Meth. mě zaujali svým debutem Mother of Red Light, na kterým předvedli výbušnou, neurotickou směs noise rocku, grindcoru a sludge. Správnej poměr techniky a pěny u huby, poctivě nakoplá riffáž, harmonie se občas ohýbaly fakt zajímavým směrem. Sice to ještě nemělo úplně vycizelovanej vlastní ksicht, ale bylo tu hodně příslibů do budoucna. Osobně jsem odhadoval, že by se borci mohli stočit směrem k noiserockový postmoderně posledních Daughters, ale dvířek bylo otevřenejch povícero. A teď, o čtyři roky později, konečně přišla možnost odtrhnout oči od věštecký koule a ověřit vlastní předpovědi.

Úvodní vál Doubt bohužel předpokládání nenaplňuje. Je tu sice pomalá, hutná, industriální rytmika s pěkně tučným zvukem, ale to je asi tak všechno. Jako dusivý intro by to možná fungovalo, ale natáhnout střídání jednoduchýho džn džn motivu s nepříjemným vazbením bez výraznýho vývoje na pět minut je krok mimo. Počítám, že záměr byla hypnóza, ale to by tu nesměly bejt uvřískaný vokály, který bráněj hlubšímu ponoru a spolehlivě tě vracej zpátky k hladině. Snad ani nemluvím o debilním frázování a překrývání různejch growlů, který zní jak z nějakýho goregrindovýho chlívku. Tenhle problém se bohužel vrací i v dalších skladbách, zpěvu je obecně moc a některý growlový rejstříky jsou skoro až směšný..

S druhou Compulsion ale přichází daleko zajímavější materiál, kterej konečně ukazuje, kam se Meth. od debutu posunuli. Není to ani tak směrem k Daughters, i když Shame často staví na hypnotický, industriálem načichlý rytmice. Víc prostoru dostávaj různý death/blackový disonance, od chladu Portal cirka ION až k avantgardě Imperial Triumphant. Od minula tak přibylo zejména střednětempejch pasáží postavenejch na rozplizlý, lehce zlověstný kytarový práci, ze který se člověku dělá ouzko. A přibylo jich tolik, že už teď vlastně tvoří páteř desky. Jasně, Meth. jsou žánrově pořád hlavy otevřený, ale za těch pár let si ujasnili, kam chtějí směřovat, a tak Shame drží pohromadě líp než debut. A když už se odbočuje, tak se nechodí až tak daleko, většinou někam do okolí Satan in The Wait od Daughters, který se atmosférou blížej třeba Give In nebo titulka Shame.

V dnešní době ale k příklon k disso metalu není žádná vzácnost. Určitě se tak stojí za to zeptat, jestli Meth. zvládají vybočit z řady generičtějších produktů, nebo se jen vezou na vlně. Jasně, metalový riffovačky maj Meth. v malíku, ale vybočit pomáhá hlavně jejich těžká industriální rytmika a hutná, vazbící basa. Noiserockový základy posouvaj disonantní riffáž do dusivějších, zatěžkanějších poloh, než je v žánrovým kolbišti zvykem. Poslech je tak vyšťavující, ale zábavná záležitost. Jen těch vokálů příště využívat trochu víc s rozmyslem prosím.