Američtí Maserati rozhodně nejsou žádní nováčci a českému publiku neznámá kapela. To, že existují už 13 let a mají hromadu desek, splitů atd. zjišťuji až v momentě, kdy o nich hodlám psát. Důvod, proč se vůbec k nějakému zjišťování dostávám až tak pozdě, je, že se jen tak jednoduše nemohu odpoutat od nové (loňské) desky s jednoduchým názvem VII. Jestli jsem u Dinosaur Jr. psal něco o návyku, v případě Maserati je to čirá závislost. Jsou totiž kapelou, pro kterou jsou nějaké post-rockové hranice (už) cizí, až zbytečně utlačující. Jestli mi tedy 65daysofstatic nabořili povědomí o tom, jak se tento žánr hraje, Maserati toto úsilí dovršili. Takže pokud Vám to ještě teď není jasné, Maserati hrají post-rock, ale tak nějak po svém, nebo i space rock podle Wiki. Jak chcete.

Samozřejmě že je tendenční a klišé neustále mluvit o škatulkách a žánrech, to je naše novinářská slabost. Hlavní je samozřejmě hudba. V případě těchto Američanů pětapadesátiminutová esence rockového výletu nejen do kosmu, ale i do minulosti s nádechem budoucna, uh! Skvělé propojení kytar a jednoduchých beatů se dostává do nekončící smyčky psychedelického opojení. Základní páteř je stále post-rockový vzorec - klidný začátek a pomalé vrstvení, které graduje. Jenže oproti žánrovým klasikům, Maserati v prvopočátcích rozjíždějí lehké, až taneční linky, které eskalují do neustálého kolotoče smyček, které nemají daleko k uvrhnutí posluchače do transu. S touto taktikou pracují hlavně delší skladby, impozantní Abracadabracab, která aspiruje na nový soundtrack pro legendární Tron - zkuste si to video spolu se skladbou pustit, ideální kombinace. Maserati se „zde“ dokonale inspirovali, nebo lépe řečeno, přetavili tuto dobu do moderního a hlavně rockového kabátu. Působí to svěže a, jak několikrát opakuji, opravdu hypnoticky. Jistým protipólem jsou skladby kratší stopáže (Earth-Like), které mi evokují první Russian Circles nebo Pelican, hlavně svým strhujícím tempem a tvrdší razancí, jež dokonale kontrastuje s tripovým dojezdem delších opusů. Tak trochu mimo a zároveň přímo zapadající je skladba Solar Exodus s elektronicky pokřiveným zpěvem. Podmanivá, geniální a přitom vcelku primitivní basová linka dokazuje, že s detaily a celkovou kompozicí si kapela opravdu pohrála a víc než navýsost dovršila dramaturgii celé desky, které její stopáž absolutně nepřekáží, přímo naopak, vyžaduje ji.

Nejsem s to hodnotit celkový vývoj Maserati, ale je jasné, že od debutu až po předchozí desku Pyramid of the Sun z roku 2010 je celkový posun znatelný. A ten se v tomto žánru až tak často nevidí. Na druhou stranu, právě předchozí počiny deklarují cestu, kterou by se mohl celý žánr resuscitovat. Maserati se tak vcelku nenuceně, s lehkostí a grácií povedl zásah do černého. Takže protřepat, nemíchat a hurá pod diskokouli na taneční parket. V neděli na Dobešce!