Nene, už ani u Fear Factory se nečeká na novou desku tolik let jako kdysi a jak jsem zmiňoval posledně, už se ani netrpělivě nevyhlíží. Obávám se, že i já se jsem se s touto kapelou dostal do bodu, kdy poslech nové desky je spíše nostalgická zvědavost než fanouškovské zapálení. Jenže jak pak s jejich hudbou nakládat? Obzvlášť když už, a to si řekněme narovinu, jsou její nejlepší léta dávno pryč. Pokud se podívám na diskografii Továrny strachu, dá se jednoduše vnímat na tři etapy; původní sestava, bez Dina, Burton + Dino. První je nepřekonatelná, druhá fungovala tak nějak napůl a třetí… je něco mezi hledáním zašlé slávy, lepšího hracího času na festivalu, ale i chuť jít na věc trochu jinak a nalezení jakého si kompromisu nebo možná standardu.

Mechanize byla (a je) z dosavadní (poslední) trojice bezpochyby nejlepší. Burton vyvážený, Hoglan to řeže Dinovi do riffů příznačně a mechanicky přesně, kytary nejsou až tak účelně podlazené, jednoduše povedená Dinova návratovka. Industrialist se (mi) líbila hlavně z toho důvodu, jak k tomu oba dva hlavní protagonisté přistupovali. Zvolený DIY způsob se povedl a ve výsledku je to poslouchatelný počin, který ctí tradice značky.

Předešlá deska má kompletně naprogramované bicí. Na novince se živý bubeník vrací. Z pozice tourovacího na stálého a tedy trvalého bubeníka se přesunul Mike Heller z Malignancy. Tudíž práce od bicí sesle je opět vysoce kvalitní. Trochu šrámu na pověsti dodává Burtonovo prohlášení, že živý bubeník není na všech skladbách, ale zřejmě jsem si toto prohlášení jen špatně interpretoval, protože zvukově a hlavně herně jsou bicí po celou desku v jedné linii. Pokusil jsem se kontaktovat přímo samotného Mikea, ale zatím bezvýsledně, snad budu moci odpověď doplnit brzy. I když bicí v podání Raymonda Herrery patřily neodmyslitelně do stylu Fear Factory, vnímám přeobsazení stoličky víc než kladně. Potvrzuje to bez debat nejen Hoglan, ale i Heller. Herrera byl bezchybný co se týče kopáků, ale „vršek“ byl hodně tuctový, tendenční a až vlastně nudný, ale pořád to fungovalo. Oba dva další bubeníci přinesli do hry továrny jistou svěžest a vršek, zejména činelově jsou alba rozmanitější. Zároveň je nutné dodat, že i přesto, jak Hoglan i Heller bouchajíc každý to svoje, dokáže je Dino usměrnit a výsledek zní tak, jak se na pověst Fear Factory sluší a patří.

Samotný Dino a jeho kytara určitě dá vzpomenout na lepší časy, jeho hra rozhodně není špatná, ale jistá rutina z toho pomalu páchne. Rukopis je jasně rozpoznatelný, kdy také nebyl, a nasekávání riffů taktéž. Party nejsou tak rozmanité jako na zmíněné Mechanize a na novince si jedou ověřenou jistotu. Oproti předešlé Industrialist je ale zvuk jeho osmistruny rozhodně plnější, mohutnější a víc, lidově řečeno, kope. Předešlá deska byla celkově na poměry Fear Factory „komornější“, takže se nelze divit tomu, že i Burton na Genexus jede ve velkém stylu. Ke slyšení je spousta melodických linek a také opět krásně, leč pouze studiově, šplhá do výšek. To samozřejmě koresponduje se samply. Jak elektronikou, tak ani smyčci se opět nešetří a novinka zní, v tradici Továrny strachu, „velkolepě“.

Genexus je jednoduše další deskou Fear Factory, nabízí osvědčenou porci kybermetalové muziky. Dá vzpomenout na lepší časy, ale určitě uspěje i v roce 2015. Svým autorům ostudu nedělá, mladším posluchačům má co nabídnout a těm odrostlejším zpříjemňuje vzpomínky na léta devadesátá. U Fear Factory tak nějak vše v pořádku.