Letos už Belgie boduje podruhé. Bram Bosteels pod pseudonymem Kaboom Karavan skládá poměrně zvláštní hudbu, která ale nepostrádá jistou chytlavost a v rámci produkce Miasmah (resp. nejdříve Umor Rex) patří k tomu zvukově i náladově barevnějšímu a (relativně) uchopitelnějšímu. V těchto směrech jde aktuální nahrávka ještě o kousek dál než předchozí, 7 let stará Hokus Fokus. Na The Log and the Leeway se prolínají postupy z komorní, moderní, klasické kompozice 20. století (možná i současnější, nebo i naopak, zvláště v úvodní A Foregone‘s Affair, z klasiky starší?), avant/free jazzu a nějakého (tu více, tu méně) excentrického folku. Chvíli se to překlápí na jednu, jindy zase více na druhou či třetí stranu… a nebo i někam jinam. Možná lze tuhle hudbu stále považovat za (lehce) experimentální nebo avantgardní (?), každopádně je sympaticky divná a celkem osobitá, i když nutno říci, že oproti předchozím deskám (hlavně Barra Barra) té divnosti o něco ubylo a posluchače znalého poměrů už tolik nepřekvapí. Někdy je klidnější, blíží se ambientu, ale většinou je to na ambient asi až moc „živé“.

Do nedávna jsem si myslel, že jsou Kaboom Karavan kapela, dle všeho je ale Bram solidní multiinstrumentalista, který by se mohl měřit i s Toby Driverem a ve studiu si vystačí převážně sám, na novince přiznal pouze hostující(ho?) vokalist(k)u (?). Postupně na albu zazní minimálně 12 (ale je možné, že klidně třeba 20) nástrojů: od těch běžných, jako klavír, smyčce (housle, kontrabas, asi i viola a violoncello) kytara, saxofon, banjo, klarinet, lesní roh (?), nějaké perkuse, po ty méně obvyklé, až obskurní, jako sarangi, daxophone, nebo oktobas (obří třístrunný kontrabas, na světě existují asi jen 4 exempláře). Bosteels si navíc vytváří i své vlastní nástroje (pro živé koncerty letos např. sestrojil celkem bizarně vypadající bicí automat jménem Olaf), používá různé ozvučené, primárně nehudební předměty, asi i nějaké efekty a elektroniku. Něco jako hlavní, nosné motivy, buď vyloženě chytlavé, nebo alespoň zapamatovatelné, hrají většinou jen 1-2-3 instrumenty a ostatní nástroje spíše přizvukují. Je možné, že tu má nějaký podíl i improvizace, ale čím déle desku poslouchám, tím víc si všímám, jak moc je promyšlená a jak tu má každé vrznutí své přesně určené místo a čas a smysluplně dotváří celkovou mozaiku. Zdá se mi, jakoby byla kompozičně jistější a vyspělejší než starší nahrávky (?).

Už na Hokus Fokus byla jedna, řekněme, „hitová písnička“ (KipKap se skřehotavým vokálem) a v téhle tendenci Bram na The Log… pokračuje - v druhé skladbě The Karavel po úvodním mručení dojde i na regulérní zpěv, dokonce se srozumitelným textem v angličtině. Pořád se tu ale vznáší opar bizarnosti, surreálna, čehosi mírně zneklidňujícího, což podtrhují mj. vřeštivé vpády freejazzového saxofonu a další (pa)zvuky. Na desce sice převládají spíše tmavší odstíny a melancholičtější nálady, ale jsou tu i světlejší barvy a dokonce groteskní odrhovačka Void Boi (úplně vidím ty pitoreskní bytůstky sedící u táboráku v lese). V Silk Skin Armor vede chytlavý, najazzlý bicí/perkusivní pattern a až náznaky post-rocku, ale i ona se v polovině propadne kamsi do mlhavé psychedelie. Přibližně poslední třetina desky je podivnější a trochu méně přístupná a pravděpodobně bude i trvanlivější.

Svět hudby Kaboom Karavan evokuje filmy Jana Švankmajera, bratří Quayů, loutky a ilustrace Richarda Teschnnera a ano, znovu použiju i klišé největší – Lynch a Twin Peaks (už jen to poleno v názvu a rudé závěsy na obalu, že). Nebo obecněji - magický realismus, surrealismus, prostor a styk mezi naším a nepochopitelným „světem za oponou“. Perfektní nazvučení všech nástrojů i zvuk nahrávky celkově beru u Miasmah už jako samozřejmost.

Na The Log and the Leeway jsem se celkem solidně „zasekl“, baví mě i po více než dvou měsících poslechu, takže i když mi přijde méně originální a divná než předchůdci a ona chytlavost a přístupnost může být i dvousečná, mezi letošní nejlepší nahrávky jednoznačně patří.