Před rokem, kdy jeli finští psych-doomaři Dark Buddha Rising pár koncertů s Neurosis, nebyla česká zastávka již jejich přítomností poctěna a i letošní tour s krajany Mr. Peter Hayden se našemu území taktéž vyhnulo, byť už jen o chloupek. Do saského Chemnitz je to od hranic země České jen nějakých 40 km. Z Prahy to dělá necelých 150, takže to máme blíž, než jet na koncert… třeba do Brna. Není co řešit, jedeme! No, popravdě jsme toho vlastně řešili docela dost – od počasí, přes finanční stránku (kolik bude koncert stát, jsme se přes ty internety doptali až večer před dnem D), až po to, kde tam po akci hlavu složit. Vše nakonec vypadalo nad očekávání skvěle („azůro“, 5 euro, spaní na místě - „no problem“), takže - jedeme! Jako obvykle stopem. Ve zkratce – Dědina, Kladno, Louny, Chomutov, 3 auta a 1 kamion, s přestávkami, čekáním a zatouláním se za rodinkou nutrií asi 3 hodiny cesty. Na místo dorážíme již kolem 14. hodiny a volného odpoledne a krásného počasí využíváme k prohlídce města.

Chemnitz (čte se to „kemnyc“) neboli Saská Kamenice na mě zapůsobila celkem příjemně. Velikostí se blíží Ostravě, charakterem mi spíš něčím připomínala Liberec, zčásti i tou podhorskou polohou. Město působí upraveně a čistě, spousta pěkných parků a míst k odpočinku – v severnější části města je i ohromný lesopark s jezerem, u kterého se skvěle popíjí místní pivo – zejména „hell bock“ nám velmi zachutnal. I přes bující moderní výstavbu – do oka občas píchnul necitlivý mix historických budov s těmi moderními – je tu stále spousta volného prostoru, což může být stále částečně důsledek masivního bombardování města na konci 2. sv. války. Za pozornost tu stojí mj. 290 milionů let starýzkamenělý les, středověká Červená věž, radnice s renesančním portálem, budova opery, pár pěkných kostelů v různém slohu, gigantická hlava Karla Marxe (město se v letech 1953 – 1990 jmenovalo Karl-Marx-Stadt) s velmi přísným pohledem, údajně je tu i nejmenší hrad v Sasku a čtvrť plná domů v secesním stylu, ale k těmto dvěma posledním cílům jsme už nějak nedošli.

Kolem osmé večerní se kolem lesoparku pomalu dovlečeme k místu konání koncertu v severní, průmyslové části města. Crass Pub je squat. Lépe řečeno bývalý, dnes už je totiž legální, obyvatelé mají smlouvu s městem a platí nájem, na německé poměry prý spíše symbolický. Místo činu identifikujeme na první pohled – fasáda jednoho ze tří domů, které ho tvoří, je zcela pomalována psychedelickými výjevy a fantaskními bytostmi. Hned po příchodu nás (teda spíš asi Týnu) poznává a vítá jeden z organizátorů koncertu, sympaťák jménem Horst, který nás následně ubytovává v „pokoji pro hosty“. Byl jsem připraven na ledacos, ale musím říct, že to tam mají celkem pěkné, na „squat“ docela luxus. Koncert prý začne až v deset, čeká se na lidi, je to tu prý zvykem. Tak se zatím družíme, klábosíme a popíjíme na dvoře u ohně s místními obyvateli a posléze i Finy z obou kapel, kteří jsou nadšeni tím, že jsme za nimi přijeli „až z Čech“ („crazy Czech people“). Vzpomínáme na Dark Bombastic Evening a vůbec je to moc fajn večer a to ještě ani nezačal koncert. Lidí nakonec moc nepřišlo, vlastně je návštěvnost dost mizerná, čekalo se prý tak 25, v místnosti, kde se hraje (velikostí asi jako Final), je nás během koncertu jen 10, a to počítám i organizátory akce. Finové říkali, že na jiných zastávkách turné chodilo tak 50+ lidí, ale i přesto se nezdá, že by je dnešní situace nějak zvlášť mrzela. Pohodáři.

