Na tento večer se vlastně dostávám tak nějak náhodou a zároveň i v roli mikropromotéra. Přicházím dřív a vylepuji plakáty na připravované progresivníhody, které MarastMusic připravuje. Krátké vylepování končí s otevřením klubu, a to je tak akorát čas zakoupit pivko a obdivovat merch. Na to ale není moc času, protože se jede dle plánu a tak deset minut před půl osmou…

…spouští španělští Obsidian Kingdom. Pro mě úplná neznámá, ale snad jistá žánrová spřízněnost se zbytkem kapel se najde. Stage lemují tyčové osvětlení tak, jak je většinou známe od Dillinger Escape Plan a z prvních tonů se barcelonští profilují. Respektive v tom hlasitém lomozu se o to snaží, ale ke mně zprvu doléhá jen mohutná kytarová stěna, kterou znám v lepším provedení například od Cult of Luna. Snažím se obcházet klub a hledat lepší místo, abych trochu unikl hluku a třeba i objevil víc než další postmetalovou kopírku. To se mi i daří a pomáhá tomu i kapela volbou skladeb, přibývá více melodií, nálad, kláves. Vokál je variabilnější a není to jen tuctová řvanice do okolí. Přesto na mě jako neznalého tvorby působí tak, jakoby nevěděli, co přesně chtějí hrát. Hudba působí trošku kostrbatě a křečovitě. Opakem je ale kapela samotná, která tomu dodává pořádný drive, neb se v podstatě neustále mihotá ve stroboskopických palbách sem a tam. Zvláštní úděl vždy měli a budou mít klávesáci, na nich je vždy vidět, jak chtějí co nejvíc pařit, ale dál než na délku ruky se od nástroje hnout nemohou. Energie a nadšení rozhodně nechybí, takže je zřejmě chyba na mé straně, kterou přičítám únavou žánrem.

Následuje rychlá přestavba, resp. spíše odklízení aparátů a rychlé nazvučení předpřipraveného nářadí pro Intronaut. Ještě se našteluje projekce a může se začít. Intronaut jsou v České republice poprvé a nic nenechávají náhodě. Začíná se Fast Worms z aktuální desky The Direction Of Last Things a vlastně ji přehrají celou. To je z mého pohledu brilantní tah. Jednak je to jejich nejlepší deska a jednak, když jí hrají dnes a denně, mají jí prostě v malíku, což se také děje. Nulové hráčské pochybení. Přesné bicí, vyvážená basa, sebejisté kytary a všechno je slyšet – ano, ve Futuru je vše slyšet i přes zvýšenou hlasitost, která se ale drží v mezích a nesklouzává do přepálené koule. Hlasitost a hlavně „živý“ zvuk dělá z novinky větší, čti tvrdší, metal. Bublající basa na desce tady víc dře, ale to není na škodu. Naopak dodává to kapele přesně tu magii, kterou vždy měla. Tedy dokonalý kontrast melodie, jemných linek a hrubých stěn. V tom je největší deviza právě hrané desky a na ní se Američanům podařil tenhle kompromis dotáhnout do dokonalosti. Vybrat highlighty je těžké, ale jednoznačně vpřed to táhne trio Digital Gerrymandering, The Unlikely Event of a Water Landing a titulka The Direction of Last Things. Spousta hudby, plno melodií, ale zároveň hrubých riffů se line Futurem, jen kapela se moc od mikrofonů nehne. Ano, dva hlasy jsou vždy víc a ani nevadí, že se za tu stěnu sem tam ty čisté vokály schovají. Živelnost je nahrazena precizní hráčskou prací a vizuál bohatě obstarává projekce během celého setu, a že to jsou nemilé obrázky o směrování lidského pokolení ani nemusím dodávat. Intronaut by bohatě stačilo odehrát desku a jít chlastat, ale přidávají pomyslnou třešničku, tedy rovnou dvě a to Core Relations a alarmující The Welding. Úchvatný koncertní zážitek, který drobné chybky odpouští. Intronaut plní očekávání všech a já věřím, že je nevidíme na dlouhou dobu naposled.
Setlist: celá deska The Direction of Last Things + Core Relations + The Welding

Lidé opaření nejen výkonem kapely, ale hlavně dusnem, odcházejí na vzduch, bohužel nazpět se těsně před začátkem Shining - hlavních hvězd večera - vrací tak o třetinu menší počet. Vlastně se oproti minulému koncertu jedná o pravý opak, nikdo další už nepřichází a já si je tak mohu vychutnat z poměrně blízké vzdálenosti. Kolegové mají již s klubovým koncertem zkušenosti, já tak činím prvně a pln očekávání, jak se jim podaří přenést show z festivalového pódia do ještě menšího klubu než je Lucerna Music Bar, kde hráli loni. Rozpaky mizí hned vzápětí, kdy na to kapela vlítla jako pověstný uragán. Hlavně se nezastavovat a jet pořád na plný plyn. Jak je na tom sestavově uskupení letos, si netroufám hodnotit, jasné je, že nechybí mozek Jørgen Munkeby. Ten člověk je živel, je ho plno úplně všude a jeho výměny saxofonu za kytaru s kombinací zpěvu člověk v té změti světel a rámusu sotva postřehne. Oproti Intronaut je tu opět nefalšovaná show. Hodně tomu pomáhá setlist, který se opírá až o velmi neměnné skladby spolu s materiálem z poslední desky, která je víc taneční a přímočařejší. Je to vlastně dost jednoduše identifikovatelné. Nové skladby jsou až moc rock-n-roll, ty starší hrají na neurotičtější struny. Dokonce dojde i na novou, doposud nehranou skladbu Everything Dies. Je ale potřeba říct, že to prostě funguje, nějakým způsobem to do sebe vše zapadá a koncert má spád. Vlastně jediné zpomalení představuje skladba House of Control. Jinak se neurvale pospíchá vpřed a možná až zbytečně moc rychle, To se dá klasifikovat, spolu s větší hlasitostí, jako jediné minus. Shining umí, a kolegům přitakám, je to sázka na jistotu i díky téměř neměnitelnému setlistu. To může být ale dvojsečné, protože s kadencí, kdy se tu objevují, tím ztrácejí jistou exkluzivitu. Sice bych si je, stejně jako ta stovka zbylých, dokázal představit třeba na Sedmičce, ale doufám, ale že se tak nakonec nestane.

Rozhodně ale vydařený večer, kdy Intronaut prokazují své kvality jedněch z nejlepších postmetalů vůbec a Shining pomaloučku přebírají žezlo pro aktuálně nejnaspeedovanější kapelu na prknech. Tak zas někde příště, a snad ve větším počtu.