Report trošku s křížkem po funuse (funerálními výrazy se to tu bude jen hemžit, tomu se člověk prostě neubrání). Málo času, lenost a tak, znáte to… A vlastně docela příznačné, hudba Bohren & der Club of Gore totiž taky vůbec nikam nespěchá. Už po koncertě jsem si ale říkal, že o tomhle chci něco napsat. I proto, že šlo o jedno z největších překvapení za dlouhou dobu v rámci poměru - očekávání (slabá) vs. výsledek (skvělý). A možná taky zatím nejlepší letošní koncert a doom takových rozměrů, který asi ani Conan nepostavil (i když, to se nedá úplně srovnávat). Ad ty očekávání - Bohren & der Club of Gore mám sice rád hodně, ideálně ale na domácí, ničím nerušený (půl)noční poslech. Dost jsem rozvažoval, jestli mě to bude bavit v koncertním provedení. Navíc „(ne)jedna bába povídala“, že je to naživo nuda a taky to nebylo zrovna za hubičku. Nakonec jsem přece jen šel.

Vstup do sálu, zhruba v čase oficiálního začátku, provází potěšení v podobě židliček a taky mírné rozpaky – je tu zatím asi „5 a půl“ člověka. Pár lidí ještě postupně přichází, ale na první vystupující, Arms and Sleepers, není ani poloprázdno. Ač jsem jejich jméno registroval, k hudbě vlastní jsem se dostal až den před koncertem, tudíž nejsem do jejich tvorby moc zasvěcen. Trošku mě překvapuje, že na podiu to „rozjíždí“ pouze dvě osoby, navíc převážně z laptopů, pár krabiček a nějakých mikroklávesek. Čekal jsem kapelu. Zpočátku se nějak nemůžu naladit, jo je to takový celkem příjemný chillout/trip hop, občas závan post-rock postupů, ale nic, co by mě nějak víc bralo. Zvlášť některé skladby si vyloženě říkají o alespoň živé bicí a basu (minule prý byly). Zhruba prostřední část setu mě docela baví, asi lepší nápady, zvuky, linky a beaty. Projekce, běžící kývajícím se pánům za zády, se s hudbou někdy sešla a bavila mě, někdy taky moc ne. Pak už je to nějaké moc dlouhé a nudné. No, jako předkrm to špatné nebylo, ale snesl bych to tak o polovinu kratší (přece jen přejídat se předkrmem…).

Po pauze už je prostor Akropole o poznání zaplněnější, byť pár míst zůstalo po celou dobu volných. Narváno tedy zrovna nebylo. Celý prostor potemní, utichá a pomalu se noří do mlhy, příhodně vytvářející funerální atmosféru krchova, popř. zakouřeného baru uprostřed hluboké noci, záleží, co vám sedí víc. Pódiová prezentace Bohren & der Club of Gore je stejně minimalistická jako jejich hudba, zároveň naprosto adekvátní a ve své jednoduchosti geniální. Z pánů v černých oblecích toho často ani moc vidět není, malá bodová světélka nad jejich hlavami pomalu mění barvy ve studených odstínech bílé, modré, zelené, všechno je ponuré a v mlze… V živém provedení mi naplno dochází, jak důležitý je u nich zvuk, který si vypiplali do naprosté, osobité dokonalosti. Jak to tak bývá, cca první dvě skladby se sice ještě dolazuje (basu víc!), pak už je to jen čistá funerální nádhera. Užívám si každý tón a zvuk, klávesy tvořící ambientní základ, cinkavé tóny Rhodesova piana, dunivou baskytaru (občas kontrabasově znějící, i když mám dojem, že bezpražcová nebyla) a stra-šli-vě-moc-po-ma-lá-ryt-mi-ka, což mi ale nebrání ve spokojeném pokyvování. Navíc skladby Bohrenů jsou při své minimalističnosti pořád dostatečně chytlavé a mají svůj vnitřní vývoj. Vůbec mi nevadí, že jsou si navzájem celkem dost podobné (mám dojem, že jsem všechny skladby, které hráli, znal, ale zeptejte se mě na setlist a jistojistě neřeknu nic - mám dojem, že zazněly třeba Grave Wisdom, Unkerich a Midnight Black Earth, jediné mírné zklamání bylo, že nezahráli Constant Fear, tu bych poznal hned). A to jsem ještě nezmínil ten saxofon! S každým jeho nástupem se ke mně dostavuje pocit naprostého blaha. Saxofon je také v téhle noir detektivce tím vypravěčem, průvodcem skrze temné město, jehož domy, ulice, temná zákoutí (a hřbitovy) vytváří klávesy a basa. A také saxofon nám nejčastěji připomínal, že se stále vlastně hraje jazz, byť dosti nestandardní. Nevím, jak dlouho hráli. Čas jako by zpomaloval a ztrácel význam. Vlastně, vím jen, že to mohlo být klidně delší.

Co dodat? Jak poznamenal lehce nalitý kamarád: „Ty vole, tohle je ale hodně obskurní koncert!“. Téměř souhlasím, obskurně skvělý. A když jsme u těch obskurností, tak basák mi neustále evokoval Lurche – majordoma Addamsonovic rodiny. V souvislosti s Bohreny se také často zmiňuje doom metal. Už v průběhu vystoupení mě napadlo, že svým způsobem mi podobný zážitek před lety poskytli pohřebáci ze Skepticism, byť i ti jsou pořád o něco málo svižnější a víc metal.

Přes všechnu ponurost a makabróznost to byl především nádherně uklidňující, meditativní, až snový zážitek. Aneb jak nesměle a s úsměvem na závěr pravil saxofonista Christoph Clöser: „It was… very nice!“. Opravdu moc hezký funus!