Slimelord, než vydali své první dlouhé album, na které se dnes zaměřím, stihli 3 epka a jeden živák (záznam je z koncertu s kapelou se super názvem Coffin Mulch). Borci navíc drhnou spolu už od roku 2011 ve sci-fi kapele Cryptic Shift ze stáje Metal Blade, takže sehranost, instrumentální zručnost a elementární kvalita je zajištěna už v před-poslechu.

Obálka Brada Moora slibuje psychedelii a intro uvozuje, že zážitek to bude nevšední - kejhání hus jsem opravdu v death metalu ještě nezaznamenal. Samotná hudba, jmenovitě první The Beckoning Bell se víceméně otevřeně hlásí k Tomb Mold, Blood Incantation nebo třeba Replicant. Přestože v promo materiálech se ponejvíce píše o kapele jako o death-doomu, jde vlastně o death metal staršího střihu, který se pohybuje ve středním tempu a je překvapivě technický. Samozřejmě najdeme i čistě doomové party, kdy hudba zjednodušuje, ale při poslechu si vzpomeneme díky technickým partům daleko víc na Timeghoul nebo dokonce na Atheist (Elements éra) než na nějaké bahnité spolky typu Spectral Voice. Je za tím nejen bezpražcová basa (John Riley opravdu válí), ale především zajímavě pokroucené riffy. Nejlepší je v tomto ohledu snad Gut-Brain Axis (uvozená kvákáním žab!), alias druhá skladba alba, která mě při každém poslechu překvapí.

Skloubení oldschoolového žánru s avantgardním přístupem je určitě daleko lepší než další z nekonečných variací na rané Incantation.  Skladby jsou plné různorodých nápadů, tempo se pohybuje od pomalého ke střednímu, ale taková Batrachomorpha Ressurections Chamber je v nejlepším smyslu moderní old-school death metal, určitě připomene nedávno tu recenzované Cruciamentum.

Zážitku z poslechu pomáhá mix, na poměry žánru velice čistý. Vše je výborně zahrané a vše je taky dobře slyšet. Z beden se neřine žádný sonický sliz. Od žánru většinou očekávám silné středy a potlačený, „kanalizovaný“ zvuk, ale tady je vše rozloženo do šířky a každý nástroj má svůj prostor. Dost možná takovou frázi používám poprvé, ale tohle se vyplatí poslouchat na solidní aparatuře nebo alespoň pořádných sluchátkách. S trochou nadsázky by se dalo snad mluvit o progresivním death-doomu. Čistě doomově laděná skladba The Hissing Moor z celku alba výrazně vystupuje a je to její hlavní riff, který se určitě nejen mně po poslechu opakovaně vybavuje. Je to takový melodický virus, ke kterému zaujímám ambivalentní postoj. Je hodně jednoduchý, funkční, zapamatovatelný, ale s rostoucím počtem poslechů silně se zajídající.

Kritická připomínka bude směřovat jen k vokálu, který nepřináší žádnou přidanou hodnotu a poslední instrumentální Heroic Demise ukazuje, že i bez něj to více než dobře jde. Když už, je suchá podoba tradičního death metal zpěvu/chropotu lepší a do hudby se lépe hodí, než sytý, ale dost nudný growling.

Slimelord překvapili jednoznačně příjemně a po výše zmíněných Cruciamentum jsou další nahnilou lahůdkou pro zhýralé milovníky death metalu, kteří se pro atmosféru nechtějí vzdát kvalitní instrumentace.

Pravdu dí kolega, novinka Slimelord je skutečně netuctová a převážně povedená záležitost, která mě zaujala hned napoprvé, ale k docenění bylo třeba vícero (mnoha) poslechů. Název kapely, texty i obal jsou jasně inspirované vším co je slizké, houbovité, měkkýšovité, bahnité, mimozemské, halucinogenní a zhoubné, čemuž odpovídají i postupy a atmosféra hudby.

Angláni se hlásí, vychází z, či se prostě částečně podobají tomu bizarnějšímu, v kontextu 90. let řekněme avantgardnějšímu death, či death/doom metalu, kromě již zmíněných Timeghoul lze vzpomenout na Pan.Thy.Monium nebo Carbonized, ale i dISEMBOWELMENT. Hojně využívají disonantní postupy Immolation, Gorguts, místy i Incantation a Portal, ale v 1. a 2. skladbě se dají zaslechnout dokonce Mayhem a blíží se i Ved Buens Ende. Některá/é sóla (dobrý!) a pasáže připomenou též sliznatý „sludge-death“ Morbid Angel (husí intro může být odkazem na Kawazu z GtA?). V 5. skladbě jsou i Cannibal Corpse, v 1. zase Carcass nástup atd. Vlivů je tu opravdu hodně, ale třeba oproti spřízněným Blood Incantation působí kompozice přece jen soudržněji (a bez příliš hodného prog-„deathu“). Slimejši vlastně převážně spojují postupy, které k sobě mají blízko. Najde se tu sice pár křečovitých napojení a hloupějších riffů, ale většina muziky dává smysl a poslouchá se dobře.

Rovněž chválím výraznou a nápaditě zahranou baskytaru (vzhledem k distorzi bych bezpražec tipoval jen místy, ale nejspíš jo). Převládají valivá, střední tempa, občas se z neúnavně a stále stejně jedoucích kopáků dostaví lehký pocit únavy (sic!), ale R. Sheperson často i hezky, někdy až najazzle „filluje“, akcentuje, párkrát slušně zasype atd. Kopáky lehce (přirozeně) mlaskají, ale hlavně úderně kopou, uděluji tedy schvalovací razítko. Growly a skřehoty A. Ashwortha, doplněné kytaristou A. Bradleym jsou poměrně variabilní, leč ne všechny polohy se mi líbí. Asi i většinou spíš jo (mj. někdy připomenou i Ezrina z Imperial Triumphant, kterým se to párkrát blíží celkově), ale někdy působí až tupě, přiblble a legračně.

I produkčně/zvukově jsou to cíleně, lehce aktualizované devadesátky - v pořádku. Dost se mi líbí titulní artwork, který silně připomíná mediální kresby z počátku 20. století (viz Suchardův dům v Nové Pace), lovecraftovské i jiné sci-fi-hororové vize, vlastně i díky němu zvažuju vinyl. V hodnocení budu (očekávatelně) zdrženlivější, mj. (viz výše) kvůli slabinám v 6. skladbě (cca 2/4) a poslední skladbě, která si 3 minuty pohrává s jedním riffem, který je fajn, ale je to takové až zbytečně roztažené outro. Ale i tak, spolu s Cruciamentum, se kterými mají Slimelord vlastně mnoho společného, byť zní dost jinak (!), nejlepší novovlnná oldschool („“?) death/doom deska, která se mi v posledních letech dostala do uší.