Jednoho dne se objevila informace o chystaném turné Nightbringer a Lychgate, díky které jistě nejeden fanoušek black metalu zbystřil. Mrzuté je, že jak tomu bylo minulosti, i tentokrát na českou zastávku nedošlo. Začal jsem tedy zkoumat, kde nejbližší bude, a objevil jsem, že 21. 11. obě kapely vystoupí v Rakousku na druhém ročníku Celebrare Noctem festivalu. Jelikož se jednalo o sobotu a mezi dalšími vystupujícími bylo několik velmi zajímavých jmen, důvod k účasti byl více než velký. Stačilo jen pouze vymyslet dopravu na místo a pořídit si lístek za 35 €, což za osm kapel není nic hrozného. Nějaká domluva s pár lidmi proběhla, ale nebyli by to mí známí, aby se z účasti na poslední chvíli vykecali. Týden před festivalem jsem se tedy ocitl opět v situaci, kdy jsem měl lístek za litr, ale nevěděl, jak se do Traunu (což je prdel poblíž Lince) dostanu. Nakonec vše dopadlo tak, že ta nejméně příjemná varianta se stala tou nejjednodušší a já letos už podruhé musel vycestovat za black metalem do zahraničí vlakem. Spoje Praha -> Linec jsou celkem v pohodě. Ano, jsou drahé, ale za pětikilo a pár drobných jezdí přímé vlaky tam i zpátky. Jenže Traun není Linec a jedná se opravdu o prdel, z které se v noci do Lince nijak nedostanete a více než dvouhodinová cesta pěšky nepřipadala v úvahu. Začal jsem se tedy ptát na sociálních sítích, zda by se nenašla nějaká dobrá (tedy zlá, black metal, žejo!) duše, která by mě mohla po festivalu vzít do Lince a případně mě byla ochotná na noc ubytovat. Naštěstí se nade mnou smilovali všichni nesvatí a Christoph – jeden z pořadatelů festivalu, byl natolik hodný (zlý), že mi nabídl svezení i nocleh. Výtečně! Vidina výletu na festival, po kterém mě v noci banda Rakušáku nezmlátí a neokrade, byla opět o něco pozitivnější.

I když Linec není od českých hranic až tak daleko, spoji, který projíždí přes město, ve kterém by chtěl žít každý, to stejně nějakých pět hodin trvá. No, a jelikož jsem zjistil, že ve městě je dokonce i něco pěkného, rozhodl jsem se, že vyrazím z Prahy už v 5:33, abych byl na místě o půl jedenácté a stihl se po pár památkách podívat. Abych neumřel hlady, jako obvykle cestuji s batohem narvaným rohlíky, chlebem a nějakými paštikami. Kupéčko, kam jsem se nacpal, bylo samozřejmě kvůli tomu, že jsem si okamžitě vyzul boty, celou dobu prázdné a já měl radost, že si i pěkně pospím. Jenže to nebylo tak jednoduché. Ve vlaku byly ty extra super tvarované sedačky, na kterých se sice dobře sedí, ale ležet se na nich opravdu moc nedá. Na půl hodinu jsem asi vytuhl, ale v Budějovicích mě díky mega-bolavým zádům touha po spánku nadobro přešla. Společnost mi ale kromě smradlavých bot a paštiky dělal ještě Lovecraft, díky němuž zbytek cesty poměrně dobře utekl.

Na Linz Hbf jsem dorazil včas, což bylo příjemné. O něco méně příjemné však bylo, že tou dobou chcalo jako z konve. No co už, měl jsem pár hodin čas, tak jsem se i ve slejváku vydal objevovat krásy města. Linec je poměrně malý, takže pokud chcete projít centrum, kouknout na Mariendom a pár dalších míst, za dvě hodiny to rychlou chůzí zvládnete na pohodu. Dokonce i před spojem Linz Hbf -> Traun, jel v 13:36, šlo stihnout se převléct do suchého a poobědvat paštiku s extra kousky chilli na nádraží s wifinou vedle geniální reklamy SCHNITZEL, SCHITZEL, MJAM, MJAM, MJAM. Prostor Spinnerei Traun, kde se hrálo, je ale od traunského nádraží dalších dvacet minut pěší chůze, takže než jsem dorazil na místo, bylo akorát 14:30, kdy se hala oficiálně otvírala. Lístek jsem vyměnil za pásku na ruku, a jelikož vevnitř skoro nikdo nebyl a zvučilo se, koukl jsem se po okolí a okamžitě narazil na velmi pěkný, spravený kostel a dřevěný kříž vedle něj. Náhoda, že pár metrů opodál se konal blackmetalový festival? Nemyslím si! Spinnerei Traun mimochodem není žádný kolos. Počet lístků na Celebrare Noctem festival byl omezen na 350 kusů, což by sice k naplnění úplně nestačilo, ale o moc více než 400-500 lidí by se dovnitř určitě nevešlo. Ale ať se taky dostanu ke kapelám, které zajímají každého, přestávám psát o blbostech okolo a jdu na ně.

