V roce 2012 započali Svartidauði vydáním Flesh Cathedral skvělou tradici. Od té doby se rok co rok objeví alespoň jedna islandská kapela s velice kvalitním debutem. V roce 2013 o sobě dali vědět Wormlust a Carpe Noctem, loni to byli Sinmara. Ani letošní rok není výjimkou, ten zatím patří Misþyrming.

Ti se od zbytku Islanďanů odlišují nejvíce a jsou běžnějšímu posluchači pravděpodobně i nejméně přístupní. Za to může především větší absence melodičnosti, špinavější zvuk a chaotičnost. Hrají hodně syrový a chladný black, který ve správný moment může působit i slušně hypnoticky. Oproti svým krajanům jsou ale také agresivnější. Během prvních skladeb jsem si zprvu říkal, že v rychlejších pasážích mají relativně blízko kapelám jako Celeste nebo Hexis, u nichž panuje podobná atmosféra. Nejedná se však ani zdaleka o nablacklé HCčko, pouze se tím snažím poukázat na zmíněnou agresi a chaotičnost, která se od agrese typických black/deathových kapel docela liší.

Islandské kapely také hodně staví na kytarových disharmoniích, což však není úplně případ Misþyrming. Ačkoli i u nich jsou poměrně výrazné disharmonie zastoupeny, jejich hudba na nich primárně nestojí. Mnohem větší důraz je kladen na onu agresi, minimálně v první části alba, která se až do čtvrtého songu Frostauðn (který je, dá se říct, ambientní intermezzo) drží v hodně vysokém tempu. Poté decentně zmírní a začne se ubírat do trochu jiných vod.

Vliv Islandu je zde samozřejmě nepopiratelný, což lze slyšet hlavně na konci alba. Osmý a zároveň poslední song, jelikož devítka Stjörnuþoka je jen tříapůlminutové outro, zní jako by jej složili Svartidauði. Není to žádná vykrádačka, ale od úvodního riffu až po práci bubeníka je zde slyšet, koho na Islandu všichni rádi mají a uctívají. Naopak sedmička Söngur uppljómunar mi hrozně připomíná nějakou skladbu Dødheimsgard, jen ne a ne přijít na to, jakou.

Možná se z předchozích řádků může zdát, že každá skladba zní úplně jinak a jedná se o jeden velký chaos, opak je ale pravdou. Söngvar elds og óreiðu je poměrně konzistentní a určitě i kvalitní deska. Jak moc, ukáže čas. Na první poslech, předpokládám, mnoho lidí nenadchne, na to je málo líbivá, s narůstajícími intenzivními poslechy ovšem roste. Někteří jistě také ocení, že desku stvořily pouze dvě osoby – Dagur, který je hlavním mozkem kapely a Helgi, který se postaral o bicí. Zárukou kvality je i fakt, že ji vydal Ole na svém labelu Terratur Possessions, na němž najdeme samé skvosty. Islandská blackmetalová scéna zkrátka v současnosti patří k těm nesilnějším a doufám, že se o ní brzy začne mluvit v podobných superlativech jako například o francouzské a norské.

Celé album k poslechu a stažení zde: http://misthyrming.bandcamp.com/