Negative Chambers je vlastně do značné míry typickým představitelem soundu Miasmah. Ambient, či spíše ambientu blízká hudba hraná na klasické, převážně strunné, nástroje, převládající potemnělá, tajuplná nálada, místy mírný nádech „soundtrackovitosti“. Tu a tam by se dalo mluvit i o vlivu klasické kompozice (minimalismu), ale většina skladeb má asi blíže k jakémusi zvláštnímu folku („“). Nabízí se i označení „acoustic doom“.

Výchozím bodem spolupráce Glotmana a Erlandssona bylo prý složit imaginární středověkou hudbu. K této představě má asi nejblíž úvodní skladba Cornelian Cities. V té jsou nejvíce cítit zapomenuté časy a ozvěny dávné, zašlé slávy, klidně bych si jí dovedl představit jako hudební doprovod k průzkumu ruin nějakého velmi starého města, nebo hradu. Může mj. připomenout i některé věci loutnisty Jozefa van Wissema. A podobně jako u něj fascinuje už jen nádherný zvuk nástrojů samotných a jejich dokonalé nazvučení, skvěle si lze vychutnat barvy dlouze držených tónů a jejich změny při doznívání. Následující Orchid Sedation a další skladby jako Aspirations nebo Libra Index jsou už ale blíže k psychedelickému drone folku. Ty pro změnu nemají až tak daleko k některým polohám např. Natural Snow Buildings (bez zpěvů), vzpomněl jsem si i na Gonzales & Steenkiste, Popol Vuh apod. Z psychedelických, snových, proměnlivých drone/ambientních ploch, které vytváří zejména zvuk harmonia, tibetských mís, nebo smyčců, vystupují tóny kytary i jiných nástrojů jako záblesky, jiskření, paprsky světla, prosvítající skrze mračna, nebo mlhu, zvláště Aspirations zní až překvapivě světle. Pochmurnější odstíny však na desce přece jen převládají, nejvíce jsou do smutku zahaleny závěrečné dvě skladby. Ale je to krásný smutek. Kdyby Angelo Badalamenti používal místo syntezátoru harmonium, mohlo by to znít třeba jako Desacrelasation.

Nástrojové obsazení nahrávky je dosti bohaté – kontrabas (na nějž je Glotman klasicky i jazzově školeným hráčem), akustická kytara s ocelovými strunami, violoncello, housle, citera, harmonium, tibetské mísy, ale i zvláštní severoafrické nástroje jako karkaba, gimbri a ještě pár dalších. I přes onu spoustu nástrojů je jejich využití rozumně střídmé, účelné, hudba nepůsobí nijak přeplácaně. Negative Chambers je sice spíše minimalističtějšího rázu, ale ani na chvíli nenudí, děje se toho v ní prostě „tak akorát“. Glotman s Erlandssonem mají vytříbený cit jak pro jednoduché motivy, které neomrzí - někdy krásné, kontemplativní, jindy pochmurné až zneklidňující - tak pro práci s aranžemi a zvukem samotným. Rozumná je jak stopáž jednotlivých skladeb (od 2:29 – 6:25), tak i nahrávky jako celku, u některých skladeb si myslím, že by klidně mohly být i o nějakou tu minutu delší. Každá ze skladeb je něčím odlišná, výrazná a zvláštní, zároveň je deska soudržná.

Hudba na Negative Chambers nepatří zrovna k nejoriginálnějším, jistou dávku osobitosti a specifičnosti nicméně má. Především je ale dobře složená a já mám vlastně pocit, že jsem něco takového chtěl už dlouho slyšet. A ten obal (z dílny Erika Skodvina)? Možná si ho nechám zarámovat a pověsím na zeď.