Prvním interpretem (před festivalem jsem se s nimi ještě nesetkal) byli rakouští Portae Obscuritas, kteří mají na kontě zatím jen dvě dema. Plánovaný začátek v 15:00 jim úplně nevyšel, protáhl se asi o půl hodinu, ale to při začátku festivalu nemuselo znamenat nutně něco špatného. Pódiová prezentace Portae Obscuritas byla nejokultnější ze všech vystupujících. Svícemi, uctíváním ohně a pozvedáváním lebek se rozhodně nešetřilo. Dokonce se na divadlo soustředili natolik, že to bylo na úkor hudby, která, upřímně řečeno, nebyla nic extra. Poměrně stereotypní táhlý black metal, kde kytaristé drhnou jeden riff až do zbláznění. Očividný Nidrosian worship, jen bez jakékoliv zajímavé hodnoty a fungující atmosféry. Nicméně jako první kapela v pořádku. Kdo nic nečekal, nic nedostal, ale aspoň se mohl pěkně nadýchat kouře, linoucího se z propriet na pódiu.

Většinu setu následujících, rovněž místních Stormnatt jsem neviděl, jelikož jsem se tou dobou věnoval debatě s Gregem z Lychgate/Esoteric, který byl velmi milý a ochotný odpovědět na několik otázek; rozhovor s ním se snad v dohledné době na Marastu objeví. Z posledních dvou skladeb druhé kapely, které jsem ještě stihl, mě však Stormnatt neuchvátili. Sice celkem živý, ale dost nezajímavý black’n’roll. Pozvání dvou domácích kapel je samozřejmě pochopitelný tah. Jen v případě výše zmíněných těžko říct, zda byl zrovna dobrý. Pravda však, že z Rakouských blackmetalových skupin se vybírá poměrně těžko.

S třetím vystupujícím naštěstí už předem zmizel strach, zda mě bude nebo nebude bavit. Hudební kvality Lychgate jsou totiž, jak dokázali na svých dvou albech, velmi vysoko. Jediné, z čeho jsem měl obavy, byl zvuk. Především hlavně zvuk samplovaných varhan, na nichž značná část skladeb Lychgate stojí. A nutno říct, byly oprávněné. V první polovině setu se hlasitost samplů hodně měnila, a i když jsem se snažil delší dobu najít vhodnější místo na poslech, stále to nebylo ideální. Během začátku Davamesque B2 a pár následujících skladeb jsem si tedy převážně užíval poslechu kytar a až naživo mi došlo, jak skvěle jsou propracované. Dvě osmičky a jedna sedmistrunka, které byly prohnané slušnými efekty, vyloudily širokou škálu pazvuků, a když se k tomu přidá skvělá zručnost muzikantů s perfektními nápady, občas z toho opravdu šla hlava kolem. A nemuseli toho nutně hrát moc, ony i ty jejich pasáže s tremoly nebo pomalými riffy zněly občas jak z jiného světa. Bicí s basou samozřejmě také super a Greg, i když neměl vokál ani z daleka prohnaný tolika efekty jako s Esoteric, předváděl slušně démonické kázání. Jediným problémem fakt byly ty nevyvážené samply. Naštěstí v moment, kdy začali hrát své nejlepší songy, se vše náhle srovnalo a zvuk byl až do konce parádní. V I Am Contempt jsem si tedy mohl užít varhanové inferno do sytosti. Vrchol setu však přišel až s poslední skladbou Letter XIX. Prolínaní rozsekaných kytar, basy a bicích s varhany spolu s štěkavým vokálem se mnou krutě zacloumalo a to, jak dobře zahráli ten rytmicky rozsypaný konec, doteď naprosto nechápu. I kdyby nic jiného nezahráli, už jen díky této skladbě měl koncert Lychgate smysl. Výtečné! Jinak jsou všichni členové Lychgate hrozně super lidi na pokec a ten jejich britský přízvuk je skoro tak krutý, jako jejich hudba. A samozřejmě sem musím uvést i to, že Lychgate příští rok zahrají na MetalGate Czech Death Festu, což je celkem důvod ke zvažování účasti.

