslel jsem jinak, že se kouknu aspoň na kus LitevcůAu-Dessus, ale to byl přesně jeden z těch momentů, kdy přijdete do Octagonu, rozhlédnete se kolem sebe, uslyšíte hrozný zvuk, a během pár vteřin chcete pryč. Dostat se odtud pryč ale trvalo snad 10 minut a já se začínal děsit toho, jak to tam bude vypadat na Antaeus.
Radek: První páteční kapelou, na kterou jsem se těšil opravdu hodně a zároveň však měl strach, jak mi jejich koncert na velkém pódiu a za světla sedne, pro mě byla Anathema. Odcházel jsem však naprosto dojatý (ještě, že jsem na sobě měl sluneční brýle). Britové spustili Can't Let Go a následovaly písně Thin Air a A Simple Mistake, jejíž finální, vypjatou gradaci považuji za jeden z nejsilnějších momentů vystoupení. I když zpěvačku zlobil odposlech a neslyšela se, zvládla Lee odzpívat svým klasicky mistrovským, andělským zpěvem. Vtipný moment nastal, když Vincent Cavanagh vtipně upozornil člověka na vedlejší stage, který zkoušel bicí. Je pravda, že začít dělat randál na bicí při setu tak tiché kapely, bylo holým šílenstvím. Pokračovalo se elektronickou veselicí Closer a nádhernou singlovkou z The Optimist – Springfield. Dojetí z těch všech opravdových emocí nebralo konce. Vincent a Lee jsou i přes skvělou hudbu a zejména precizní hru Dannyho nejsilnějšími nástroji Anathemy. Dvojice zpívala s nadhledem a klidem, pozitivní náladou a předvedla ještě mnohem lepší výkon než na deskách, za což smekám. Vrcholem byla bluesem načichlá Natural Disaster, jejíž závěr Lee protáhla a zpívala bez nástrojů k slzám nutící linku, citlivou a něžnou jako pohlazení, a přitom tak strašlivě silnou. Jakoby explodovaly všechny hvězdy v obrovské síle, přitom jejich záře by vás pořád hladila po tváři. I přesto, že tentokrát Anathema komunikovala pomálu (kapela působila trošku unaveně), šlo o dojemné a neskutečně pozitivní vystoupení, což tedy platilo i o divácích, kteří se uvolnili a nechali působit tolik důležité flow.
Brutusáček: Já chtěl chvíli po začátku odejít dozadu na Wolfbrigade, ale občas to chce se zastavit a jen tak se zaposlouchat do písniček. Anathema předvedla "nejkrásnější" set z celého festivalu.
MXL: Moji atmosféričtí oblíbenci Anathema, na něž jsem před lety přísahal, a které jsem po vcelku zdařilém The Optimist vzal tak trochu na milost, se pro mě postarali o největší opruz festivalu. Ani se mi nechce rozepisovat, co jsem viděl a slyšel. A vcelku nesympatická image kapely byla tím nejmenším. Vyteplený rock, stín sebe sama a naprosté odtržení od čehokoliv, co jsem si na liverpoolských kdy cenil. Fakt hnus, otřásám se ještě teď. Naštěstí se něco mnohem zajímavějšího dělo ve stanu, takže rychlý úprk.
Tím zajímavým děním byl návrat temných švédských metal/crusterů Wolfbrigade, kteří se již v minulosti dokázali do povědomí návštěvníků BA zapsat černým písmem. Kámoši od Marduk se s tím vůbec, ale vůbec nesrali a hnali svůj signifikantní vlčí styl na hranici šílenství. Klasické HC/punk houpačky prostupovaly melodické blackové vyhrávky, Mikael Dahl řval jako tur a kapela se mi tak nějak hodila k sebrance z nedaleké pevnosti JunkTownu. Čím víc lidi bláznili, tím víc Jocke s Erikem tlačili na pilu a já se tak zbavil deprese z kapely, kterou jsem slyšel předtím. Hráli se samé pecky, namátkou Catch 22, Feed the Flames nebo Outlaw Vagabond, ale největší aplaus a kotel si vysloužily staré vály z éry Wolfpack Living Hell nebo Soul on Fire.
