Ještě do poloviny roku 2014, kdybych měl zmínit nějakou opravdu dobrou a zajímavou blackmetalovou, či spíše obecněji (vzhledem k náplni recenze) temně metalovou kapelu z Belgie, asi by mě ani žádná nenapadla. Od té doby jsem alespoň na tři, za pozornost stojící jména, narazil. Black/sludgeové hypnotizéry Alkerdeel už i u nás po loňském podzimním z(/n)ářezu v Žižkostele pár desítek lidí znát bude, veterány tamní scény, excentrické podivíny Lugubrum asi jen někteří pátrači po podzemních obskuritách. Až v srpnu 2014 jsem narazil na, pro mě do té doby naprosto neznámé, Emptiness a jejich album Nothing but the Whole, které vyšlo u Dark Descent. To se pro mě nakonec stalo nejlepší temně metalovou nahrávkou roku a samotní Emptiness nejspíš i nejlepší belgickou metalovou (resp. metal/rockovou) kapelou vůbec. Nejde však o žádné nováčky, kytarista Olivier L. Wilbers (aka Neraath) a baskytarista Jérémie Bézier (aka Phorgath) kapelu zakládali už v roce 1998. Oba také přes 10 let působí v pravděpodobně nejznámější belgické blackmetalové kapele Enthroned. Emptiness zpočátku hráli více méně standardní blackened death metal, ale již na debutu Guilty to Exist se tu a tam objevily momenty a prvky, z nichž bylo znát, že chtějí dělat některé věci tak trošku jinak. Tyto tendence na dalších dvou albech sílily a jejich tvorba se stávala stále osobitější. A podivnější.

Jejich přístup k temnému metal/rocku lze možná zvát experimentálním, nebo progresivním. Nejlépe mi ale k popisu jejich hudby sedí, že je prostě poněkud podivná - nejlépe se to dá vyjádřit anglickým adjektivem weird ve většině jeho významů. Ne nějak extrémně divná a Emptiness umí onu divnost skvěle skloubit s chytlavostí. Stačí pár poslechů a jejich svět vtáhne do svého nitra a některé motivy pak nelze vyhnat z hlavy. Skladby často překvapí nějakým zvláštním postupem, zvratem, vývojem či zvukem. Divný, až trochu zneklidňující, je i obal jak předchozí (té hlavně), tak i letošní desky, zvláštní jsou i názvy obou desek i skladeb, surrealismem načichlé texty.

Na NbtW se ještě dalo mluvit o celkem vyrovnané kombinaci, či „slitině“ black/death/doom metalu, které se někdy pro zjednodušení, už od debutu Bethlehem, říká „dark metal“. A právě odkaz některých míst na raných deskách Bethlehem lze na posledních dvou deskách Emptiness zaslechnout, byť jen spíše jako vzdálenou a zdeformovanou ozvěnu. Deathmetalový vliv se ale na Not for Music takřka vytrácí, snad jen v závěrečné, nejmetalovější Let It Fall se temným deathem nasáklé riffy (Immolation/Morbid Angel/Portal na opiátech/v deliriu?) objeví. Pozůstatkem minulosti jsou i velmi specifické vokály, které z death/black metalového growlu sice vychází a občas se mu na doslech stále přibližují, ale většinou jde o jakousi naléhavou, zlověstnou deklamaci, často až na hranici pouze zesíleného, naechovaného, vrstveného či jinak zkresleného šepotu. Připomínají spíše sugestivní vyprávění nějakého démona, nebo vnitřní hlas paranoidního schizofrenika, jemuž cosi našeptává a přikazuje ta zlá část jeho vlastního já. Doom tu přítomen je, byť spíše jen atmosféricky a co se týče převážně pomalejšího tempa. Hojně a efektivně se ale stále využívají blackmetalová tremola a vlastně by se hudba Emptiness dala označit i za jakousi zvláštní formu post-blacku.

