Není to tak dávno, kdy byl koncert Anaal Nathrakh považován za velkou událost. Do roku 2005 nehráli AN naživo vůbec, a když se ukázali o čtyři roky později na Brutal Assaultu, bylo to vyloženě vyslyšené přání. To koneckonců i jejich koncert v Matrixu následujícího roku. Každý, kdo je na jedné z těchto akcí viděl, jistě vzpomíná na masakr, který Vitriol s Irrumatorem předvedli. Jenže poté chlapy začalo koncertování bavit trochu více, na velkých festivalech se objevovali téměř každý rok a nadšení z živáků Anaal Nathrakh se začalo postupně ztrácet. Většinou to odnesli zvukově, ale ani nové skladby nefungovaly tak dobře, jako třeba pecky z Codex Necro, které však již nehrají. Jenže ve chvíli, kdy se objevila informace, že Anaali zahrají v ČR po šesti letech opět v klubu, byly nostalgické vzpomínky a touha připomenout si zabijácký gig v Matrixu silnější než jakékoliv pochybnosti. Support navíc pořádající L'inphantile Collective domluvili také zajímavý, tudíž bylo rozhodnuto. Jde se popáté na Anaal Nathrakh!

Jako první v sobotu zahráli slovenští Attack of Rage, kteří ze všech předskokanů byli se svým grindem hlavní hvězdě večera stylově nejblíže. Čtveřici to sypalo dost slušně, a i přestože bylo v klubu (stejně jako venku) naprosto nesnesitelné vedro, během kterého se člověk potil, i když se vůbec nehýbal, Attack of Rage vás donutili se alespoň trochu pohnout a podupávat si. Zvuk měli sice až zbytečně přehulený, což ovšem v jejich případě nebylo až tolik na škodu. Díky vyšší hlasitosti skvěle vynikla parádní basa, která solidně drtila. Baskytarista mi celkově přišel jako nejsilnější článek kapely, jímž Attack of Rage na grindové scéně celkem vyčnívají. Ke konci padl ještě cover Anal Cunt, po němž už však byla potřeba vyvětrat se venku neodkladná.

Druzí Demimonde byli na rozdíl od Attack of Rage naopak kapelou, která byla v lineupu večera docela jako pěst na oko. Na druhou stranu mohli být také se svým avantgardním metalem příjemným zpestřením. Po zvukově ne moc vydařeném koncertu na Brutal Assaultu jsem se těšil, jak si napraví pověst a předvedou slušný set. Už během zvukovky se ale ukázalo, že mají opět menší problémy s dosažením ideálního zvuku, a když po dohrání hodně zábavného indického intra přišli na pódium a spustili, z beden se linul opět jen bordel. Oproti Josefovu byl sice tentokrát vokál dobře slyšitelný hned od začátku, ale místo kytar zněl jen neskutečný rámus. S identifikací songů jsem měl i přes to, že jsem nedávno vydané album Cygnus Oddyssey slyšel několikrát, celkem problém a pár známých, které jsem na Demimonde lákal, se mě dokonce ptali, jestli hrají tak blbě, nebo je ten zvuk opravdu strašný. Bohužel, za Bé je správně. S časem se sice zvuk napravil a třeba kytary začaly být výraznější, ale co naplat, když z bicích bylo slyšet jen lehké cinkání činelů. Navíc díky časovému skluzu museli skončit o něco dříve a set uzavřeli s The Generation Ship. No, až na ně půjdu potřetí, tak je snad zvukař tolik nezkazí. Tentokrát vyniklo nejvíce již zmíněné intro.

To druhá pražská sebranka Mörkhimmel měla to štěstí, že není až tak náročná k nazvučení. Tím, že i na deskách mají správně švédsko-deathmetalový zvuk, naživo jim trocha špíny nevadila a i s dvěma kytarami bylo vše dostatečně čitelné. Menším technickým problémům se sice ani oni nevyhnuli, na chvíli museli přerušit set kvůli (asi) kytarovému aparátu, ale jinak na tom byli zvukově daleko nejlépe ze všech. Přemýšlím, kdy jsem naposledy Mörkhimmel viděl, asi to bylo ještě před vydáním jejich posledního alba Ostří černé kosy zní, vím ovšem, že mě na nich vždycky bavila ona lehká hniloba a crustová skočnost, a stejné to bylo i tentokrát. Zahráli například Z cizího krev poteče nebo Zimu, a v rámci jejich death/black/crust míchajícího stylu jim nelze moc co vytknout. Když shrnu všechna pro a proti, Mörkhimmel byli v sobotu nejlepší kapelou večera.

Cože? Napsat o českém předskokanovi, že byl lepší než Anaal Nathrakh? To jako fakt? Kdybych si něco podobného přečetl před pár lety, tak autora reportu prohlásím za kacíře, nicméně tentokrát tomu tak žel opravdu bylo. První zklamání přišlo ve chvíli, kdy kapela nastoupila na pódium, a zjistil jsem, že s nimi nehraje hlavní mozek kapely a skladatel veškeré hudby Mick Kenney. Mikrofon držící Dave Hunt chvíli po začátku prohlašuje, že se omlouvá za to, že hrají v osekané sestavě pouze s jednou kytarou, ale Mick je prý těžce nemocný a nemohl se turné zúčastnit. Z tohoto důvodu nemají ani backdrop a žádný merch, jelikož vše má Mick u sebe doma. Mno, OK, byla to tedy slušná pecka, zvlášť bez jakékoliv oficiální informace předem. Přeci jen Irrumator je polovinou kapely a hrát bez něj je docela revival. Co však koncert pohřbilo totálně, to byl opětovně zvuk. Byl jsem v životě na hodně koncertech, na hodně špatných koncertech i na hodně koncertech na Chmelnici. Vím tedy, že zvuk není vždy ideální, zejména ne v tomto klubu. Jenže takový průser jako v sobotu jsem ještě nezažil. Po tomhle „výkonu“ se dokonce na FB události musel klub oficiálně omluvit za neschopnost zvukaře. Bylo úplně jedno, jestli kapela hrála staré songy nebo nové a jak se kytarista snaží dohnat Mickovu absenci, neznat tvorbu Anaal Nathrakh nazpaměť, ani nepoznám, co hrají. Částečně to zachraňoval snad jen Dave, který po loňském Brutalu řval opět dost slušně. Prezentaci kapely ale naopak naprosto podkopával baskytarista Drunk (jak vhodně zvolená přezdívka :)), který totálně ožralý tak tak stál na pódiu a nebyl schopný se ani trefit pusou před mikrofon, když měl Vitriola řevem doplnit. Natěšení střídá zklamání a naprosté znechucení. Po sobotě klesla touha jít na další koncert Anaal Nathrakh na minimum, stejně tak jako touha opět navštívit Novou Chmelnici, kde jsem tentokrát zažil nejhorší zvuk ever. Jeden z koncertů, na kterých litujete, že jste raději nezůstali doma.