Radek: After The Burial jsem viděl jen díky svému včasnému přesunu na Obscure stage kvůli polské post-sludge psychedelii Entropia. Set jsem odsledoval z povzdálí u toiek. Byl to skvěle odehraný námrd se spoustou proměnlivé brutality. Co více k tomu napsat?
LooMis: Pokud jsem měl nějakého černého koně Brutalu, tak to byli metalcore/djent pidlikači After The Burial. A potvrdilo se - pokud bych chtěl nějakou kapelu vidět místo na Obscure stagi na hlavním pódiu, tak právě tyhle kluky. Netušil jsem, jaké rozpoutají peklo, zpětně si připadám jak školáček, co jde poprvé k tabuli a neví, kam se postavit. Mělo mi dojít o trochu dřív, že když si přede mne vleze do půl těla svlečený maník a začne si protahovat nohy a kyčle, že to asi nebude chtít tady odmeditovat. Nová deska Evegreen bude patřit do TOPu letošního roku, ale ATB (nejen mě) totálně sfoukli megahitem Lost in the Static z předchozí Dig Deep. Ústřední "zhroucená" melodie je geniální! Celej stan okamžitě vylítnul o půl metru výš. Chtě nechtě musím, stejně jako ostatní kolem, skákat, jelikož zpěvák Anthony Notarmaso vydal jasné instrukce! Jelikož to už ale není jako zamlada, tak se postupně "odklokaním" do relativního bezpečí mimo kotel, abych dosledovat show. S minulou deskou se pokračovalo i v druhé Collapse (nejsem si jistý, ale myslím že i Mire?) a pak se teprve dostalo na dvě nové věci - Behold the Crown a Exit, Exist a zakončili "vlčáckou" A Wolf Amongst Ravens. Za mne určitě jasně v TOP 10 festivalu!
onDRajs: Poláci Entropia splnili roli černého koně pátku na jedničku. Jejich tvorba se rychle proměňuje, druhá deska Ufonaut je ještě částečně black s nánosem post metalu, u trojky Vacuum je to už naopak. A z ní se hrálo. Polská pětice zahrála během 40 minut pouhé tři skladby čítající snad jen dva riffy. Nuda? Ale kdeže. Entropia zmíněné žánry uchopila neotřele, asi jako Oranssi Pazuzu. Patnáctiminutová Poison se z pomalého valivého post-metalu á la Isis rázem přehoupne do houpavého tempa, v němž na sebe vrství další a další kytarové zvuky, samply a klávesy, které se pomalu proměňují, tempo ovšem zůstává stále stejné a člověk se propadá hlouběji a hlouběji. Velká část Poison je jakýsi post-blackový psytrance a dá se na to stejně jako na nějaké technoparty normálně tancovat. Na albu mám dojem, že některé pasáže jsou až neúměrně natahované, na BA ve stanu tomu tak nebylo. A to díky fenomenálnímu zvuku, v němž perfektně vyzněla celá ta shoegaze rozplizlost. Prakticky celý koncert je instrumentální, mrňavý Marek jen tu a tam cosi zařve přes echovací efekt, prim jinak hraje zvuková koláž. Pro mě jednoznačně nejlepší kapela pátku a jeden z vrcholů celého festivalu. Chci to vidět co nejdřív znova!
