Lidé, pohybující se svou pátravou rukou mezi nahrávkami takříkajíc „norské avantgardní scény“, jsou z jistých důvodů trochu náchylnější k tomu přirovnávat a hodnotit nahrávky podle jejich originálního přínosu spíš než podle samotné funkčnosti. Potřeba vyvěrající z touhy po co možná největším množství inovací a neotřelostí však často pohřbívá emoční složku, která od nějaké originality není příliš odvislá. Hudebníci samotní se často nicméně za nějaké extrémní inovátory ani sami nepovažují. Dělají hudbu, tzn. umění, které se v ideálním případě nedá nějak myšlenkově naprogramovat – prostě se člověku snese na hlavu a je jen na něm, jak s tím naloží. A když opravdu milujete hudbu a chcete ji tvořit, často se stane, že budete tvořit podle něčeho, co máte sami rádi. Když se věci podaří, nekopírujete, ale inspirujete se – a všechno je v pořádku.

Jak ale naložit s kapelou, která se inspiruje tak, že při prvním poslechu desky nepřemýšlíte nad ničím jiným než nad tím, jakou kapelu vám zrovna hrající pasáž připomíná? Moje rada je následující: odhoďte tu potřebu srovnávat. Zaměřte se na to, jak kapela funguje, jak jsou schopni rozvinout nápad dál a jaké emoce předkládají posluchačům ke konzumaci.

Ænigma nemá originální, ale vyloženě hitový potenciál. Zpěvné refrény jsou často snadno zapamatovatelné a struktura skladeb někdy vyloženě standardně postavená (třeba na Image of Time). Vyčnívá hostování Larse Nedlanda, který je svým unikátním stylem zpěvu v dobrém kontrastu se svým bratrem Sindrem, jehož stavění melodií je naprosto tradiční (kromě To the Core, kde vysloveně imituje Garma z Ulver). Vokální práce je celkově tím nejlepším, s čím In Vain přicházejí. Zpívá celá kapela! Nejslabším článkem je přitom paradoxně Frigstadův běžný murmur, který na předchozích deskách působil dojmem prdele dopadající na hrnec. Kořením je hostování Cornelia Jakhellna ve řvaní i recitaci. Saxofon je přidán v dostatečné míře, přesně po vzoru Solefald. Jméno norských intelektuálů je však na desce ke skloňování nabídnuto možná častěji než by bylo zdrávo. Je to jeden z mála kamenů úrazu a zároveň se jedná rovněž o snad jedinou věc, která mi na albu vadí. Jmenovitě Hymne til Havet prostě zní jako nepodařený bonus navazující na Til Heimen Yver Havet (pozn. Havet znamená moře) z poslední desky Solefald. Tolik k překročení linie kopírování/inspirace. Kromě zmiňované Hymne til Havet je však práce s melodií a feelingem naprosto ukázková. In Vain vědí, kde hrábnout, aby se podpořila potřebná linka, a než by měli nudit, raději skočí do předtím neviděných vod (třeba thrashová pasáž v jinak poměrně nezajímavé Time of Yore vyloženě kope koule). Za nejsilnější moment desky považuju však její úplný závěr v podobě devítiminutové Floating on the Murmuring Tide, kde dostávají stejný prostor všichni vokalisté (trošku to díky tomu zní jako nějaký allstar projekt). Celou skladbou se nese tak silný riff, že po jeho změně nečekáte na nic jiného, než že se opět vrátí – což na konci, ke vzteku všech, kteří poslouchají poprvé, již potřetí neučiní a nechává tak posluchače stále hladové.

Oproti tomu, co jsem výše napsal, musím pokrytecky konstatovat, že nejnovější deska In Vain zní jako průsečík Solefald, Borknagar, Enslaved a Opeth. Celkově se nemůžu ubránit tomu, je přece jenom s touto deskou řadit do „druhé ligy“, spolu s například Leprous. Silné devizy Ænigmy však překryjí to, co se většině kapel téhle ligy překrýt nepodaří. Ænigma je prostě svěží, energická a emočně zajímavá nahrávka. A hlavně nenudí.