Hradby samoty jsem před rokem či dvěma zaregistroval, kouknul na line-up a zase na ně zapomněl. Letos se tam nicméně sešlo pár i pro mě zvučných jmen, do toho popřálo štěstíčko, nastala akční prázdninová nálada, takže v pátek z Golčova Jeníkova (zdravím Rumánii, tentokrát benzín nedošel) vyráží bizarními okolnostmi o jednoho člověka připravená výprava, sestávající ze mě, jednoho experimentálce (který půlku cesty vyprávěl, jak si nechával na minulém ročníku soustavně vrtat díry do hlavy harsh noisy na vedlejší stagi) a dvou pomalých fastcorařů (tedy, zpomalovalo je hlavně shánění jídla a chlastu, což se ve finále projevilo velice pozitivně). Nějak jsem se nepodíval, kudy se tam přesně jede, ale štěstíčko přálo i napodruhé a kolem sedmé večer dorážíme na Veveří. To místo je naprosto parádní, rozměrný, převážně gotický hrad nad přehradou schovaný v lesích, nejbližší sídla jsou pár kilometrů daleko. Táboří se na přilehlé louce sousedící na jedné straně s alejí, na druhé s obrovským dubem. Pohodovou až rodinnou atmosférou mi to připomíná DBE. Přijíždíme, vysedáme, mícháme, vyrážíme do areálu.

Hradem by se klidně dalo projít, aniž by člověk poznal, že se tam koná festival. Nejsou tu žádné stánky, obě stage i občerstvení sídlí přímo v hradních místnostech, není nijak přecpaný, i přístup samotných pořadatelů ke kontrole u vstupu je dost benevolentní. Jen ty fronty na pivo to kazí, škoda, jinak měly Hradby v rámci festivalů spíš příznivé ceny.

Rodinnost festu má ovšem své stinné stránky. Kapely se často přehazují, což je hlášeno jen papírovém programu velikosti A4 u každé stage, a dnes se začíná asi s hodinovým zpožděním, takže si až do půlky prvního setu nejsem jist, jestli ta nudná tancovačka s tuctovým dark ambientním podkresem není Deutch Nepal. Pak mizím, načež se mi venku dostává informace, že jde o Instinct Primal, což mě dost uklidňuje. Následují Allerseelen, překvapivě dost zábavní, za což může především post-punková basa. Dalšími faktory je vizuál, tu basu drží jedna hezká slečna, za minimalisticky řešenými bicími stojí druhá, a fakt, že deklamovaná němčina prostě zní dobře, takže ani ten německý Funes nerušil. Melodie a část rytmiky je samplovaná, což ji trochu prasí, ovšem spíš k lepšímu, z desek to je nic moc. Fajn punk-folková hajlovačka, dokonce mi to připomnělo Cult of Youth.

Na Deutsch Nepal přicházím pozdě a nelituji toho. Švédský borec začal svůj set ne úplně zajímavým strukturovaným dark ambientem (řekněme) a navíc naživo vlastně nehraje, jen zpívá, čili netvoří žádné zvuky, všechno pouští (tuším z kazety), a jen křičí do mikrofonu s co největším echem. Smrdí to kýčem a pózou. Kvalita setu se naštěstí plynule zvedá a závěrečné tracky hozené víc do martial industrialu připomínajícího až The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud jsou fajn. Ještě musím podotknout, že projekce byla přinejlepším průměrná a že prostor hlavní stage je v rozkopaném sálu s nádherně syrovou atmosférou.

Od raison d’etre jsem si sliboval překročení darkambientních klišé a opravdu autentickou temnotu, vlastně jsem od nich čekal asi nejvíc. Ovšem po spuštění temných ploch přichází další zklamání. Přes realtimové samplování zvuků působí zvuk uměle. Atmosféra je pořád stejně prvoplánově děsivá; celkem kýč. Odcházím, nechci si zkazit požitek z industriálních ruin, které běží na projekci, právě touhle konotací.