Radek: Entropia patří mezi mé velké oblíbence a byli mezi vybranými kapelami, kvůli kterým jsem na letošní Brutal Assault jel. Za znění omamných melodií a úderných bicích se rozjela psychedelická jízda, kterou čím déle jsem poslouchal, tím více Poláci ovládali mé vědomí i tělesnou schránku, která se už jen v druhé řadě kývala sem a tam jako kyvadlo při hypnóze. Masivní a valivé sludge, jehož prosvětlovaly psychedelické space kytarové impulsy, bylo podpořeno nádhernou, kosmickou projekcí s různými geometrickými tvary. Osvětlení reagovalo na hudebníky, převážně šlo o oranžovou a červenou barvu (jen ty bílé reflektory nešly vydržet). A započal zlom v trance music. Taneční, ale pořád hypnotizující bicí udávaly rytmus, rytmický kytarista formoval podklad spolu s drnčivou basou a zpěvák i kytarista v jedné osobě Michał Dziedzic nabaloval různé kosmické, halucinogenní kreace. Ano, Entropia svými zvuky (kytary i samply) občas připomíná Blut aus Nord, avšak celkově provedení je, řekl bych, velice osobité. U dvojky Wisdom jsem byl už úplně mimo realitu. Jakmile začal Patryk Budzowski za bicími drtit do hrudi dvojšlapkou či rozjel ostré blast-beaty, měl jsem jasno, že jde o jeden z největších zážitků na letošním BA. Překvapilo mě, že byly skladby mírně upravené vzhledem ke studiové podobě. Michał si totiž do skladeb přidával naechované vokály, které ještě umocňovaly bezduchý a v realitě nepřítomný stav všech přítomných. Překvapilo mě, jak koncert působil atmosféricky, ale i jak precizně byl odehrán. Jelikož jde totiž o velmi mladé hudebníky, můžeme očekávat ještě netušená kosmická překvapení.
mIZZY: O Entropii se vyjádřím, vzhledem k obsáhlým dojmům od kolegů, jen krátce. Viděl jsem je už potřetí a bylo to snad ze všech jejich koncertů nejlepší. Tahle kapela zraje jako víno a neustále se zlepšuje. Pravda, že jsou už mnohem více o psychedelickém rocku než o black metalu, což je v jejich případě fakt v pohodě. A i když měli reverb snad i na reverb, vše vyznělo skvěle a skladby z poslední desky parádně fungovaly. I když se prakticky drží od začátku do konce jednoho nastoleného rytmu, riffu a melodie, vše postupně graduje a zajímavě se rozvíjí, plus posluchače hypnoticky svazuje. Nevím, jak to ti Poláci dělají, ale jen tak dále.
A jsem rozhodně rád, že jsem dal Entropii přednost před Heilung, které jsem doposud neviděl, dokonce jsem přemýšlel, že půjdu na celý jejich set. Dobře jsem ale udělal, protože z posledních 10-15 minut, co jsem měl možnost slyšet, jsem si odnesl pomatené třískání o bubínků, hrdelní zpěvy a skákání po pódiu. Jo, je mi jasné, o co se snaží, vizuální prezentaci měli fakt zmáknutou. Rohy, kostýmy, vše. Ale když srovnám efekt jejich hudby s tím, co předvedli Wardruna, které osobně taky extra nemusím, tak byli Heilung výrazně slabší. A to jsem dle slov kamarádů přišel na tu nejlepší část vystoupení. Slyšel jsem sice i nadšené názory, což folku chtivým fanouškům rozhodně neberu, ale za mě nula bodů.
MXL: Heilung plnili letos stejnou roli, jak před rokem Wardruna. Většina lidí, s nimiž jsem se o vystoupení bavil, to nepobrala a spíš se šklebila. Já naopak nordickou folkově-divadelní smečku ocenit dokážu a starovikingské předkřesťanské představení se šamanskými prvky mě bavilo. A ne jen proto, že se kolem mě vlnilo několik krásných čarodějnic zralých k upálení. Vtipné bylo vytí publika v odpověď na vytí z pódia, rituální oslava přírody, vyvolávání starých bohů i bojovné nápěvy. Za mě ideální konstelace před norským headlinerem celého Brutalu.
