Léčivé vibrace doby bronzové jsme zakusili v listopadovým deštěm omývaných prostorách karlínského Fóra, kde se onen večer setkala umělecká a architektonická moderna s pokusy o rituální transkripci časově vzdálených bodů do současnosti. Jak se taková cesta skrze věky podařila? No ano, bylo to působivé. Bez ale. A zajímavý byl vlastně už samotný sociální exkurz mezi příznivce tohoto mezinárodního experimentálního uskupení. Nicméně hybridní forma performance nutí k většímu zamyšlení nad viděným a slyšeným.

Hudba nebo divadlo? Komorní nebo epické?

V prvé řadě je na místě otázka, nakolik jsou Heilung hudebním či spíše divadelním projektem? Už pro samotné angažmá souboru u elitního labelu Season of Mist by se mohlo zdát, že je odpověď nasnadě. Autor těchto řádků však na základě dvou zažitých vystoupení soubor vnímá především jako koncepční scénické umění. Zvukovou stopu celého tyjátru chápe jako více či méně úspěšný pokus o zvukovou konzervu uchovávající otisk mnohem komplexnějších snah.

Podkladem k takovým závěrům může posloužit srovnání dojmů s vystoupením Římanky Lili Refrain, která celý večer zahajovala. Skladatelka a kytaristka staví své imprese především na neotřelém zvukově estetickém zážitku, kdy v reálném čase vrství živě zahrané a zasmyčkované fragmenty hry jeden přes druhý, a následně je taví v pomyslném athanoru doplněné o živé vokály v rozmezí čarodějného vzývání, sopránu či naopak nejhlubšího altu, až po méně tradiční hlasové inspirace, jmenujme namátkou Lisu Gerrard z Dead Can Dance. V rytmice je looper využíván pro masivní kotel, ale i zvonky, chrastidla a kalimbu, melodické linky nezřídka obstarává Fender nebo Gibson v rozsahu od rockových, bluesových a minimal psychedelických postupů po regulérní dusot metalových kil. Stejně jako u Heilung jsme blízko určitému druhu hudebního šamanismu, ale zatímco s Lili se zážitek rozšiřuje při zavřených očích, kdy je fantazie přidanou hodnotou, prvně jmenovaní naopak vizuál servírují velmi konkrétně a napřímo. Přitom v obou případech nelze přehlédnout, že jde o svého druhu rituály s mentálním a duchovním přesahem.

Není bez zajímavosti, že k témuž efektu, k němuž se Heilung dopracovávají spoluprací sedmnácti členného ansámblu hudebníků a performerů, se Lili Refrain přibližuje pomocí technologie, ovšem bez oné divadelní složky. Cestovatelé starověkými kulisami jsou naopak primárně dřevní od základu. A ten dojem zůstává i s vědomím jejich využívání sampleru a kláves, kteréžto tentokrát zněly poněkud upozaděně. Vlastně by se dalo říct, že Italka je komorní a v mysli posluchače se projevuje epicky a naopak barbaři jsou epičtí, ale podstata zůstává ve výsledku bez účelově implementovaných kudrlinek komornější. Setlist Lili zde.

Primitivní spiritualita, krvavá oběť a setkání s bohy

Již od počátku, kdy šaman s všudypřítomným parožím vysoké zvěře vykuřuje prostor pódia a v kruhu souboru také auru účinkujících, je cítit orientace na metafyzický účinek celé dvě hodiny trvající události. Heilung nás vtahují do primitivní spirituality lidstva, kde teatrální dění zobrazuje to pozemské a zvuky a hudba evokují neviditelné nadsmyslové prožitky ze setkání s bohy manifestujících se v přírodních principech a posvátném, namnoze i velmi temném sdělení. Když budeme hovořit o muzikální části, lze ji vnímat ve dvou fázích: v podstatě darkfolkové hymny, které se blíží tomu, co se dá klasifikovat jako svérázné pojetí world music. A můžeme opět vzpomenout DCD, ve sborech reminiscence třeba i na Värttinä, nebo dokonce jakkoliv kontroverzní doteky new age, které produkují třeba Enya nebo Vangelis, ovšem v řádně obskurní formě. Onu druhou fázi reprezentuje cosi, co lze definovat jako hromově perkusivní akustické techno a shamanic trance. Skrze to vše se prolíná pestrá vokální práce, využívající tu čarodějnických halekání, jinde éterických poloh Marie Franz či alikvotních zpěvů Kaie Uwe Fausta. U něho rytmické deklamace mnohokrát působí jako vystoupení barbarského rapera s hlasem blackového barda. Další kapitolou jsou dynamicky aranžované mužské a ženské sbory navozující tribální atmosféru zapomenutých kultů, válečné vřavy i posvátných hájů starých Germánů a Vikingů.

Vizuálně se nám dostává divokého reje postav znázorňujících extatické archetypální rity boje o přežití, uctívání smrti, jsme konfrontováni s nahotou, realitou lidské oběti, i transcendentálního opojení a splynutí s nadpozemskou skutečností. Dřevěné oltáře zapomenutých bohů, kosti zvířat i lidí, kůže, krev, oheň, warpainty a další detaily jen přispívají k finálnímu dojmu a útoku na emoce a receptory diváka/posluchače. Přímočaré divadelní scény se nejednou střídají s využitím projekce, stroboskopů a laseru, což působí až démonicky kontrastně. Gradace v závěru vystoupení měla sílu přenést intenzivní dotek dávno zašlých časů i na moderního člověka. Setlist zde.

Trochu toho moderního primitivismu na konec…

V závěru je na místě zmínit zajímavé složení několika tisícového publika, které sestávalo z pestré sorty novodobých “Vikingů”, příznivců folk a black metalu, ezo-postaviček, šermířů, motorkářů, nácíčků, dřevorubců, zájemců o historii a intelektuálů nebo korporátních kašpárků, zřejmě přibyvších ze sousedících budov mediálních a jiných firem. Jalové halekání a opilecký řev budiž smutnou vizitkou nemalé části přítomných, stejně jako bezohledné řádění mobilářů lovících upomínková videa a snímky do svých virtuálních památníčků.

Subjektivně vzato jsem o něco více ocenil Lili Refrain, ale Heilung nelze upřít zásluhu o velkolepou a originální podívanou, která nemá srovnání. V kruhu vše začalo a v kruhu také skončilo. Cesta do mlhami zastřeného starověku proběhla zdárně a zanechaný otisk žije dál i bez fotek v telefonu…