Úterní večer začíná především pozdě. Pohodlný příchod na půl jedenáctou znamená, že mi uteklo pouze čekání na první předkapelu. Ovšem okresní karaoke na pódiu je tak příšerné, že se jen nevěřícně otáčím na patě. Veškerá hudba – směs nejhloupějších popových principů a jakési „dechovky“ – jde z playbacku, jedině zpěv – hudbě odpovídající – je naživo. Až následující den zjišťuji, že to byla ta slavná neofolková legenda Spiritual Front, respektive její polovina SIMONE SALVATORI. Jeho set vyplňuji četbou Nathaniela Hawthorna na chodbě.

Druhým předskokanem je, což jsem definitivně zjistil také až zpětně, MIRO ŠNEJDR, slovenský hudebník doprovázející Douglase P. na celé tour. Ten se zřejmě inspiroval alby známějšího Michaela Cashmora (složil většinu hudby k nejlepším albům C93, kromě toho vydal dvě alba vlastního projektu Nature and Organisation a poté vydával i pod vlastním jménem, spolupracoval třeba s Antonym) a prezentuje své krásné, melancholické skladby. Nejsou nijak nápadité a až příliš očividně chtějí dojímat, ale rozhodně to není nijak hrozné.

DEATH IN JUNE začínají dost náhle, a to několika skladbami z poslední desky Peaceful Snow, kdy Douglas Pearce jen zpívá a doprovází ho právě Šnejder na harmoniku, která velice uspokojivě nahrazuje klavír z alba. Po několik prvních skladeb věští Pearce katastrofu, prý bude hrát poprvé od roku 1979 na cizí kytaru a celkově to prostě není dobré. Bohužel mám tendenci s ním souhlasit. V plném klubu se jak harmonika, tak zpěv poněkud ztrácí, Peaceful Snow je hodně intimní album, Douglas zřejmě není rozezpívaný, všechno zní tak nějak hrubě a nepřirozeně. Postupně se však koncert zlepšuje: nejdřív vzrůstá pocit podivnosti. Douglas P. totiž má svou klasickou bílou masku a maskáčovou kuklu, je v tmavozelené uniformě a působí cize a neohrabaně. Šnejder to doplňuje bílou škraboškou. Po nějakých čtyřech skladbách vyprovází – s díky – Pearce svého akordeonistu, který se rozloučí podezřelým gestem pravačkou, a bere si kytaru, místo kukly si vezme jakousi stalinskou hučku a černé brýle a začíná dlouhá one-man-show.

V ní se rychle ukazuje, že Pearce přece jen hraje řadu svých songů dvacet nebo třicet let a je naprosto suverénní. Většinou se prostě zeptá, co chtějí lidi zahrát, a zahraje to, čemuž odpovídá odezva, zejména z pravé extremity prostoru. Nutno říct, že strohé živé provedení songům Death in June prostě přeje. Na deskách působí jednoduché písničky často zbytečně dlouhé, tady je P. zkracuje a navíc přibývá dynamika, jelikož s akustickou kytarou Douglas songy jednoduše graduje či uklidňuje; každá drobnost je znát. To samé platí o hlasu. Pearce zdaleka nemá fascinující přednes svého občasného spolupracovníka Tibeta, ale jeho baryton má své kouzlo a když přechází do řevu, má pořádnou sílu. Rezignaci z desek tak doplňuje boj. Navíc Pearce přidává občasné neartikulované výkříky, chrochtání a podobně. Mezi skladbami děkuje, hází drobné ironie a anekdoty, shazuje své nasazení: „Oh I get so emotional sometimes,“ říká svým suchým britským hlasem. Nakonec celý koncert působí spíš jako táborák. Půlka lidí zpívá s Douglasem texty o rozkladu, beznaději, ale také naději. (Však to není nácek, ale normální pankáč a hipík, když se člověk podívá na jeho témata…) Pearce hraje třicet let tu samou písničku, ale je schopný si k ní vyrobit řadu různých velice chytlavých manter a naživo ji prezentovat tak dobře, že nikomu nevadí, že hraje dvě hodiny.

Mimochodem, v jedné písničce začal P. dělat „pšššššt“, načež písničku přerušil, vynadal slečně ve druhé řadě, že je „chatterbox“ a dohrál ji, aby jí vynadal ještě jednou a zeptal se jí, co chce zahrát dál.

Velice sympatický a „pozitivně nabíjející“ koncert.

Poznámka pro levou ruku Antify: Jednou dvakrát na tom pravém křídle nějaká pravička vylétla v dost podezřelém úhlu, ale jinak slabota. A OtWatM hrají tu samou písničku, jen s jinými aranžemi.