Jak jste si mohli přečíst v nedávné recenzi, Secrets of the Moon loni vydali nové album, které jsem si velmi oblíbil. Příležitost vidět je opět naživo byla tedy velmi lákavá, zvlášť když se k nim na turné přidali Dødheimsgard, kteří patří k mým nejoblíbenějším kapelám vůbec. Na českou zastávku sice tentokrát nedošlo, ale jelikož jsem měl volný pátek, rozhodl jsem se po dvou letech opět vydat na koncert do Drážďan .

Ještě, než jsem se na cestu vydal, objevily se dvě příjemná překvapení. První bylo, že nepojedu na výlet sám, ale s doprovodem. Ne, že bych nebyl na cestování za black metalem do zahraničí o samotě zvyklý, ale ve dvou se to přeci jen lépe táhne. A druhé bylo zjištění, jak dobře do Drážďan jezdí autobusové spoje, které jsou navíc poměrně levné. 12 € za bus, který vás hodí z Prahy přímo do zahraničí za dvě hodiny, je hodně fajn, to i domů do Přerova se dostávám dráž.

V 16:15 jsme tedy vyjeli z Florence a v 18:15 jsme už byli ve vytouženém městě. Jelikož start koncertu byl psaný na osmou, zbývaly necelé dvě hodiny na přesun do klubu (ke kterému se dá rychlejší chůzí do 40 minut dostat), tudíž jsme se hezky prošli po Drážďanech a ještě zbyl čas na romantickou večeři na mostě s pohledem na osvícené historické centrum (s tou romantikou to však samozřejmě nebylo tak horké, všichni moc dobře víme, že za black metalem se jezdí ideálně s rohlíky a sardinkami). Jak jsme dorazili do klubu, sbalil jsem bundu do batohu, který mi dovolili si vzít dovnitř pod podmínkou, že své pití nechám u vstupu, což bylo fér, jelikož jsem nemusel platit za šatnu (a taky díky tomu, že, ač mi zabavili litr vody, pleskačku slivovice mi propašovat nezabránili). Následoval rychlý kuk na merch, kde jsem zjistil, že vinyly SUN jsou již vyprodané, tak jsem koupil aspoň CDčko (které je mimochodem fakt krásně zpracované).

Chvíli po osmé nadešel čas na první kapelu večera – Our Survival Depends on Us a jejich půlhodinku slávy. Po dosti zdařilém intru začali s poměrně dlouhou a táhlou instrumentální skladbou. Stylově by je šlo zařadit někam mezi stoner/sludge a folk/black, musím však říct, že ze zmíněných žánrů si vzali spíše to horší. Riffy kolikrát hráli až do zblbnutí bez větší invence, bubeník údery do kotlů a přechodů také moc neproměňoval a při vystřihnutí nějakého melodičtějšího sóla mi celkem skřípaly zuby. Když do svých skladeb Rakušáci zapojili vokály, fungovaly také 50/50. V čistých zpěvech si nebyli stoprocentně jistí a párkrát se stalo, že se při (až) trojhlasu rozcházeli (plus ty texty, ehm, „my hate is my confession“, to je snad ještě pitomější než název kapely). Hrubší vokál však používali jako hlavní nástroj ke gradaci skladeb, což fungovalo docela dobře. Sem tam se objevil i solidní riff, během kterého se potvrdilo, že v jednoduchosti mnohdy spočívá síla. Díky dost dobrému zvuku totiž i stupidnější riffy, které doplňovaly jen klávesy v pozadí, dovedly zaujmout, ovšem jen do doby, kdy je nepřerušilo sólo. Melodickými vyhrávkami také dost pohřbili závěr setu, který zněl jako parodie Borknagar. Kdyby skončili o jeden song dříve opět dost vkusným outrem, udělali by lépe. Zamyšlení na závěr: Má cenu vystupovat živě, když z vašeho koncertu jsou nejlepší samply mezi jednotlivými písněmi? Jako první kapela ale byli OSDOS fajn, nijak zvlášť mě nezaujali, ale ani vyloženě neurazili.