onDRajs: Emperor byli před dvěma lety jasným lákadlem Brutalu. Aby ne, výročí 20 let od Anthems to the Welkin at Dusk přitáhla do Josefova spoustu lidí. A teď tu byli Ihsahn a jeho kumpáni znovu. Moment jedinečnosti se tak napodruhé vytratil, Císař totiž zahrál skoro totožný set a punc výjimečnosti tím bez milosti ztratil. Norové mohli dostát svému jménu a přehrát celé IX Equilibrium, protože od jeho vydání taky letos uplynulo dvacet let. Co naplat. Možná i proto nebylo na Emperor napodruhé tak narváno, až mě překvapilo, jak jsem na pohodu došel poměrně blízko k pódiu a měl jsem celý ansámbl jako na dlani. Ale konec kritiky, vystoupení totiž bylo opět skvělé. Původně jsem si myslel, že zdrhnu na Final, ale nakonec jsem vydržel až do konce. Půvab Anthems zafungoval i podruhé, kapela si stejně jako při josefovské premiéře pohlídala sound, kterým se dost přiblížila produkci samotného alba. Tedy všechny nástroje krásně čitelné, ale s mírnou černou mlhou navrch. K jednotlivým skladbám se asi nemá cenu vyjadřovat, opět mě pohltila celá ta monstrózní krása. Pódiovka? Samoth se ani jednou neusmál, tak to má být. Trym to v předklonu odehrál na jedničku, vůbec nechápu, jak může hrát s rytmičákem u kolen. Ihsahn si nehrál na nabubřelého velekněze a byl v pohodě, basmajstr Secthdamon (Myrkskog) točil vrtulí jako o život. Nevděčné role klávesáka se zhostil lídr Shining Jørgen Munkeby. Emperor z Anthems nezahráli pouze outro a oproti minulému gigu nedali Curse You All Men!. Poslední třetina koncertu se věnovala blackovému pravěku, respektive první desce norských bohů. Tož dobré to bylo, ale potřetí to stejné už vidět nemusím.
Radek: Po Entropii následoval přesun k prasknutí přervané Jägermeister. Důvod? Emperor, kteří mě ale, jako asi jednoho z mála, příliš nezajímali. Tato legenda klávesového blacku mě nikdy moc nebrala, vždycky jsem měl raději Ihsahnovu sólovou tvorbu. Musím však uznat, že spolu s čistou noční oblohou a nádherným čirým měsícem byla v pevnosti opravdu mystická atmosféra, kterou ještě svou září umocňovaly vystřelující ohně lemující hradby. Ale zpět k hudbě – špičkový bubeník. Netuším, kdo to byl, ale svou hrou celé Emperor pozdvihl na mega úroveň. Vesměs mě bavily jen přesné a na decentní detaily orientované bicí.
mIZZY: Já jsem tedy z Emperor nadšený tak napůl. Opět celé Anthems jsem očekával a ano, zahrané to bylo zase skvěle. Nemohu však říct, že by zvuk byl ideální jako před dvěma roky, kdy jsem opravdu neměl co vytknout. Možná za to mohla má poloha, i když střed mezi pódiem a zvukařem považuji za ideální místo, ale ze začátku se mi sem tam ztrácely kytary, sem tam zase zpěvy. Pecky jako Ye Entrancemperium a Thus Spake the Nightspirit jsem si užil spíše napůl. Nebo to bylo parádní, ale jen já měl po minule až příliš velká očekávání? Ono se to ale docela srovnalo a druhá půlka už byla mnohem lepší. Taky jsem chtěl jít původně na Broadrickův Final, ten se ale o půl hodiny zpozdil, tak jsem vyčkal i na staré kulty jako I Am the Black Wizards v přídavku a byl nakonec spokojený, že je opět slyším. Ale souhlasím s tím, že pokud neobmění setlist, tak mě další příležitost vidět Císaře asi až tak táhnout nebude.
Brutusáček: Minulý set Emperor byl pro mě vlastně i metalem roku, tentokráte trochu slabší, byť pořád kvalita. Tak snad příště Prometheus.
