Current 93 byli donedávna možná i poslední z těch, pro mě nějak důležitých, svým způsobem zásadních kapel, kterou jsem živě ještě neviděl (myšleno aktivních, reálných). Když hráli (asi poprvé a naposledy?) v roce 2006 v Praze, tak jsem je myslím znal ještě málo a asi mě to za tu cenu až tolik nelákalo (?). Před 4 lety jsem na ně chtěl vyrazit do Drážďan, ale to nakonec taky nějak nevyšlo. Navíc ohlasy na jejich koncerty z poslední doby byly, řekněme, smíšené a sám preferuji hlavně jejich tvorbu od konce 80. let do roku 2000 (včetně), na kterou se v setlistech z poslední doby moc často nedostává. Davida Tibeta jsem jednou za život vidět určitě chtěl, ale nejsem si jistý, jestli bych na ně vyrazil až do Londýna, pokud by tam s nimi nehráli i Nurse With Wound. Jejich koncert před 8 lety v Arše mám zafixovaný jako jednu z největších audiovizuálních podivností (v dobrém) a „mindfucků“, jakou jsem kdy viděl. Dvě takové legendy v jeden večer (prý teprve podruhé v historii), to už stálo za zvážení. Legendy… čeho všeho vlastně? Industrialu a post-industrialu, ambientu, noise, drone, hudebního (a i výtvarného) surrealismu, u NWW i dadaismu, v případě C93 samozřejmě především neofolku (apocalyptic folku, „hallucinatory patripassian rocku“, či dokonce anti-folku, divných písniček atd., jak je libo). A experimentální/avantgardní hudby obecně. Navíc jsme ani já, ani Týna nikdy v Londýně nebyli, a když jsem někdy v dubnu kápnul na levné letenky vycházející na den před koncertem (náhoda? nemyslím si!), byl plán na prodloužený víkend jasný.

Shepherd's Bush Empire se nachází v západní části Londýna, cca 3 km od Hyde Parku. Jde o hudební sál z roku 1903, od 50. let byl využíván BBC jako televizní divadlo. V 90. letech se zde opět začaly pořádat koncerty, živáky tu nahráli mj. King Crimson, Opeth (Lamentations), nebo Björk. Mimochodem, hned vedle má pobočku Brew Dog, kam jsme se před i po koncertě na jedno samozřejmě stavili (a jo, mají fajn piva, ale přijdou mi až přechvalovaná). Pak si 2x vystáli frontu ke vstupu, protože jsme nevěděli, kde je pokladna a nebylo koho se zeptat (pozn. distributor See Tickets nám nebyl za půl roku schopen poslat vstupenky, pár dní před koncertem napsali email, že je prostě budeme mít k vyzvednutí na jméno u pokladny), naštěstí bylo odbavování celkem rychlé. Sál SBE je moc pěkný, zhruba bych přirovnal ke kombinaci cca 2x větší Akropole a Státní opery, kapacita je údajně až 2000 lidí, čemuž se mi nechce úplně věřit, hádal bych max. 1500, ale… Plocha před pódiem je na stání + jsou tu nad sebou tři balkóny se stupňovitě uspořádanými sedačkami. Lidí skoro plno, ne vyloženě narváno, tedy ještě celkem přijatelně. Návštěvnictvo tvořilo různorodou směsici – industrialáci, gothici/post-punkeři, metaláci, těžko specifikovatelní undergrounďáci/alternativci i úplní „normálové“. Potkali jsme tu i dva krajany a cestou k venue oplácanějšího dvojníka Stevena Stapletona v triku NWW, který se nás ptal na cestu (až potom jsem usoudil, že to asi Stapleton nebyl).