Zvuk, který byl slabinou Lychgate, však další kapele vyloženě hrál do karet. Poláci Outre měli totiž suverénně nejlepší zvuk z celého festivalu. Viděl jsem je tentokrát potřetí a právě i díky zvuku to byl jednoznačně jejich nejlepší koncert. Už jsem určitě v minulosti psal, že jejich hudba není nijak moc originální - jedná se víceméně o odpověď na blackové kapely, které jsou v současnosti v módě, čili disharmonická Francie a Island z Outre smrdí slušně. Polsko je ale poslední dobou známo tím, že nedostatek invence (některé) místní blackmetalové kapely dobře kompenzují parádně napsanými písněmi, instrumentální zručností a nasazením, se kterým vystupují naživo. To vše pro Outre platí stoprocentně. Mají navíc nového zpěváka (s kapelou hrál už i na BA), který ani chvíli nepostojí a svou energii dobře předává davu. Upřímně říkám, že jeho vokální projev není natolik kultivovaný, jako zpěváka, který nahrál vokály na letošním albu a vystoupil s Outre i v Katovicích. Tymoteusz řve více přímo a agresivněji. Náhradník je ovšem perfektní, jelikož všechny linky, které jen lehce přizpůsobil svému hlasu, zvládal chvályhodně. Setlist samozřejmě poskládali z věcí z desky Ghost Chants. Pořadí z hlavy po více než týdnu už nevytlačím, zazněla ale trojka, čtyřka, šestka a sedmička, která dobře uzavírá album. Naživo však Arrival neznačil konec, naopak nalákal na příchod totálně nakopávajícího coveru Only True Believers od Švédů Armagedda. Věřím tomu, že kdyby jej zahráli u nás, tak během něj v kotli poteče krev. Škoda, že Rakušáci jsou totálně líní se trochu pohnout (k čemuž se ještě dostanu). Dobrá tečka na závěr setu? Naštěstí ne. Proč? Protože jako poslední zazněl asi nejlepší song z alba, dvojka Shadow, jehož vyhrocení bylo přesně to, co jsem potřeboval slyšet. Outre jsou opravdu jednou za kapel, co umí a na kterou se vyplatí zajít. Jeden z vrcholů festivalu.

Pátá kapela Plaga byla též z Polska. Satanužel v jejím případě se nedá mluvit o polských kvalitách jako v případě Outre. Poslechl jsem první song Trąby zagłady cz. II a poté si odešel sednout mimo sál, jelikož mě mizerný hudební výkon a také dost otravné prznění kytar nepřesvědčilo o tom, abych na jejich set zůstal. Využil jsem situace, abych konečně na chvíli orazil. Je zde možná lehká paralela s Mgłou, ale oproti nim je Plaga sto let za opicemi téměř po všech stránkách. Během odpočinku jsem však dostal celkem žízeň, a jelikož mi už nezbývaly prachy na to, abych nakoupil další vinyly nebo trika, rozhodl jsem se obětovat poslední drobné za pivo, kterému jsem se do té doby vyhýbal. Na čepu měli Trauner Bier, což je místní pivovar a ruku na srdce, žádný zázrak to sice nebyl, ale překvapilo, že se pít dal. Festivalové pivo – navíc v Rakousku - bývá zárukou něčeho otřesného, ale tentokrát úroveň odpornosti sahala maximálně na 6/10, což zas tak špatné není. Určitě lepší, než dostat do kelímku Géčko, byť za poloviční cenu.

