O existenci FLOOR jsem až do oznámení společného tour s mými oblíbenci MINSK neměl ani tušení. Už při pohledu na obal loňské desky Oblation a jejich logo na něm jsem pojal podezření, že to nejspíš nebude hudba pro mě. Spojení s Torche (které opravdu nemusím) skrze zpěváka a kytaristu Stevea Brookse a letmý poslech jejich tvorby mě v tom jen utvrdil. Nicméně, i tak jsem jim šanci dal a zpočátku mě jejich vystoupení díky dvěma faktorům celkem bavilo. Jednak měli až překvapivě mocný a drtivý zvuk, a to i přes to, že hráli jen se dvěma kytarami bez basy - mám dojem, že alespoň jednu z nich hnali kromě kytarového i přes aparát basový. Druhým kladem bylo to, že Steveův vokál, který mě na nahrávkách dost iritoval, nebyl zpočátku téměř slyšet, což mi vyhovovalo. Co se týče kytar a bicích, tak by to mohl být vlastně celkem ucházející, byť hodně primitivní stoner metal, chvílemi snad i trochu do sludge/doomu, který se ale sem tam snažili ozvláštňovat otravně „sluníčkovými“ melodiemi evokují mi nějaké ty MTV pop/“neopunk“ kapely. Přemíra tohoto druhu až příliš chtěného optimismu, kterým oplýval i trochu nejistý zpěv, jenž se postupně stále více vynořoval z nástrojového hlomozu, mě asi v půlce jejich vystoupení vyhnala před klub a rozhodně jsem tam nebyl sám. Své fanoušky si ale jejich vystoupení dle potlesku našlo.

Devátá odbila, Floor skončili, takže rychle zpátky dovnitř zabrat místo v první lajně, na MINSK se dost těším. Nervózně koukám na hodinky, 21:10 - Minsk zvučí a řeší nějaké menší technické problémy, s plánovaným, hodinu a čtvrt dlouhým setem to vypadá bledě. Naštěstí se vše rychle vyřeší a Chicagští konečně začínají - celkem očekávatelně otvírákem To the Initiate  z nové desky, brnkací atmo intro, skvěle funkční metalový nástup, i ta trochu divná (skoro-)sypačka naživo vyzněla o něco lépe než z desky.

Zvukově - co se týče nástrojů, tak vlastně vše v pořádku, mohutné i čitelné zároveň, křik a řevy jakbysmet, škoda jen, že čisté zpěvy, které mám u Minsk tak rád, občas trochu zanikají. Částečně za to asi mohlo i místo, kde jsem stál, a také výkon Chrise Benneta mi sem tam nepřišel úplně přesvědčivý, klávesák Tim Mead s „krakonošovskou“ vizáží ale své pěvecké party zvládal dobře. Jako na desce se navazuje s Within and Without, tahle věc je dost úderná a naživo funguje skvěle, ale až s následující Three Moons z předchozí desky dostává vystoupení ty správné grády, nový bubeník Kevin Rendleman se může konečně pořádně ukázat a rozjet. Jak mám k With Echoes… určité výhrady, tak zrovna Three Moons je výjimka - vynikající, promyšlená, našláplá a skvěle gradující pecka, v živém provedení strhující. Paráda, aplaus, publikum nadšené, já taky, jen tak dál. Cože, poslední skladba? To snad ne. Zaznívá When the Walls Fells - zavírák a jedna z nejsilnějších věcí na nové desce s hodně melancholicky-doomovým začátkem a zajímavě se proplétajícími vokály a (opět) perfektní gradací.

Aplaus, desátá odbila, kapela prý, že už to nejde, fanoušci to ale odmítají akceptovat a nakonec se povoluje ještě jedna skladba. Hlas z lidu: „Play some older songs!“ „I wish I could!“ říká se smíchem bubeník. Já jsem dokonce slyšel basáka říkat: „Orphans of Piety, haha“, ale asi už to byla jen slyšina z toho, jak jsem si jí přál slyšet. Přidává se totiž opět z novinky - To the Garish Remembrance of Failure a je to paráda, ne že ne, ale pak je už opravdu konec. Smíšené pocity - koncert byl vlastně super, vystoupení Minsk mělo sílu a jen potvrdilo kladné dojmy z nové desky. Na druhou stranu mě dost mrzí, že nezaznělo nic z jejich nejlepšího alba The Ritual Fires of Abandonment. Ve fantasmagorické scénáře, že by z ní zahráli víc než jednu skladbu, jsem nevěřil, ale že fakt vůbec nic…? Dle zpráv od špiona mIZZYho se kapela nechala slyšet, že pokud stíhá celý plánovaný set, tak hraje staré skladby dvě. Takže se nabízí otázka, která by byla ta druhá a jestli a proč nemohl celý koncert začít dřív než v osm. I tak jsem ale opravdu rád, že jsem je měl možnost naživo vidět, příště snad s delším a krapet „oldschoolovějším“ setlistem.