Dvanáct let existence, sedmá deska. Američané rozhodně nezahálí, ale mají ve stylu, který má své nejlepší léta za sebou, ještě co nabídnout? Již v recenzi na předchozí počin Rescue & Restore byla vyřčena domněnka, která vyjadřuje obavy nad tím, což je v žánru metalcore častý strašák, kam se kapela ještě může posunout.

Stěžejním bodem hudby August Burns Red je i na novince technicky složitější porce metalcore. Tady kapela rozhodně neslevuje, ale oproti minulému počinu to není dáno až tak explicitně na obdiv. Nemají snahu předvést, kolik riffů narvou do skladby a vyvrhnout jich dalších 11 do tuctu, byť samozřejmě agresivnější skladby na desce jsou a musí být, úvodní The Wake je toho důkazem. Mnohem častěji pracují s motivy jako takovými a snaží se je rozvést po celé skladbě. Deska je tím mnohem víc „kytarovější“. Jednotlivé linky dodávají skladbám větší soudržnost a vlastně z nich dělají písničky v pravém slova smyslu. Znatelně častěji a déle se sóluje (viz Broken Promises nebo Vanguard) oproti palbě breakdownů, které spolu s další plejádou houpavých rytmů ubývají. V konečném důsledku hudba pennsylvanských doznala jistého zmírnění, netlačí se tolik na pilu a víc se dbá na melodiku. Tomu všemu dopomáhá i spousta nemetalových vsuvek a vyhrávek, které jsou pomalu ob jednu skladbu. Nechybí již tradiční smyčce, výprava na divokých západ a něco, co bych asi přirovnal k židovské hudbě. Tyto vsuvky jsou vždy vkusně začleněny a pokaždé dají danou skladbu jednoduše rozpoznat.

Co se týče hudby, je tedy vše v pořádku. O technickém umu všech zúčastněných není pochyb, opět musím vyzdvihnout kytary, ale celkový dojem trochu kazí zpěv. Jake Luhrs má solidní hrdlo, ale jeho projev je jednolitý bez jakékoliv výraznější změny. Když už se na desce objeví melodický vokál, je z hrdla hostujícího Jeremyho McKinnona. Nicméně to zůstává jedinou slabinou, a tohle asi bude přece jen záležet na individuálním vnímání/přístupu každého posluchače zvlášť. Novinka disponuje, bez bonusů, dvaapadesáti minutami hrací doby, což z ní dělá nejdelší počin v historii kapely, a byť jsem všeobecně proti delším deskám v tomto žánru už z principu, jelikož to kapely jednoduše neutáhnou, Found in Far Away Places jako celek s tím problém nemá, protože právě svou rozmanitostí a neustálým tempem skladby odsýpají a hodina uteče jako voda.

August Burns Red se povedlo vyhnout slepé uličce a s jednoduchou filozofií méně je více, uspěli. Zároveň vytvořili nejkomplexnější, nejmelodičtější a pro mě zároveň nejzábavnější desku své kariéry.