Není mnoho kapel, které bedlivěji přitahují mojí pozornost během jejich nahrávacích a tvůrčích procesů. U Britů je to ze dvou důvodů: TesseracT považuji v rámci žánru za tu jednu z inspirativnějších kapel, který dle mého (spolu)určují směr, druhým je pak přeobsazení vokalisty. Dá se říct, že u TesseracT je to již rutina, či trademark, který nám „novinářům“ plní první odstavec. Každopádně po oceňovaném a zdařilém EP Perspective odchází Elliot Coleman a nahrazuje ho Ashe O'Hara z Voices From The Fuselage. Tahle změna je pro kapelu ještě výraznější než předchozí vokální prohoz. Už Elliot vymazal z projevu kapely jakékoliv hrubší vokály a posunul zpěvy dál do jemnějších poloh a s příchodem O'Hary se tento trend nejen potvrzuje, ale jde opět dál.

V tom je hlavní deviza nahrávky. Zpěvy jsou opravdu všude, všude se zpívá, naléhá, vábí, vypráví a útočí na tu nejjemnější notu. Ashe O'Hara má v tomto směru hodně rozmanitý hlas, který k hudbě umí dokonale napasovat. Pečlivé aranže zpěvů jsou u Britů opět velkým standardem. Mnohem víc než předchozí materiál mi nahrávka zní jako by se podřizovala zpěvu. On (Ashe) je ústřední dějová linka, která vypráví celý příběh. Otázkou je, kam až je posluchač ochotný jít - přece jenom O'Harovo rozpětí a výšky jsou dost „vysoko“ a pokud už pro někoho byly zpěvy jeho předchůdců na hraně, bude nemile překvapen. Nutno ale říct, že z aktuálního materiálu je tento vývoj cítit zcela přirozeně a TesseracT se k němu postupně posouvali.

Altered State je (opět?) koncepční deskou, mohutný track rozdělen na deset kousků, jenž každý dokáže fungovat samostatně. Kostra celé desky leží na base, je zcela znatelná a dominující v každé skladbě. Kytarové linky jsou jakoby bokem a vytváří v každé skladbě jiný feel, kterému opanuje právě basa. Posun zde vnímám v tom, jak dokáží (kytary) dobarvovat, respektive spolupracovat se samplovým podkladem a dotvářet jednotlivé tracky, proměňující jednotlivé kusy skládačky do celku. Tedy v aranžích a celkové stavbě písně je ohromný kus práce, hudebně kytary nejdou dál, naopak vracejí se z progresivnějších vln do djentového základu. TesseracT si mohou zcela sebejistě zopakovat učebnicové riffy žánru, ale tím, jak funguje celková struktura skladby, se zcela obyčejná sekanice proměňuje v hudbu; příkladem může sloužit první uvolněná skladba Nocturne. O kytarovém umění dvojice Acle Kahney/James Monteith opět není nutné pochybovat, tedy… kdy bylo, že? Stejně tak o zcela přesných bicích. Opět bravurní je zde práce se samply, které nikterak neruší, nesnaží se překrývat zbytek nástrojů a jenom dotváří podklad pro jednotlivé skladby, tedy dělají přesně to, co mají. Pomyslnou perličkou na dortu je použití saxofonu v osmé Calabi-Yau, byť je to pouhé dvouminutové intermezzo, ale ukazuje kam se TesseracT mohou vydat. Následně se saxofon objeví ještě v poslední Embers, už jen v roli uhasínajícího outra. Produkci, mix etc. si opět pohlídal samotný Kahney ve svém studiu a zvukově tak nahrávka nevybočuje s filozofie předešlých počinů.

Dá se říct, že od svého debutu konečně Ostrované sepsali regulérní dlouhotrvající desku, s kterou mohou zcela nepochybně okupovat přední pozici svého žánru, protože tam, kde ostatní se teprve učí pracovat s atmosférou, oni skládají symfonie.