AddSatan: Ač jsem Emperor worshipper a jejich koncert před 2 lety bych zařadil do top (asi nejen metalových) koncertů všech dob, tak tentokrát musím konstatovat, že mě to z ne úplně jasných příčin až tolik nedostalo. Myslím, že to bylo hlavně zvukem, přišel mi oproti minulému vystoupení méně/málo nahlas, i s čitelností to bylo trochu slabší. Málo jsem slyšel i třeba kopáky. Vše bylo samozřejmě skvěle zahrané, většinu doby jsem si spokojeně pokyvoval, pár pasáží mě strhlo i víc, hodně mě bavila The Acclamation of Bonds, ale nějak to nebylo úplně ono. Asi jsem i nebyl v té správné náladě, nebo se to jejich „kouzlo“ pro mě postupně vytrácí, fakt nevím. Plusem bylo, že to letos svým přepjatým zpěvem nekazil Einar. Rozhodně dobrý koncert, ale… při With Strenght… to balím a jdu na Final, který měl nakonec ale (přes?) půl hodiny zpoždění, takže jsem mohl klidně zůstat i na Já jsme černí čarodějové atd., ale co už…
LooMis: Emperor to budou mít vždycky hrozně těžké, protože když zahrajou co už bylo jednou slyšeno, bude se brblat. Fanoušci pochopitelně chtějí nové věci, v tomto případě staré věci, které kolikrát neměli možnost slyšet. Taky bych chtěl Prométea, ale vidím to tak, že Ihsahn má Emperor jako zlaté vejce a bude z něj plátky odlupovat velmi zvolna. Prostým faktem ale zůstává, že tohle bylo naprosto špičkové a profesionální vystoupení. Se zvukem jsem problémy neměl, spíš s jedním chasníkem kousek od nás, který od samého počátku vyřvával jaký je černý čaroděj. Ale jinak byl hrozně milej.
MXL: Emperor mě při svém prvním vystoupení na festivalu moc nebrali, respektive Ishahnovo chování namachrované star mi lezlo tak na nervy, že jsem se před dvěma lety v reportu zmohl jen na jedovaté nadávky. Tentokrát jsem byl naladěn příznivěji a dostalo se mi satisfakce. Žádné překvapení se nekonalo, ale vidět hrát Tryma nebo podmračeného kostelního paliče Samotha na Emperor´s Square to prostě ten večer sedlo. Zajímavé, že nikdo moc nepařil a spíš se poslouchalo, ale nic proti ničemu. Velmi podmanivé a démonické.
AddSatan: Final byl naprosto pohlcující. Justin Broadrick kouzlil se zvukovými vlnami, plochami a stěnami někde na pomezí drone / noise / ambientu (?) tak umně, že bych to možná i zařadil k nejlepším věcem, které jsem v rámci podobné hudby slyšel. Pomohl i výtečný, náležitě hlasitý zvuk, v prvních řadách podlaha slušně vibrovala. Krásně temné zvukové barvy, vývoj, vrstevnatost, ale ne přeplácanost. Hloubka. Práce mistra. Po jakémsi „hlavním bloku“ přišel zvukově světlejší „přídavek“ - nejdřív jsem si říkal, že už to nemuselo být, ale nakonec se zajímavě vyvinul i ten. Broadrick mě znovu, a opět jinak, vlastně už v páté „inkarnaci“ překvapil, jak moc působivá může jeho hudba (s adekvátním zvukem) naživo být. Jeden z top 3 festivalu a jeden z letošních koncertů roku.
LooMis: Z Emperor se přesunuju na Octagon stage, abych si protáhl černou chvilku s Nordjevel. Vzadu je poměrně dost lidí a slyšet je jenom hluková stěna. Ale postupně, jak se prosmýkávám na slušnou pozici (vzadu u průchodu je vždycky špunt) zjišťuji, že historky o zlu a nenávisti, které má tahle kapela zhmotňovat, nelhaly. Na jaře vyšla deska Necrogenesis a jak jí teď poslouchám, je to stejná jízda a tlak jako živě. Z vystoupení jsem měl nakonec podobně intenzivní zážitek, jako vloni po Marduk na hlavním pódiu. Tady bylo všechno hudebně na svém místě - jedna vichřice střídala druhou, do skřehotu se zapojovali i obří basák a kytarista) a vzadu snad seděl druhý Ken Bedene! (Teď už vím, že to byl ex-Futrál Nils Åke Fjellström, a.k.a. Dominator, čímž se vše vysvětlilo.) Malé pódium a úsporná světla daly vyniknout i doplňkové garderobě - hřeby, nábojnice, obrácené kříže, warpaint, ještě větší hřeby, krev, nejrůznější propriety (to bylo vyvržené prasátko, či co?) a převleky (čímž to trochu připomínalo show Mayhem). Dotažené k dokonalosti. Totální výplach, nejlepší black tohoto ročníku.