NURSE WITH WOUND začínají přesně dle rozpisu (tj. 19:40), nedlouho po našem příchodu do sálu. Na dlouhém stole mají spoustu záhadných elektronických zařízení, efektových krabiček, hudebních i nehudebních nástrojů. Poznávám Stevena Stapletona v typické čapce, Andrewa Lilese, Colina Pottera, Matthewa Waldrona + s nimi vystoupil ještě jeden starší, vousatý, mně neznámý pán. Z počátku se set pohybuje někde na pomezí temnějšího ambientu a musique concrète, převážně jde o koláž kovově znějících, spíše jemnějších industrial/noise zvuků, vrzání, skřípání… Starší, vousatý pán hraje, resp. většinou produkuje svištivé a jiné divné pazvuky na dechový nástroj, který připomíná něco mezi trubkou a klarinetem (co to přesně bylo nevím). Na co a jak přesně vytváří hudbu další čtyři pánové, není hlavně z počátku moc jasné, dle pohybů soudím, že většinu zvuků tvoří živě, pěkně poctivě postaru, žádné notebooky. Asi podobně jako u pražského koncertu hrají nějakými předměty (Stapleton např. i nějakým zvláštním, luk připomínajícím smyčcem) mj. na kytary a baskytaru, které mají položené na stole, pomocí krabiček upravují zvuk, smyčkují apod. Potter to asi i nějak mixuje dohromady (?). Po nějaké době začne Waldron normálně hrát zvláštní, docela i chytlavou, ale nevtíravou melodii, basa má trochu gothic/post-punk zvuk, ozývají se i nějaké staré synťáky (nebo zefektovaná kytara?), postupně se rozjíždí i jednoduchá rytmika (nejspíš) ze sampleru/automatu (?). Liles přidává pár dlouze držených tónů na kytaře. Je to vlastně takový divný, stále lehce ambientně/industriální krautrock. Následuje spíše abstraktnější pasáž, postupně začnou industriální zvuky vytvářet zajímavý rytmický propletenec. Liles nasadí jednoduchý riff, přidává se Waldron na basu a (nejspíš) samplovaná rytmika, asi bych to označil za jakýsi industriální (kraut)rock, který zahušťuje skrumáž různých (pa)zvuků, stále se něco lehce mění, přidává, ubírá a vyvíjí, je to dost hypnotické až opojné. A pořád je tam cítit ta specifická atmosféra těžko popsatelné podivnosti, snovosti až surreálna, na kterou mají NWW zkrátka patent. Projekci tvoří hlavně různě upravené staré (divné) fotky, které se pomalu různě zamlžují, pohybují, rozmazávají, deformují a vůbec proměňují až k nepoznání, byly tam i některé surrealistické/dadaistické koláže z obalů jejich desek. Je to poměrně jednoduché a úsporné, ale v pár místech se z nějakého obličeje či motivu stala slušná haluz. Nijak zvlášť se netlačí na pilu, závěrečných cca 5 minut sice bylo trochu noiseově intenzivnějších, ale žádné velké hlukové orgie se nekonaly. Hráli cca 50 minut. Trošku jsem čekal, jestli nedojde k nějaké hostovačce Tibeta u NWW (nebo naopak Stapletona u C93), ale ne, k propojení obou sesterských kapel pak došlo jen skrze osobu Andrewa Lilese. Mno, celkově jsem asi čekal trošku víc, hlavně kvůli lepší, vyjetější projekci mě víc dostal pražský koncert, hudební složku už je těžké srovnávat, ale mám dojem, že to tenkrát byl větší „mindfuck“ i hudebně. Ale i tentokrát to bylo dobré, zajímavé, (trochu) jiné, jsem rád, že jsem NWW zase viděl. Někdy bych je rád slyšel třeba v poloze á la The Surveillance Lounge (dark ambient ze staré desky s divnými hlasy, surreálná, spiritistická seance, dům kde strašá atd.), je ale otázka, jak moc by to fungovalo i naživo.