Je to tak, nemám rád dark ambient a tenhle festival mě o tom přesvědčil definitivně. „Abstrakce“ tohoto žánru je až otravně konkrétní. „Prázdnota“, neuchycenost k nějakým konkrétním obrazům, pocitům Thomase Könera, Williama Basinskiho či Orena Ambarchiho mi vyhovuje nesrovnatelně více. Oni vybízejí k hledání vlastních cest, dark ambient tlačí k jednomu pocitu. Minimálně v pojetí Cold Meat Industry mi přijde jako zbytečný žánr (čest výjimkám mimo ně), patetický, nedomrlý (nesrovnatelně méně propracovaný zvuk oproti výše zmíněným), zbytečně zaplevelující pomezí ambientu a industrialu.

Na druhé stagi hraje většinou tvrdá elektronika, jednou jsem zaslechl opravdu syrový noise, ale zblízka se jdu podívat až teď. Jednoduše řečeno, je to výmaz, v některých úsecích příjemně tupý, v jiných tak tupý, až to bolí a vyhání. Ale docela pohodová chill-out stage.

Smutné je, že na hlavním pódiu hraje něco podobně tupého. Tábor radosti u nás tuším obestírá slušný kult, ale za to asi můžou masky. Hudba je totiž taneční elektronika se zvukem, který mohl být cool tak v půlce devadesátých, vrchol analogů, nástup počítačů, velice teplým, hřejivým, obepínajícím. Tuhle tupačku doprovází projekce jakýchsi kosmických záhad a tajemství, a to už se usmívám a vím. Lexx. Kdo zná tenhle seriál, má velice dobrou představu, jakým stylem je produkce Táboru radosti špatná. Ovšem Lexx má nadhled nad sebou, což tady nevidím, a fantazii, zatímco tady je to dost na jedno brdo, takže po čtvrt hodince kvalitní zábavy odcházím.

Po takovýchhle radostech Napalmed opravdu vítám. Takhle poctivý bordel nádherně protahuje uši zanesené umělými zvuky.

Začínám usínat vestoje, ale nechci si nechat ujít Alfarmanii. Tohle poněkud iracionální (znám akorát dva songy ze splitka s Attestupou, která je tam o pár tříd lepší) snažení se vyplácí, protože Alfarmania strká daleko známější jména s přehledem do kapsy. Pomalý power electronics teror s velice poctivým zvukem skvěle uzavírá dnešek. Je to tak dobré, že mě to probírá z momentálního mrákotného stavu. Alfarmania nevolí cestu maximálního nátlaku, ale postupuje promyšleněji a spíš fyzicky obklopuje děsem. Zvuk doplňuje celkem povedená kolážovitá projekce. Mimo projekci se kapela blíží nazi estetice (kamarád je dokonce ještě před koncertem popsal jako „jeden z těch noisů, do kterých řvou Hitlerovy projevy“), takže je vtipným paradoxem, že vedle říšsky vyhlížejícího (i když poněkud podvyživeného) Švéda stojí říšsky vyhlížející švédský Arab.
 
Druhý den začíná slunce někdy v osm ráno, což je dost krušné. Po chvíli ranního zombení si obcházím hrad, kde, jak bizarní po likvidující Alfarmanii, hraje živě country, a přilehlé lesy, načež vyrážím víceméně naslepo z kempu někam do stínu. Krajina kolem Brněnské přehrady je vážně bohatá na zajímavé věci, takže si už po pár kilometrech vyhlídnu zajímavou rokli, vylezu od potoka nahoru, naštve mě houbař na vršku okamžitě po překonání dvousetmetrového převýšení a najdu spoustu lesních jahod. Chilloutovým tempem kloužu zpátky dolů, a protože je mimo les pořád ukrutné horko, jedu asi další tři kilometry, kde narazím na zajímavý kopec, na němž je dole přírodní park a nahoře obora, chilloutovým tempem ho obejdu, sežeru spoustu jahod a postupně se tak zbavuji následků včerejší noci. Na sedmou bezpečně dorážím zpět na hrad.