Celkově je NfM oproti minulé desce méně metalová, měkčí, klidnější a ještě divnější. Citelně zesílil vliv starého gothic rocku/“cold wave“ (nebo některých jeho novodobých mutací?), na nějž dává vzpomenout specifický, chladný, zamlžený zvuk synťáků/kláves (např. hned úvodní Meat Heart), nebo i často podobně studené a rozechvělé kytary ve vybrnkávaných pasážích a trošku to slyším i ve zvuku bicích. Nejde ale o žádné retro, jak kompozičně, tak zvukově - produkčně je nahrávka skutečně vymazlená. Snad jen kopáky by mohly být ještě o stupeň méně „mlaskavé“, ale jinak musím jen chválit. Nahrávalo se v Blackout studiu, kde je baskytarista Jérémie Bézier zvukovým inženýrem (mj. jezdí i jako zvukař se Svartidauði), o mix se ale postaral Sean Beavan (produkoval mj. NIN, norské Shining, Marilyn Manson aj.) a na produkci se podílel i Jeordie White (aka Twiggy Ramizer z M. Manson, ex-NIN, ex-A Perfect Circle). Ať již byl podíl zmíněných jakýkoliv, spolu s kapelou odvedli rozhodně skvělou práci.

Stejně jako NbtW, i NfM je tu více, tu méně prostoupeno temnou psychedelií, která spolu s důrazem na hypnotickou rytmiku a hutnou, výraznou baskytaru může někdy připomenout třeba Oranssi Pazuzu (především Kosmonument), ale bez kosmické (space rock) atmosféry. Některé disharmonické postupy a rozklady, či opět groove rytmů, zase dávají vzpomenout na Virus (potažmo Ved Buens Ende), a když už tedy přirovnávám, tak kromě OP mě napadla velmi vzdálená, spíše jen formální podobnost s dalšími finskými podivnostmi jako Sink, Dolorian a třeba i Unholy; resp. jejich příznivcům můžu Not for Music určitě doporučit. Nejen kvůli zmiňovaným mlžným synťákům jsem si při poslechu vzpomněl i na A. Badalamentiho a celkově hudba Emptiness do jisté míry evokuje i svět blízký tomu lynchovskému. Převažuje potemnělá, tajuplná, snová, někdy melancholická, ale vlastně spíše (zdánlivě?) klidnější atmosféra, kterou ale často naruší/uje cosi znepokojivého, je tu cítit napětí, strach z něčeho neznámého, cizího a neuchopitelného, některé momenty působí až dusivě. Se zvukem jednotlivých nástrojů se v průběhu skladeb vynalézavě manipuluje, kytaristé využívají spoustu různých efektů pro zkreslení. V některých pasážích (Circle Girl, Your Skin Won't Hide You) tvoří obě kytary, basa i synťáky zvláštní kontrapunkty, většinou vlastně nehrají nic složitého, ale jejich linky se nápaditě proplétají a doplňují.

Jonas Sanders (současný bubeník Pro-Pain mj.) hraje spíše rockově než metalově, často relativně jednoduše (účel tu ale naprosto světí prostředky), hypnoticky, ale s vytříbeným citem a celkem osobitě. Sem tam překvapí nějakou netradiční rytmickou figurou, náhlým přechodem či průklepem/kopem, záměrně vynechává a rozhazuje, nebo jakoby opožděně dokopává (např. v Your Skin…). Hodně pracuje a šelestí s činely, které někdy ve výškovém pásmu tvoří až jakousi tříštivou, „noiseovou záclonu“. Zkrátka i rytmická stránka je místy poněkud svérázná.

První čtyřem skladbám nemůžu nic vytknout, jsou prostě skvělé. Nápadité, kvalitativně cca vyvážené, pátá Digging the Sky je místy opravdu hodně vyklidněná, až někam k post-rocku, ale i ta mě nakonec baví dost. Za ne snad špatnou, ale přece jen trochu slabší bych označil jen předposlední, odlehčeně působící Ever  s patrným vlivem nějakého starého electro/new wave/Kraftwerk (taneční závěr pobaví). Po ní působí zařazení nejtvrdší, (a přece jen asi nejsilnější) závěrečné Let It Fall až zbytečně násilně (což na kvalitě skladby samotné samozřejmě nic nemění).

Not for Music celkem logicky navazuje na desku předchozí. Je mi vcelku sympatické, že se Emptiness čím dál více odtrhávají od svých metalových kořenů a hledají si jiné, stále dosti temné, ale mnohdy ještě podivnější a zajímavější cesty. I přesto ale předchozí desku Nothing but the Whole (i kvůli momentu překvapení) hodnotím (zatím) o trošku výše.