Přestávku a přestavbu pódia vyplňuje reprodukovaný, jakoby z jeskyně znějící operní zpěv, do toho hlasité klapání ozvučných dřívek. Deset minut je to absurdně zábavné, dalších deset (15-20?) otravné. Koncert CURRENT 93 otvírá jakési intro. Na plátně běží černobílý, trhaný film s kopcovitou krajinou, dramatické smyčce přecházejí do nějakého rozjuchaného šlágru z 60. let (?), který se postupně noiseově rozmazává, idylka se vytrácí, vše zakončuje krátká harshnoiseová apokalypsa. Potom se rozezní ptačí štěbetání, přichází členové kapely a začínají hrát první skladbu z nové desky - The Birds Are Sweetly Singing. Až po chvíli přichází David Tibet (potlesk, pozor legenda!), momentálně s imagí vousatého, starého barda/venkovana v bekovce a kapela přehrává celé nové album The Light Is Leaving Us All. No, samozřejmě jsem naivně doufal, že z něj zazní jen něco a pak bude spíš průřez tvorbou, ale jo, musím říci, že se mi překvapivě většina nových skladeb líbila i takhle napoprvé, některé obzvlášť, jen asi dvě mi přišly trochu slabší. Album je to převážně klidné, smutné, je to příjemný, zasněný smutek. Studiovou verzi jsem ještě celou neslyšel, ale dle pár ukázek byly živé verze skladeb upravené, tu více, tu méně. Nejvýraznější byl většinou klavír Reiniera Van Houdta a samozřejmě Tibetův vokál, místy i housle Aloma Ruiz Boady. Já měl u C93 vždycky radši ty kytarové věci, ale v živé verzi mi klavírní party sedly mnohem víc, mj. díky jeho skvělému nazvučení. Housle to v pár chvílích sice posouvaly až na hranu příliš líbivého, sladkobolného kýče (ono upřímně, C93 na hraně patosu tancují vlastně celkem často, ale kupodivu mi to v jejich případě většinou nevadí), ovšem převážně se mi dost líbily i jejich linky. A Tibetův vokál, to je kapitola sama pro sebe. Jeho hlas (barva i přednes) je opravdu fascinující, magický, uhrančivý. David na mě kvůli němu vlastně vždycky trochu působil jako nějaká (napůl) mýtická/pohádková bytost. Jak trefně poznamenala Týna: „Ten člověk by mohl klidně jenom číst noviny a znělo by to fantasticky.“ Často jsem si říkal, že zní stejně dobře, autenticky a zapáleně, jako před 25-30 lety, pořád „to“ tam je. Kromě tří již zmíněných byl na pódiu ještě hráč na akustickou a chvíli i elektrickou kytaru, ten v pár místech i zpíval (sice někdy trochu „teple“, ale dalo se to), další muzikant střídal dudy a nějakou zvláštní flétnu, těmi ale spíš jen lehce doplňoval a vytvářel lehký ambient/drone „podmaz“, stejně jako další člen na niněru (ta se kvůli podobně mečivému zvuku trochu kryla s dudami). V pozadí byl i Andrew Liles, asi pouštěl samply, možná dokresloval elektronikou/klávesami (?) a ve dvou kusech hrál paličkou na buben (kotel). Některé nové skladby si byly vlastně dost podobné a lišily se jen málo, ale i díky tomu měl set převážně celistvou, melancholickou atmosféru. Nejvíc vybočovala sedmá The Postman is Singing, která za přispění zkreslené elektrické kytary, dramatického klavíru a nervózního vrzání houslí měla až zlověstný, doom rock/metalový feeling. Projekci tvořily záběry mj. na starý dům zvenčí, starý vybydlený dům zevnitř, koupajícího se ptáčka, ale hlavně staré fotografie lidí z počátku 20. století. Postavám vždy postupně zbělely oči a začaly z nich vycházet bílé čáry - nejspíš odkaz na název nové desky, což byla i fráze, která se v Tibetových textech objevovala nejčastěji (vedle čarodějnic, ptáčků, mrtvých koníčků a hvězd). V pár místech, hlavně ke konci ho chytá i jeho typický fantas, kdy se z citlivého poety mění na fanatického kazatele, který nám všem v sále věští, že i nás všechny světlo opustí. Lehce zneklidňující (a pravdivé). Hlavní set skončil, chvíli se vytleskává a vyvolává (vlastně většina skladeb sklidila nadšený aplaus), kapela se vrací a přidává 5 dalších kousků. Hned prvním je Niemandswasser v upravené verzi s opět výrazným klavírem a je to vrchol koncertu. Mám tu skladbu dost rád, ale že mi při ní bude běhat mráz po zádech sem a tam, jsem nečekal. Krásné byly i další kusy - Then Kill Caesar a nejdál, do roku 94, jsme se dostali s All the World Makes Great Blood. Pak došlo ještě na titulní věc ze Sleep Has His House, ovšem v hodně upravené a zkrácené verzi, z původního 20 minutového ambient/droneu se stala regulérní písnička. Končí se s Hushabye Mountain, coverem balady ze 60. let od The Sherman Brothers. Pak už jen díky, čau, aplaus. Jasně, v setlistu bych uvítal ještě víc starších věcí (a nezahrát v Londýně Lucifer Over London je teda docela naschvál), ale nakonec se mi to celkově líbilo snad i víc, než jsem čekal. 

-----

Londýn momentálně z velké části vypadá jako staveniště, mrakodrapy rostou jeden za druhým. Obecně moc v architektuře nemusím míchání nového a starého, ale nutno uznat, že tady jsou i ty nové stavby většinou zajímavé, nebo i na starou architekturu nějak odkazují. Ovšem o často až bizarní kontrasty není nouze, docela jsme se tím bavili (viz. fotky). Starý Londýn dostáváme většinou jen náhodným odbočením do postranních uliček. Psát o zdejších světoznámých pamětihodnostech, které jsme snad všechny (nebo většinu) samozřejmě poctivě navštívili (a hlavně v British museu strávili dlouhé hodiny – mají tam fakt poklady a je to zadarmo), nemá moc smysl, zmíním jen pár méně známých zajímavostí. Za návštěvu stojí mj. ruiny kostela St. Dunstan-in-the-East, v kterých vznikla jakási zahrada (park) s gotickými zdmi a okny, i když je v centru a nedaleko Toweru, tak o ní turisté evidentně moc nevědí, příjemné místo s atmosférou. Za zhlédnutí stojí i katedrála v Southwarku, ruiny Winchesterského paláce a zbytky hradebních zdí (jedna je opravdu velká, asi 6-7 metrů na výšku) a staveb z římské doby (jo, mám ruiny rád). Většina londýnských minipivovarů má často jen velmi omezenou otevírací dobu, takže jsme kromě zmíněné pobočky Brew Doga navštívili jen Temple Brew, který má otevřeno celkem normálně. Příjemný podnik, pivo velmi dobré, celkem osobité, na naše poměry teplotně spíše vlažnější, ale ok. A asi by nemělo, ale stejně mě trochu překvapilo, jak moc je to „multikulti“ město (asi ještě víc než např. Paříž), bydleli jsme tedy v hodně „multikulti“ čtvrti. Z povrchního pohledu turisty se zdá, že to soužití funguje (převážně) v pohodě.