Podobně jako mIZZY jsem nebyl právě nadšený z množství turistů, které dorazilo na hrad; asi by to pro mě zničilo kouzlo místa, kdybych se tam pohyboval víc. Wall of noise Hlukové sekce likviduje, slyšel jsem jen posledních pět minut a už mi pískalo v uších, Ľahkou múzu ignoruji zpovzdálí.

Of the Wand and the Moon představovali před festivalem prakticky jedinou jistou kvalitu. Ale vlastní koncert to poněkud mění. Zeštíhlení doprovodné kapely považuji spíše za pozitivum, ovšem vazbící kytara, příliš tiché či příliš hlasité doprovodné nástroje mění vystoupení na čekání, jaká katastrofa přijde v příští skladbě. Ale i tak byly některé songy nádherné. Kim Larsen vybral oproti DBE spíš průřez tvorbou, nechyběla skvělá I Crave for You (ve druhé půlce se to zlomí hrozně podobně jako anathemácké Fragile Dreams, mimochodem), ale ani spolu s dalšími peckami to prostě nestačilo na odvrácení zklamání.

Už jsem párkrát zmínil v souvislosti s Hradbami Dark Bombastic Evening. Není těžké najít styčné body. Oba festivaly jsou pořádané nadšenci pro nadšence, tváří se poněkud bombasticky, ale mají velice příjemnou domáckou atmosféru. Ovšem kde Rumuni disponují perfektním zvukem a v rámci možností skvělým zázemím, stojí místní s rukama v kapsách. Na hradě nebyl jediný koš navíc. Hradní záchody tolik lidí pijících pivo tak úplně nezvládaly. Kontroly u vstupu prakticky nebyly, což mi nevadí, ale pokud má organizátor touhu na festu neprodělat, mohl by si to zajistit. To samé se stánky – pivní fronty prvního dne prostě donutily řadu lidí k samozásobení. Mám podezření, že za problémy se zvukem mohlo šetření na aparatuře. Zkrátka akce, kam jezdí věci kalibru raison d’etre či Of the Wand and the Moon, by měla být organizována profesionálněji.

Z Bocksholmu odcházím asi po pěti minutách, abych si nekazil industriální ruiny. Nezajímavá elektronika meets nezajímavý dark ambient.

V mezičase prochází hradem epická trojice křižáků s nafukovacími kachničkami kolem krku a podobnými proprietami. Jeden z nich nese na zádech hrající reprák a jemně nálamaný rytmus ohlašuje Yarrdeshe.

Ještě před ním ale na hlavní scéně hrají italští Teatro Satanico, kteří jsou bohužel stejně špatní jako jejich název. Svou blbostí dokonce překonávají Tábor radosti, neboť ti byli roztomilí, zatímco tady roztomilost ustupuje čiré špatnosti. Operní disko.

Naproti tomu Yarrdeshův set na vedlejší scéně je fajn. Vidlácký grind se sympatickým zvukem kytary a bicími z laptopu uzavírá tenhle bizarní víkend celkem příjemně. Sype to.

Myšlenka Hradeb samoty se mi hodně líbí, ovšem bylo by fajn ji dotáhnout dál než jen k sehnání hradu a tří čtyř velkých jmen. Kupříkladu anotace Hradeb jako festivalu audiovizuálního experimentálního umění postrádá relevanci, nějaký vizuální aspekt stál za něco jen u „handmade“ noisů a o experimentálnosti by se také dalo pochybovat. Ta atmosféra je skvělá, ovšem panující nedodělanost kvalitu poněkud sráží, takže přeji pořadatelům do příštího roku hodně štěstí ve zlepšování. Bez ohledu na to, že já tam nejspíš nebudu, protože mám výrazně jiný vkus než dramaturg festivalu a protože nemám rád, řekněme, pseudoindustrial. Jeden vynikající koncert.