Bölzer - jedna z nejdiskutovanějších black/death metalových kapel současnosti. Dvojice muzikantů, která i přes dlouhodobou absenci řadové desky doslova raketově vystřelila vpřed úspěchům a masovému zájmu. Švýcarům k tomu stačilo jen demo, dvojice EP a koncerty, které braly dech. Celková prezentace dua byla snadno zapamatovatelná, především díky KzR, frontmanovi a jedinému člověku stojícímu na pódiu, jehož desetistrunný mazlíček a jeho vrnění dodává zvuku Bölzer na živelném a temném zvuku, přičemž je tento potetovaný pán originálně vyzerající figurou schopnou zaujmout každým pohybem i nádechem už před vykřiknutí prvních uhrančivých slov.

To, co mě však naprosto odrovnává, je hra jeho kolegy HzR, jehož technická a velice násilnická hra na bicí opravdu nutí k zamyšlení, zda je tento člověk vůbec člověkem a nepohánějí jej vyšší spirituální síly. Nezapomenu na to, jak jsem poprvé spatřil live-video písně Entranced by the Wolfshook, se kterým jsem na švýcarské kombo přišel. I z pitomého videa na mě cákala energie žhnoucí jako láva. Bicí byly málem roztřískány, jeho pot stéká snad i z činelů. Vůbec jsem nechápal. Do dnešních dnů považuji v roce 2013 vydané EP Aura za to vůbec nejlepší, co dvojice mohla vydat; přečtěte, a pochopíte, čím tato kapela byla a je, pokud ji neznáte.

Není třeba dodávat, že Hero bylo opravdu očekávaným albem a mnozí, třeba jako moje maličkost, od Bölzer očekávali zázraky. Ti rozumnější se však drželi střídmě a přistupovali k debutovému albu skepticky, což chápu. Mnoho jmen, které prodělají doslova tryskový start, na tento výšlap do výšin zájmu často doplatí svým vlastním nevědomým přičiněním. Je to případ i Bölzer a jejich poslední fošny Hero? Ano i ne. Největším problémem bylo především to, že mnozí očekávali nastolenou tvář prvotní špinavé a syrové tvorby, dvojice Švýcarů se ale ihned s debutovým albem rozhodla vzít všem vítr z plachet, a tak bylo Hero přijato velice rozporuplně. Ale není snadné do něj pronikat a chápat jej.

Když vyšla první ukázka I AM III, byl jsem naprosto zklamán. Kompozice neobsahovala vůbec nic z hnusné špinavosti, bestiality a zvířecí tváře Bölzer, co hůř, naopak se jevila jako umělé plastické mělké nic. Po několika posleších materiálu ve své celé podivnosti byl můj náhled na Hero ale zcela odlišný, i když je fakt, že zvířecí špinavá tvář mi ke kapele seděla mnohem více, protože se se stylem komponování švýcarského dua dobře doplňovala. Hero je tedy albem, které zklamalo ty, co očekávali špinavou produkci, intenzivní nával surové energie, zvířecí zvrhlost a… (jednoduše řečeno) masakr hlava nehlava.

Skladby na kolekci pokřivených zvukových anomálií jsou nazvučeny čistě, takže sbírka nakonec nepůsobí vůbec bestiálně. Alespoň v jistých ohledech ne. Ubylo zvířeckosti v postupech i produkci, namísto nich Bölzer vypadají promyšlenější, uhlazenější, ale i atmosféričtější a „divnější” - tohle slovo v tomto případě ale budeme brát jako klad, který Švýcary od ostatních moderně blackmetalových útvarů odlišuje. Jde o to, že způsob, jakým se z desetistrunky linou tóny, v jakých pokřivených disharmoniích jsou krouceny a svíjeny, je těžké přejít mávnutím ruky. Zpěvy a jejich naruby převrácené vokální linie pohrdající tradiční prací s běžnými vokálními linkami ve skladbách také nutí k pozornosti. A to tyhle odlišnosti můžeme srovnávat i s extrémní scénou, ve které se dnes již mnoho (island) disharmonických “zjevů” pohybuje. Bölzer jsou prostě úplně odlišnou kapelou.