mIZZY: Poté ale přišel čas na Electric Wizard, u kterých je hlavní otázkou zvuk. Ten totiž musí drtit, což minule úplně nevyšlo a stonerdoomoví Čarodějové mě sejmuli hlavně posledním songem. Teď ale měli totálně ohulený aparát hned od začátku, takže s prvními riffy to seplo a hned jsem se kymácel do rytmu, div mi páteř ze zad nevyskočila. Kromě přeházeného pořadí songů hráli stejný setlist jako minule, což znamená super pecky. Nejvíce mě bavily Witchcult Today, Black Mass a úplný vrchol patřil Satanic Rites of Drugula s The Chosen Few. Tyvole, ty riffy! Začátek Funeralopolis Angličané sice trochu posrali, ale závěr opět nakládal, jak má. Celý koncert byl ale tak dobrý, že mi vlastně vůbec nevadilo, že jsem přišel o celé Taake a Final, a hodnotím jej jako nejlepší z mých tří setkání s Electric Wizard.
Radek: S norskou legendou tradičního black metalu Taake jsem již měl tu čest, takže jsem věděl, že půjde o pořádný rokec s Hoestem, který je na pódiu sám sebou (tedy pořádně na punk). Taake byli prostě klasici – přitvrzený rock 'n' roll se zlými sypačkami a kultovními riffy. Problém byl, že skladby z posledních dvou desek Kong vinter a Stridens hus neudržely tempo a koncert se kvalitou a zábavností propadl kamsi k průměrnému setu. Škoda – jinak to byla dobrá zábavovka s Hoestem, který předváděl své klasické pózy a lásku k alkoholu. Je to prostě týpek, specifická postava blackmetalové scény, která i kdyby stála na pódiu sama, nejspíš by si zasloužila potlesk.
MXL: Také Primordial jsem viděl letos podruhé a show Irů se velmi podobala tomu, co předvedli v pražské Akropoli. Stoprocentní výkon kapely je už standardem a nejinak tomu bylo v josefovské pevnosti. Epický metal s odkazy do irské historie zaujal i perfektním zvukem a působivou scénou. Nemtheanga by klidně celý koncert utáhl na sebe, což naštěstí nemusel, protože kapela jela do plných a koráb se na vlnách mocně houpal bez vychýlení z kurzu. Setlist: Where Greater Men Have Fallen, Nail Their Tongues, Lain with the Wolf, To Hell or the Hangman, The Coffin Ships, Empire Falls.
onDRajs: Na Prurienta jsem na KAL zašel ze zvědavosti a dal jsem to celé, i když to dost bolelo. Jo, dostal jsem přesně to, co jsem si myslel, že dostanu. Ránu pěstí a krvácení uší. Prurient rozjel lomozící továrnu, pištění brzd nákladních vlaků, digitální noise a do celého tohoto zvěrstva zběsile přes efekt křičel. Takhle to s mírnými obměnami probíhalo zhruba 40 minut. Nechápu dvě věci. Že jsem to vydržel a že se mi to líbilo.
mIZZY: Pro mě byl teda Prurient největším tahákem letošní KAL stage, takže jsem od něj očekával opravdu hodně. Koneckonců jeho poslední pražský koncert byl úplně super a jsem fakt rád, že se jeho začátek trochu posunul a aspoň jsem nemusel utíkat z Electric Wizard před koncem. Ono totiž přijít o cokoliv z Dominickova setu by byl hřích. Jeho hlukový výplach byl totiž mocný a ještě lepší než minule. Docela tomu pomohl zvuk, který mimochodem Přemek udržoval na KAL stage po celou dobu na hodně dobré úrovni. Ten byl pořádně hlasitý a ve výškách až trhal uši (asi poprvé, co jsem si je i já na chvíli zacpával), ale zároveň z toho bordelu vynikalo vše, co má. Začátek byl trochu klidnější power electronics, ale brzo se set přehoupl v regulérní harsh noise, kterému dominovalo řvaní do dvou mikrofonů, kterými také křečovitě škubal před aparátem a vlastně předvedl mega násilnou show. Já na tom naopak nechápal jiné dvě věci, že tak intenzivní nálož vydrží samotný Prurient, a jak u tohodle může kurva někdo sedět? Tohle je sakra řežba, na kterou se má rozjíždět mnohem větší kotel než na jakýkoliv metal či grindcore. Naštěstí pravým okem zahlédnu Gortha, jak euforicky paří, a okamžitě po něm skáču, načež se už snad všichni zvedaj. Když už to vypadá, že interpretovi dochází síly a bude konec, tak se naposled zvedne, pustí distorzované techno a vyřvává si hlasivky do úplného odpadnutí. Yes, na tohle jsem čekal a ve výsledku jsem dostal ještě mnohem více, než jsem chtěl. Bez debat nejlepší letošní set na KALu.