Po dopití škopku jinak zjišťuji, že půlhodinová sekera se stále nedohnala. Celkem mrzuté, zvlášť kvůli tomu, že svůj set tím museli zkrátit Hetroertzen, na něž jsem se dost těšil. Z jejich posledního pražského koncertu si toho teda moc nepamatuji, ale některé pecky z posledních alb jsem si dost oblíbil. Hráli tentokrát pouze ve čtyřech, jelikož chyběl jejich bubeník, co s nimi hraje naživo. Za bicími tedy seděl zpěvák, který je zároveň nahrává i na albech a o vokály se naživo postaral kytarista. Vykašlali se tentokrát i na větší rituální divadlo. Samozřejmě nějaké ohně atd. nechyběly, ale pentagram během celého koncertu uctíván nebyl, takže tentokrát šlo primárně o hudbu. Začali s Like the Serpent z Exaltation of Wisdom a poměrně rychle se jim podařilo dosáhnout správně sakrální atmosféry. V případě Hetroertzen se srovnání s Mare nabízí poměrně samo. Ti jsou samozřejmě ještě o kus dále, stejně jako jejich koncerty, ale vzhledem k tomu, že hráli v provizorní sestavě, sluší se je pochválit, jelikož kytarista vokální linky zvládal velmi dobře a při zavřených očích se dostavila i pohlcující temnota. Škoda toho zpoždění, kvůli kterému skončili dříve a nezahráli The Rose and the Cross, jíž plánovali na závěr. Takto z novinky zazněla pouze Blood Royale, ta je sice taky dobrá, ale dříve jmenovanou bych slyšel raději. Snad příště. (Mimochodem, při odchodu si kytarista/zpěvák sundal z krku tretku, s kterou provedl jakési zaklínadlo a hodil ji do davu. Netřeba dodávat, kdo je daný šťastlivec, jenž přívěšek na svou nataženou ruku ladně chytil :))

Jak švédsko-chilský kvartet odešel, přišel čas na předposlední kapelu večera. Tou byli francouzští Aosoth. Ty, když jsem viděl loni na Brutal Assaultu, mi vyloženě vyrazili dech, jelikož patří mezi top 5 blackmetalových kapel, které jsem kdy viděl. Tajně jsem tedy doufal, že v Rakousku zažiji něco podobného, nebo že loňské vystoupení dokonce překonají. I když tentokrát hráli opět výtečně a prezentovali identický set jako na Brutalu (An Arrow in Heart, III-1, Ritual Marks of Penitence, III-5 a Temple of Knowledge), do vystoupení dali všechno a zvuk také neměli špatný, nemohu říci, že bych neodešel lehce zklamaný. Výkon kapely byl sice bez chyby a k dokonalosti chybělo poměrně málo, jenže to málo bylo v tomto případě poměrně hodně žvanících lidí, kteří pouze stáli, čuměli a kecali. Jistě jste již zažili situaci, kdy jste byli na fakt parádním koncertu a několik pindajících pipek vám jej znechucovalo natolik, že jste měli chuť je okamžitě podřezat nebo přibít na kříž hlavou dolů. Z tohoto důvodu, i když jsem se na hudbu snažil napojit psychicky i fyzicky sebevíc, nezacloumali se mnou tak, jak bych si přál. Na poslední Temple of Knowledge to už ale nasraný Přerovák nevydržel, naběhl do davu a mlátil do okolních lidí, z nichž se k němu přidali pouze dva jedinci. Co se dá dělat, ne všude může být posvícení. Přál bych si, aby Aosoth znovu zavítali na klubový koncert do Prahy, kde bych opět mohl zažít pořádná jatka. BST si ale zaslouží veškerý respekt. To, co bez podpory dalších kytaristů zahraje na svůj nástroj, je zkrátka obdivuhodné.