S Němci Thulcandra jsem se částečně vrátil do svých mladých let. Jejich debut Fallen Angel's Dominion, který vydali v roce 2010, jsem slyšel několikrát - tou dobou jsem totiž ještě úplně nad melodickým black metalem nezanevřel. V jejich hudbě však nenajdete žádné stupidní klávesy, veškeré melodie jsou tvořeny kytarami. Ano, i melodické kytary dovedou člověku pěkně lézt na mozek, ale pro tentokrát jsem se to rozhodl přežít. Navíc začali písní Night Eternal, která i jejich debut otevírá a je pravděpodobně jejich nejlepší skladbou. Ruku na srdce, i když hráli dost solidně, rychle a precizně, žádná sláva to nebyla. Night Eternal jsem si sice celkem užil, Black Flags of Hate též nebyla špatná, ale jelikož se Thulcandra nebojí více ponořit do žánrových klišé, do konce jejich setu jsem nevydržel.

Po desáté hodině jsem se ale zvedl a začal se tlačit více dopředu (teda tlačit úplně ne, v sálu bylo sice dost lidu, odhadem tak 300, přeplněný však rozhodně nebyl). Chystali se totiž Dødheimsgard. No, chystali… Chystal se především bubeník, který jako jediný odmítl hrát na normální sestavu, ale rozhodl si smontovat své bicí se všemi činely atd. Jako OK, chápu, pokud by někdo z vystupujících neměl hrát na pár škopků, ale na něco pořádného, byl to právě on, ale že se kvůli němu celý koncert, který doposud probíhal přesně podle časového plánu, posunul o celou hodinu, mu jen tak neodpustím. Navíc ani nevypadal, že by jej štvalo, že na něj všichni čekají a místo toho, aby pohnul, montoval plechy na stojany tempem jeden činel za deset minut. Být místní, asi by mi bylo vše jedno, ale sakra, bus do Prahy jede ve dvě ráno a já jsem chtěl vidět i Secrets of the Moon!

Na DHG jsem byl předloni v Hoodoo, kde hráli svůj oldschool set, plus jsem je viděl i na loňském Brutalu, kde mě sice uzemnili peckou Traces of Reality, ale oba koncerty měly své mouchy. Když se tedy všichni - včetně bubeníka - po jedenácté uráčili dojít na stage a začít hrát, byl jsem zvědavý, jaké to tentokrát bude. První šok nastal, když přišel na pódium i Aldrahn. Na jeho výstřednosti jsem už tak nějak zvyklý, ale teď vypadal fakt nejšíleněji, jak mohl. Červené sako, oranžové sluneční brýle a samozřejmě i pomalované čelo; něco jako kombo Dana Nekonečného s Jirkou Kornem. Set začali jako na BA s God Protocol Axiom z jejich posledního alba. Zde z něj hráli jen první polovinu a utnuli jej před „kiss the blood“ pasáží. Jo, dobré, instrumentálně výborně provedené, dokonce i zvuk se celkem rychle srovnal, ale stejně se jednalo o nejslabší věc, kterou DHG onen večer zahráli, a tímto tvrzením chci pouze poukázat na to, jak byl zbytek jejich setu parádní, a to včetně nejstaršího kousku En krig å seire z debutu Kronet til konge. I když jejich první dvě alba úplně nemusím, naživo oldschool šlapal výtečně, a to především díky tomu, že Aldrahn tentokrát jen nehekal, ale ukázal, že se po pár letech koncertování naučil opět řvát, což nejvíce potěšilo v následujících skladbách. Už jsem pomalu přestával věřit, že tohle někdy naživo uslyším, a když už, tak ne v moc dobrém provedení, ale ono to kupodivu fakt zabíjelo. Řeč je o Vendetta Assassin ze Supervillain Outcast. Song, který nazpíval Kvohst, na kterého Aldrahn prostě nemá, jenomže on jej fakt odeřval výtečně. Kdybych neviděl, kdo se za mikrofonem kroutí a dělá šaškárny, klidně bych věřil, že zpívá právě Kvohst. Zajímavé, že zrovna Vendetta Assassin Aldrahnovi sedl více než všechny jeho skladby, a když k tomu přidáme fakt, jaká to je palba plus dobře slyšitelné samply, jednalo se o jednoznačný vrchol setu. The Snuff Dreams are Made Off zvládl vokalista taky skvěle, jen tedy závěrečný čistý zpěv mu docela ujížděl. Další velmi příjemné překvapení ovšem nastalo s Ion Storm. Že ji opět uslyšíme, bylo velmi pravděpodobné, skepticky jsem však předpokládal, že to bude opět celkem nuda. Jenže ha, ani hovno! Samply, SAMPLY!!! Poprvé živě slyším Ion Storm se samply, které vždycky chyběly. Nadšení bylo tak veliké, že jej nepřerušilo ani odepnutí kabelu od mikrofonu v půlce skladby a kvůli tomu i absence fráze „Substantial is the millenium“. Pak následoval opět návrat do minulosti a The Crystal Specter z Monumental Possession, který, byť se jedná o srandovní thrash/black tancovačku, byl ještě zábavnější než En Krig å Seire a závěr patřil Traces of Reality ze Satanic Art, což byl stejně super konec jako na Brutalu, ale radost z Vendetta Assassin už nepřekonal. Dobrý zvuk, dobrý výběr skladeb, dobře řvoucí Aldrahn a neopomenuté samply, co chtít více? Určitě nejlepší koncert Dødheimsgard, na kterém jsem byl! Už teď se těším na ten další.