AddSatan: Z Prurienta stíhám jen až spíše druhou půlku setu a ani naživo jsem jeho oblíbenost nepochopil. Ne špatný, ale ničím výjimečný (harsh) noise, chvíli kýčovité synťáky, většinou ale dominovaly vysoké pískací frekvence – ano, je to extrémní, ano, je to nepříjemné, ale je to také dost laciné a po delší době iritující a nudné. Zkreslený řev ok, dejme tomu, ale strkání mikrofonu do repráků, ani jeho práce se zvukem mě moc nezaujaly, střední a hlubší frekvenční pásmo bylo málo zahuštěné. Na závěr infantilní EBM/techno s distorzním zvukem. Nevím, nic moc, dál.
mIZZY: Sice hluchý jak poleno, ale hned po konci Prurienta rychle zdrhám na Hellhammer. Teda pardon, na Triumph of Death, což je Fischerův tribute projekt, se kterým připomíná pětatřicet let starou éru a hraje „covery“ Hellhammer. Očekávání byla různá, někdo čekal senilní vzpomínání na dobu, co je dávno za zenitem, někteří jeli na Brutal hlavně kvůli tomuto vystoupení. Já se tedy předem přikláněl spíše k tomu, že to bude dobré. Koneckonců koncerty Triptykon byly vždycky super a poslední dobou mě staré BM kulty naživo baví. Vyšlo to Tormentor, Samael mě přehráním prvních dvou alb taky dostali, tak proč by ne Hellhammer? Do davu nabíhám zrovna ve chvíli, kdy čtveřice hraje Maniac, což byla prý třetí skladba, a už tou dobou to zní parádně. Skvěle sehrané, s dobrým zvukem a dokonce i fajn pódiovou prezentací. Navíc to mělo docela dobrou energii, atmosféru dávných časů a vzhledem ke stáří Tomova hlasu i o něco větší zkaženost. Tom ale neřval sám, některé celé songy za něj převzal kytarista. Kromě hudebního vzpomínání ale nezapomněl Warrior ani na humor. Téměř mezi každým songem udělal poctivé „Ugh!“ a vtipně poznamenal, že to je jediná věc, kvůli které si ho všichni budeme pamatovat. Ze zahraných songů mě jinak nejvíce bavil Aggressor, ale třeba Messiah, Crucifixion nebo i Visions of Mortality (který vyšel až pod jménem Celtic Frost) byly taky moc fajn. A úplná pecka byla těžce doomová verze Triumph of Death na úplný konec. Myslím, že tohle se velmi povedlo a nejen pamětníky tento koncert zahřál u srdíčka.
AddSatan: Triumph of Death/Hellhammer se jdu podívat spíš jen tak „ze slušnosti“. Mám rád Celtic Frost, mám rád Triptykon, jejichž předchozí 2 koncerty tu byly super, ale Hellhammer mě nikdy, ani teď nebavili. Možná je to (i na mě) až moc archaické, ale především jsou i oproti prvnímu EP Celtic Frost ty nápady a songwriting celkově mnohem slabší, jalovější, nudnější. Místy to znělo jak zpomalený Discharge bez energie. Ani mohutný zvuk to o moc nezlepšil. No jo, nějak se začínat muselo, ale vlastně docela chápu, že byla tahle kapela už ve své době vysmívaná. Tři skladby a pryč. Příště raději znovu Triptykon prosím.
