Brněnská Melodka se v poslední době stala centrem „významných“ křtů. Somnus Aeternus zde 8. dubna uspořádali svou ceremonii jako první, měsíc poté (7. května) taktéž brněnští Arch of Hell a nyní kuřimští Embrace the Darkness. Hned v úvodu musím dodat, že všechny tři slavnosti se dají popsat jako velmi zdařilé po všech směrech a k mému překvapení i co se návštěvnosti týče.

Sobotní večer Dark and Loud byl zastávkou miniturné slovenských melodických blackmetalistů Down to Hell, které ovšem postihla personální, velmi zásadní (a nečekaná) změna. Je doprovázeli krajané Achsar, s nimiž jsem jednou, pár let nazpět, tu čest měl. Achsar nepatří mezi mé nejoblíbenější slovenské kapely, avšak baví mě jejich kombinování vážnější blackmetalové dravosti a skočnější folkové polohy. Krom oslavenců Embrace the Darkness, kteří tu křtili desku opožděně (původní večer křestu nosič ještě nebyl k dispozici), se do prostorů Melodky ještě dostavil support v podobě melo-deathařů Drunk with Pain. A tito mladíci to nemají vůbec snadné, pravidelně totiž od kritiků schytávají nějakou tu facku a moje zvědavost se kvůli tomuto faktu navýšila o to víc.

Ze zvyku pravidelného nestíhání startů koncertů jsem do klubu téměř sprintoval, ale že doběhnu snad téměř hodinu před startem prvního jména večerního line-upu, jsem nečekal. Hrdlo jsem měl v módu pouštního sucha, proto jsem nabraný čas věnoval jeho zavlažení a vydechnutí. V tu dobu ale již Drunk with Pain pilně nazvučovali a dle jejich chování jsem vypozoroval, že jim na koncertě opravdu záleží. Pečlivost se vyplatila.

Při setu této melodic deathmetalové skupiny jsem marně hloubal nad tím, proč kapele většina redaktorů vytýká jednotvárnost, když moje sluchovody zachytávaly především pestrost projevu. Skladby sice byly prezentovány agresivně, přesto měly pozitivní a povzbuzující náboj. V každé kompozici byly patrné nějaké ty záchytné body, ať už v silné melodii v refrénu, či nějaké té kytarové vyhrávce.

Raději nebudu sčítat mnou navštívené koncerty Embrace the Darkness, bylo by to slušné číslo, a to nejspíš i v rámci krátkého období. Díky tomuto faktu jsem však na Dark and Loud zaznamenal, že jsou tihle poutníci doomových snových melodií opět o krok dále. Co mě trklo z pódia, byla pokročilejší sehranost a také jistota souboru. Nebudu jakkoliv rozebírat sound živého podání skupiny, neboť o ní píši každou chvíli, byť na stránkách Marastu ještě ne, ale nerad bych se vykrádal. Pokud však muzikanty neznáte, brzy vám na jejich, v sobotní večer křtěné debutové minialbum The Nameless předložím recenzi. Embrace the Darkness svůj projev staví na stylu, v němž lze naleznout prvky kapel jako Insomnium, Novembers Doom, October Tide nebo Draconian, ale Kuřimští melancholici muziku uchopili poměrně po svém. Přidali housle. (Více v následné recenzi.) Mimochodem, o křest se postaral kytarista a mozek kapely křtící týden před, David Childa Pešák z Arch of Hell.

Down to Hell jsem vychválil a zároveň kritizoval v recenzi na Obscuro. Jejich muzika je zábavná, avšak jen pokud ji dokážete brát s jistým nadhledem. Sice kýčovitý, mnohokrát slyšený symphonic/gothic/melodic black metal, jenže tihle Slováci do své muziky dávají kus sebe. Především pohádkové texty a atmosféra, trocha humoru a nadsázky dělají ze skupiny něco odlišného. Smečka však přijela bez zpěvačky, což asi čekal málokdo. Netuším, co se v táboře Down to Hell událo, ale zaznamenávám, že skvadra je bez ženského hrdla už podruhé, nicméně výsledný dojem z koncertu byl o to lepší. Muzika působila dravěji a ku mojí spokojenosti blackmetalověji. Setlist se skládal samozřejmě z písní z debutu V zajatí temnoty, jelikož Slováci prozatím další nosič nemají, a kdy se ho dočkáme, netuším.

Čest akci uzavřít padla na slovenské válečníky Achsar. V úvodu jsem svůj postoj ke kapele přiznal (nepatří mezi mé nejoblíbenější slovenské kapely) a na Dark and Loud jsem dostal přesně to, co před několika lety. Melodický folk black/death metal, v němž se částečně mísí dravost, vážnost, ale i veselí a skočnost. Písně jsou propracované, různorodé a právě různorodost hraje ve prospěch kapely a je tím nejsilnějším, čím Achsar disponují. Hrálo se zatím z jediné fošny Septentrionalis a stejně jako u Down to Hell jsem zvědavý, co přinesou léta budoucí.

Opět musím večer na Melodce vychválit. Čtyři vynikající sety, vyvážený zvuk a jako vždycky sympatické prostory klubu zaplněné sympatickými lidmi, leč ne tak jako při předchozích dvou křtech, i tak však na poměry Brna slušně. Děkuji Down to Hell za zapojení Brna do jejich putování se svou pohádkovou, blackmetalovou hudbou.