Hodiny už ukazovaly půlnoc a hlavní hvězda večera (alespoň dle plakátu) se ještě nezačala chystat. Naštěstí bubeník ani další členové Secrets of the Moon nebyli takové brzdy jako bicmen DHG a během patnácti minut se stihli nachystat a začít hrát. S temnější image, převážně modrými světly a plachtou za sebou spustili No More Colours - otvírák z loňské desky. Ten, stejně jako album, i set dobře nakopl, nicméně zpěv, který na nahrávce vyčnívá, poměrně strádal. Že by se sG před koncertem nerozezpíval? Kdo ví, ale místo chrapláku se frontman uchyloval spíše k řevu a ani do úplně čistě zpívaných pasáží se moc nepouštěl. V novém albu však přímo nepokračovali, SotM šáhli do historie a zahráli Miasma z dvanáct let starého Carved in Stigmata Wounds. Sám nemám první dvě alba zrovna v oblibě, ale živák nakopla Miasma natolik, že jsem velmi rád, že ji do setlistu zařadili. Pak ale přišla chvíle, na kterou jsem čekal ze všech nejvíce, návrat k SUN a song Dirty Black, který mám z novinky nejraději. Oproti desce vyzněl o 100 % více heavy. Nejvíce dělal hutný zvuk baskytary a vlastně i ostatních kytar, místo jemných akordů jsem se tedy dočkal dost hutných zářezů. V průběhu setu se naštěstí blonďák s kytarou rozezpíval a čisté pasáže už zvládal dobře, i tak si ale neodpustil zařadit hrubší vokál, ve kterém mu občasným zařváním asistoval Arioch. Můj doprovod sice čisté zpěvy údajně iritovaly, ale já si chrochtal blahem, zhruba takto jsem si živé provedení nových skladeb přestavoval. Škoda, že dalších dobrých „slunečných“ věcí jsem se už nedočkal. Další dvě skladby, které Secrets of the Moon hráli, byly ze starších alb. Šlapaly možná ještě lépe než ty nové, díky parádnímu zvuku a fakt preciznímu provedení (nový bubeník sype opravdu výtečně) mě bavily určitě více než z alb a kdybych nestál v sále s očekáváním, že uslyším více fláků ze SUN, byl bych možná i nadšený. Pár minut po jedné jsem ovšem už jen vyčkával na to, co zvolí za další věc. Pevně jsem doufal v Hole nebo klipovku Man Behind the Sun, k mému neštěstí však navázali s I Took the Sky Away, kterou jako jedinou ze „Slunce“ moc nemusím, tudíž asi po 45 minutách opouštíme set SotM, abychom stihli bus.

Škoda toho obrovského zpoždění zapříčiněného bubeníkem Dødheimsgard. Sice mě jejich set bavil nejvíce a zpětně je považuji za hlavní kapelu večera, ale opravdu by mě zajímalo, jak dlouho Secrets of the Moon ještě hráli a o jaké skladby jsem přišel. Ty starší bych i oželel, ale třeba Man Behind the Sun, na kterou dle mě po našem odchodu ještě došlo, bych v živém provedení slyšel velmi rád. Dirty Black ale naštěstí zahráli včas a velice jsem si ji užil, stejně tak celý set DHG. Bus zpátky do Prahy jsme samozřejmě v pohodě stihli, a i když jsme přišli o pár posledních songů, byli jsme spokojeni. I přes zmíněné zpoždění, které bylo delší, než bych u podobného koncertu čekal, výletu nelituji, Jáněti děkuji za společnost a těším se na další společný trip do zahraničí za black metalem.