onDRajs: Původně jsem chtěl dát z Godflesh dva songy a zdrhnout do spacáku, ale vydržel jsem jich pět! Usínal jsem totiž ve stoje a nic nezabíralo. Když vám k tomu navíc hraje depresivní pomalá industriální mašina, rozhodně to k probuzení nepřispěje. Ale set se mi jinak líbil velmi, zřejmě nejvíc ze všech tří show Godflesh, které jsem měl tu čest vidět. Green a Broadrick předvedli pestrý průřez diskografií – překvapilo zařazení Sterile Prophet z Songs of Love and Hate a potěšila Predominance z mého oblíbeného alba Pure. Zazněla Anything is Mine s drnčivou basou, pak Merciless, Post Self z aktuální desky, ale při Parasite jsem už nemohl dál a šel spát.
mIZZY: Tak to u mě zase přesně naopak, z těch čtyř koncertů Godflesh, co jsem viděl, mě tenhle bavil nejméně. Ano, byl jsem naprosto unavený a tak tak jsem stál na nohách, ale když jsem poslouchal, jak klidný set zvolili, odešel jsem si sednout bokem pódia a zbytek songů dal z dálky. A možná za to může má obsese Streetcleanerem, možná tišší zvuk, který byl ve srovnání s jejich dvěma vystoupeními na hlavní stage mnohem slabší. Čekal jsem ale, že aspoň na závěr dají Like Ratsjako v Polsku, což by mě trochu postavilo na nohy, ale nestalo se tak.
AddSatan: Po květnovém koncertu v Polsku, kde především kvůli nedostatečné hlasitosti Godflesh neměli až takovou sílu, jsem se těšil, že si na Brutalu spravím chuť. Přece jen, předchozí dva koncerty byly díky mocnému, drtivému zvuku totální diktát, takže jsem doufal v opáčko, ale… nééé! Ono to bylo snad ještě víc potichu než ve Wroclawi. Poté, co jsem se dostal až někam do druhé řady, to bylo o něco lepší, vepředu tlačily alespoň programované bicí, ale stejnak… kytara a hlavně basa málo, máálo! I tak jsem si to kupodivu užil trošku víc než na jaře, nevím přesně proč, asi správná taneční nálada a přišlo mi to i nějak atmosféričtější či co. Nejvíc mě zase bavila Post Self - tahle dubová houpačka funguje naživo skvěle, následující Parasite taky tlačil fajnově. Ale nezahrát nic ze Streetcleanera? Drzost! Nakonec vlastně dost fajn set, ale první dva koncerty na Brutalu o několik levelů výš.
MXL: Ačkoliv jsem Final nestihl, Godflesh jsem si ujít nenechal. Strojově hypnotické vystoupení by určitě sneslo pořádně nakouřit, což se z neznámých důvodů nestalo. Alespoň jsme se tedy zkouřili. Jinak ovšem naprosté vytržení z reality tohoto světa, až trip-hop feeling, ale zatraceně heavy. Monotónní produkce působila po čase jako halucinogen a se zavřenýma očima se představivost rozjela naplno. Skladby z playlistu už tu kluci vyjmenovali, já můžu jen konstatovat, že mi jejich výběr vyhovoval a celá rachtavá produkce anglické fabriky ve mně zanechala silný dojem.
Skvělá předehra k dalšímu martyriu na KAL stage, kde to ovšem v pátek hudebně trochu pokulhávalo a příště bych neustupoval od přísnějších industriálních soundů. Absint opět bezchybný.
mIZZY: Co se dá dělat, bylo třeba si spravit chuť na KALtekku. Tam bylo v noci z pátku na sobotu už docela narváno, což se projevilo ale také na počtu různých exotů. Například jedinci, co si před reprobedny dávali zápasy bez triček. Raději se tedy vzdaluji a všímám si toho, že rychty tentokrát tvoří remixy různých známých songů, jen protkané brutálními beaty. Objevují se ale také hlušší místa, takže asi po půlhodině páčko.
AddSatan: A protože taneční nálada po Godflesh přetrvávala, vyrazili jsme s Týnou ještě na KALtekk a dobrou hodinu tam divoce trsali. Nevím moc, co k tomu psát, prostě rychta jak cyp, stroboskopy, party hard! A klidně bych to zařadil do topu festivalu hehe.
Fotky © David Surovec a Radek Holeš / Brutal Assault
Vložit komentář