Tak jo. Přeskočím obvyklé hlubokomyslné úvahy o tom, jestli je noise hudba, nebo není, jestli ho má smysl poslouchat, jestli ho tvoří (a poslouchají) mentálně narušení jedinci apod. O tom se už napsalo dost a dost jinde. Protože je podle mě recenze útvar rozhodně subjektivní, shrnu tenhle úvod jen svým subjektivním pohledem – noise je (slušná) hudba, má smysl ho poslouchat a to třetí - asi jak kdo :)

Nebudu si rozhodně hrát na žánrového odborníka, noise poslouchám okrajově, dávám přednost spíše jeho, řekněme, ambientnější (nebo „popovější“?) podobě a jeho extrémnější polohy vyhledávám hlavně v jeho živé prezentaci, zvláště pokud jde o industriálnější spolky (např. starší tvorba i na tomto splitu se prezentujících Napalmed). Přece jen, pokud člověk vidí, jak jsou ony zvuky tvořeny, dostává hudební zážitek další rozměr.
 
První, svou tvorbou se zde předvádějící PAREGORIK, podle všeho z Pardubic, fungující někdy od roku 2008, má za sebou již pěknou řádku nahrávek a dá se říci, že nějaká zkušenost v hlukové oblasti je zde již znát. Z reproduktorů se na mě valí harsh noise toho (nej)hrubšího zrna, různé hluky vyplňují co nejširší slyšitelné frekvenční spektrum, zní to poměrně „nazlobeně“ (či frustrovaně – název skladby Pseudo-Intellectual Trauma hovoří za vše), distorzní vrzání, skřípání, hučení a cosi jako zharmonizovaný vřískot intergalaktického monstra. A vůbec – nabízí se mi přirovnání ke zvukovému záznamu kosmického průletu čehosi nepopsatelně obludného v nadzvukové (světelné?) rychlosti. Vlastně je mi nakonec celkem líto, že to trvá jen 3 minuty.

ATARAXY z Němec, tvořící od roku 2009, předvádí o něco méně „akční“, jednolitější až monotónnější a rozsahově omezenější produkci a vlastně mě napadá, že jsem už slyšel i různé spotřebiče a tovární mechanismy vytvářet zajímavější hudbu :). Možná název skladby In My Four Walls… může něco napovědět a jistá monotónnost a „nuda“ může být i účelem, mě to ale moc nebaví poslouchat, a to ani ty opět – 3 minuty.

Dalšími v pořadí jsou dnes již možná kvltovní, mostečtí noise „mistři“ NAPALMED a jejich Tri Dcera Tops v podle všeho ve zkrácené verzi. Jejich hlučení zde mi přijde podobné tomu, co předvádí Paregorik, byť zde můžeme zaslechnout jakési „kovovější“ zvuky – pravděpodobně ještě stále úplně nezanevřeli na používání industriálních elementů, což vidím jako klad. Trochu mi zde chybí charismatické vřískání (anebo jsem ho v tom ruchu nerozpoznal) pana Radka K., ale jinak je vše v pořádku, ouška to pročistí skvěle a váš byt naplní tou pravou pohodou :).

Poslední „vál“ Delusions of Persecution je od německých WORMHEAD, kteří si libují hlavně ve vrzacích, pískacích a vůbec vysokých frekvencích, občas podráždí pro uši až velice nepříjemnou (ultra)frekvencí, s trochou představivosti mi tam cosi připomíná vazbící kytaru, no a celkově to není špatné, ale oproti Paregorik i Napalmed (tady se asi bude zdát, že „vlastenecky“ nadržuji českým hlukařům, což je omyl – tak to prostě cítím) mě baví méně.
 
Obal vinylu je poměrně zajímavý, barevný, plný všelijakých groteskních tvorečků a krajinek (?) – zvláště cylindr na pavoučích (?) nožičkách je mi sympatický, kdo vybírá očima, pravděpodobně ho cover zaujme.

Otázkou je, komu je tento sedmipalec (limitovaná edice 300 ks) určen. Je to obskurita pro sběratele hlukových obskurit, jakýsi „sampler“, podivnost, kterou si spřátelené projekty vydaly sobě pro radost? Asi od všeho trochu, já bych v případě zvláště Paregorik a Napalmed volil spíše nahrávku s delší stopáží a rád obě uskupení uvidím hlavně naživo, nejlépe s nějakou projekcí.

Hluk je život, život je hluk! Long live the noise!
 
PS: Hodnocení berte s rezervou – čistě jako poměr „baví / nebaví“.