Zlatý hřeb večera přišel tedy až na úplný závěr festivalu. Kapela, kvůli které jsem vlastně tu úmornou cestu vlakem absolvoval. Nightbringer u nás nikdy nehráli a lidí, kteří je viděli, opravdu moc neznám, takže i když očekávání bylo vysoké, trochu jsem se bál, aby to nedopadlo špatně. V první minutě, kdy během intra Prayer of Nephal přišla pětice na pódium, jsem byl v hrozném šoku, že s kapelou nevystoupí jejich hlavní zpěvák a jeden z mozků kapely Naas Alcameth, který je především známý svým vysokým, jedovatým řevem. Místo něho jel s kapelou celé turné jejich druhý zpěvák ar Ra'd al Iblis s tím, že Naas Alcameth se připojí až na úplný závěr a Nidrosian Black Mass. Z počátku jsem byl tedy trochu vyvedený z míry a vsugeroval si, že to je hrozná škoda. Během první skladby Et Nox Illuminatio Mea in Deliciis Meis jsem tedy skřípal zuby, byť zvuk a vše ostatní bylo přesně tak, jak mělo být, ale když jsem přestal přemýšlet o tom, proč na pódiu stojí jiný člověk, než by měl, došlo mi, jak vlastně ten druhý vokalista je dobrý. Ano, svůj hlas nemučil v takových výškách, ale to byla pravděpodobně jediná věc, kterou bych mu mohl vytknout. V některých pasážích mi naopak seděl i o něco více, byl poněkud odpornější a k tomu jej doplňoval i baskytarista. Během druhého kusu Lantern of Eden's Night už tedy panovalo pouze nadšení. Nejvíce vládly samozřejmě kytary, které, byť nejsou něco úplně objevného (Emperor podobně a svým způsobem i lépe hráli už X let nazpět), i v současné době, kdy se kapely, nehrající zrovna primitivně, roztrhl pytel, stále vyčnívají svým skloubením techniky a melodičnosti v okultnějším hávu bez kýčovitého používání disharmonií. Na dlouhém albu, kde kvalita občas zakolísá, dovedou po čase nudit, naživo ale, když kapela vybrala ty nejzajímavější kousky (hrálo se především z posledního alba Ego Dominus Tuus, ale zaznělo i něco staršího), nebyl na zívání čas. Jelikož Mentor za bicími sypal téměř bez přestání a kytaristé se opravdu neflákali, bylo se i na co dívat, ale i když člověk zavřel oči, kytarové vyhrávky mu pěkně prostupovaly hlavou. Z věcí, které jsem poznal, hráli ještě I Am the Gateway a končili s Where Fire Never Dreamt of Man. Výborné, kvůli tomuto se ten výlet opravdu vyplatil.

O půlnoci byl konec, pomalu ale jistě se začalo vše balit a lidé se rozcházeli. A já, jelikož jsem čekal, než pořadatel, u něhož jsem měl nocovat, vyřeší vše potřebné kolem, jsem se dal do řeči s pár lidmi z kapel, kteří se potulovali kolem. O Lychgate jsem se už zmínil dříve, ale i Hetroertzen, když nestojí na pódiu, jsou hrozně milí lidé. Pochválili mi „nice catch“ a vzpomínali na super koncerty v Praze, kde se jim díky skvělé odezvě fanoušků vždy hrálo dobře. Jo, je smutné, že kousek za našimi hranicemi jsou lidé zdechlí natolik, že se jim nechce ani pořádně zatleskat a o nějakém pohybu během koncertu nemůže být řeč už vůbec. Když se na to dívám zpětně, je to asi jediná věc, která mi na celém festivalu vyloženě vadila. Výběr kapel byl na podobně malou akci velmi dobrý, jejich výkony perfektní a zvuk, až na pár detailů, bez větších problémů poslouchatelný.

Když už se blížila druhá hodina ranní, přišel konečně můj spasitel s přítelkyní a vzali mě k sobě domů, kde jsem se fajnově vyspal před další náročnou cestou vlakem, která mě čekala o devět hodin později.

Tímto byl můj další letošní výlet na hudební festival do Rakouska za mnou. Samozřejmě, že výjimečnosti Funkenflugu klubová akce ani zdaleka konkurovat nemůže, o zklamání však ani tentokrát nemůže být řeč. Kapely, kvůli kterým jsem přijel především, mě velmi potěšily, podíval jsem se na město, kterým jsem doposud vždy jen projížděl a nakoupil pár suvenýrů. Pokud bude seznam kapel příští rok lákavý jako letos, je dost možné, že na Celebrare Noctem festival přijedu opět.

Vielen Dank, Christoph!