Začínají DARK BUDDHA RISING. Ze sestavy, kterou jsem viděl před dvěma lety, je tu hlavní kytarista a zpěvák Vesa Ajomo a bubeník Jukka Rämänen (oba hrají i v Hexvessel). Poznávám i dreadatého klávesáka, druhý kytarista a možná i basák je jiný. Chybí démonický zpěvák, který se dřív staral také o „show“, tentokrát je to jen a jen o hudbě. O hudbě, rituálu a transu. Temní Buddhové mě do svého světa, kde (ne)září černé slunce, které pohlcuje vše a mění to v nicotu, vtahují velmi rychle. Překvapuje již od začátku dobrý zvuk – kombinace slušného PA a mocného aparátu kapely na poměrně malém prostoru vytváří celkem mocnou a hlasitou, ne však nepříjemně přehulenou stěnu. Všechny nástroje v ideálním poměru, užívám si obzvláště přirozený zvuk bicích. Čekal jsem, že se bude hrát převážně z poslední desky Dakhmandal, ale byla tu i možnost, že si DBR, stejně jako minule, budou chtít naživo zkusit zahrát nový, zatím nevydaný materiál (má vyjít u Neurot). Už před koncertem mi Vesa říkal, že dnešní koncert bude „special“. Druhá možnost byla tedy správně a musím říct, že nové skladby byly prostě skvělé a přesvědčily mě o svých kvalitách opět na první poslech, stejně jako poslední deska. Ingredience jsou více méně stále stejné – psychedelický rock, doom/sludge/stoner metal, drone a ambient. DBR ale stále zdokonalují svůj recept, a jestli mi při prvním setkání přišlo, že některé pasáže ze starších desek jsou krapet nataženější, tentokrát bylo vše tak akorát. Kromě hypnotismu (to se samozřejmě také musí umět), tu hraje roli i zajímavá práce se zvukem kytar a kláves, skvěle zvládnutý vývoj a gradace a sem tam i hrátky s drobnými rytmickými nerovnostmi – někdy změna vyjde na lichou dobu, činely jedou jinak než zbytek bicích atd. Prostě detaily, které ve výsledném součtu dělají hodně. Kapela je výborně sehraná, působí uvolněně a organicky – tohle nutno podtrhnout, zvláště v případě bubeníka Jukky, ovšem skvěle se do toho položila celá kapela. Zpěvů bylo pomálu, ale to vůbec nevadilo, a ty nejvypjatější momenty perfektně doplňoval Vesa svým specifickým skřehotem. Příjemně překvapila i jedna svižnější skladba, slyšitelně ovlivněná krautrockem, ke konci výtečně gradující v psychedelických, bzučivých vírech. Na starší skladby v poslední třetině přece jen došlo – zazněla část pozměněné Ashtakra z Abyssolute Transfinite a končilo se s druhou polovinou skladby L z poslední desky, při níž se všichni přítomní tomuto sonickému majestátu „uklání“ opravdu hluboce. Temný Buddha při ní znovu povstal a dovolil nám zakusit nihilvány.

Víte, kdo je MR. PETER HAYDEN? Zkuste se na něj zeptat členů stejnojmenné kapely a začnou se chovat prazvláštně. Jestli se však o něm dozvíte něco konkrétního, je dosti nejisté. MPH vaří z části z podobných surovin jako DBR, v jejich sestavě figuruje i Vesa Ajomo, který se zde stará o klávesy/synthy, ale oproti Buddhům nejsou tolik zaměřeni na rituálno-okvltně-hypnotickou stránku věci (i když ta tu hraje roli také) a tvoří spíše vesmírné, mimozemské zvukové krajiny. Jejich zvuk je o něco méně temný, více „space“ a „chemický“ (ne v tom pejorativním slova smyslu), hlukovější a shoegazově rozostřený. Postupy občas vychází i z post-rock/metalových končin, ale místo tu mají i hutné stoner/sludge prvky. Nějaká podobnost by se našla i s tvorbou Ufomammut, ovšem Finové mě naživo bavili rozhodně více než Italové. Set MPH se mi převážně líbil, některé pasáže byly dokonce výborné, ale vyskytla se i slabší místa, kdy mě to tolik nebavilo. Jejich vystoupení nebylo tak konstantně pohlcující a strhující jako set DBR, ale i tak palec nahoru a jejich aktuální desku Archdimension Now, kterou zrovna poslouchám, můžu jen a jen doporučit (a mám chuť o ní i napsat i něco víc, no uvidíme…).

Po koncertě následuje afterparty s kapelami a pořadateli, pije se, tančí se (v Transylvánii vládnul Michael, tady došlo dokonce i na Britney – ti Finové mají skutečně prazvláštní hudební vkus), asi po 10 letech jsem pil zelenou, no prostě zvěrstvo. Ranní bolehlav, únavná a komplikovaná cesta domů (ten okruh kolem Chomutova je pro stopaře fakt zlo) už byly, pravda, slabšími body tohoto výletu, ale to nic nemění na tom, že tenhle „psychedelic doom trip“ stál vážně za to. Parádní akce!