Riffy nejsou vůbec riffy, jsou to nepředvídatelné cákance životních energií vyvěrající z útrob samotné matky přírody a její nespoutanosti. KzR hladí struny způsobem tak neobyčejným, že mnohdy máte pocit, jakoby se kytarové postupy zrychlily, ale nakonec nevíte, jestli naopak neplní zvukové prázdno zpomaleně. Matou vás a propadají se do sebe samých, aby tvořily neidentifikovatelnou hmotu temného zvuku, snad ještě temnějšího než na předchozích krátkometrážních počinech. Zmínil jsem zpěv. KzR na Hero sází častěji na čisté polohy, ty ale i ve své čisté podobě nejsou vůbec líbivé, natož uklidňující. Čistý zpěv je tu do skladeb posazen tak, aby zněl sám o sobě „disharmonicky“, je vložen do míst, kde byste jej nečekali, a způsobem, aby vás ta jeho „pošahanost” nepřestala udivovat.

Proč pošahanost? Protože i jeho hluboké, místy zastřené zabarvení s podivnými vokálními melodiemi působí fakt nepřirozeně - i tohle slovo berte jako pozitivum, protože na nepřirozenost duo sází a daří se mu s ní bořit hranice a tvořit vysokou formu uměleckého vesmíru. Prostě vás znepokojí a uhrane svou hloubkou, do níž se budete propadat jako do propasti spirituálního vědění o podstatě života (např. Chlorophyllia, kde vokály kopírují křivku instrumentů a působí jako vokální exploze - jinak to popsat prostě nelze). Bicí party kolegy HzR jsou rovněž hlazeny paličkami v nepředvídatelných intervalech. Blastbeatů se nedočkáte, jedná se o technickou hru, ve které hrají roli propracovanější přechody střídané v různých podobenstvích. To neznamená, že nejsou písně rychlé. Naopak, střídá se zde hloubavé šamanství, technický metal a dravé pronásledování kořisti, ale i zmíněné polohy jsou stavěny tak, aby bořily zaběhlé klišé extrémního metalu.

I když, jak už bylo řečeno, produkce sází na čistotu, působí chladně a syrově. Bölzer se drží pouze kouzlení s deseti strunami, bicími hradbami a vokály. A bez baskytary, která zde překvapivě vůbec nechybí. KzR totiž svým prstokladem, aniž byste si zprvu uvědomili, že ve skladbách není přítomno basové bublání, dokáže vyplnit veškeré prázdné místo kompozic, veškeré nevyužité plochy a vrstvy. A to, nepočítáme-li nenápadné samplované pazvuky sloužící na posílení několika vrcholících momentů (např. v úvodu I AM III se do vaší mozkovny provrtají doznívající psycho-impulsy samplů, které rázem utichají pod nánosem chladného strunného bahna, nebo ptačí hvizd ve Spiritual Athleticism, což je asi jediný pozitivní a uklidňující moment alba, v němž souzníte se sílou země a matky přírody), bez samplů a kláves.

Bölzer nahráli jednu z nejpodivnějších desek, která i v extrémní muzice boří jakékoliv běžné postupy. Zvuk kapely je činí jedinečnými i mezi moderně disharmonickou, či progresivní scénou. Proto nechám stranou své rozpaky z čisté produkce (prostě mi jen nesedí) a upuštění od zvířecí neohrabanosti a brutality. Bölzer jsou kapelou sázící na podivnost, podivnost tak působivou, až si vás pro její přitažlivost a zajímavost nakonec získají. Znepokojení však neustane.

A všimli jste si, že jsem nijak více nepitval, co vlastně Bölzer hrají? Zde je to totiž úplně jedno. Bölzer si berou něco z black metalu, něco z death metalu, ale oba žánry jsou zde znásilněné něčím zcela odlišným. Něčím, co oba styly přetransformovává a činí je neuchopitelnými a neurčitelnými. A to vše propojené s okultním, pohanským prouděním myšlenek, čímž v písních dýchá přemýšlivost a inteligence. A na tohle, na tohle je i s nadzemskými kvalitami Island obyčejný…
    

a co o albu říká marastí kmen? (Vyjmuto z alb měsíce.)

- Švýcaři dost vyměkli, používají hodně čistý zpěv a minimálně oproti Aura se jedná o velké zklamání. I přesto si tato poměrně výjimečná deathmetalová dvojice pozornost zaslouží. (mIZZY)

- veľa sklamaných reakcií, ale mňa si táto nahrávka nejakým čarovným spôsobom získala. Prijemne sa to počúva a občasné melódie len podtrhujú zvláštnu prírodnú auru celého albumu. (Cronic)