První akce pod jménem Hlukové Mystéria stejně jako vznik Hlukové Sekce se datují už od roku 2009. Tehdy skupina noisových umělců kolem jmen jako Sklo a VZM začala dělat společné koncerty v Brně, Ostravě a Bratislavě za účasti více či méně dalších umělců a začaly vznikat i společné kolaborace, které dodnes lze v proměnlivé sestavě sem tam vídat na akcích jako Hradby Samoty.

Dnešní podobu tohoto festivalu radikální hudby pod lehce pozměněným názvem pořádá Martin Režný aka Säkkikangas, a to hlavně v Ostravě, ale už podruhé se Hlukovæ Mysteria přesunula i do Prahy. Letos byl festival dokonce dvoudenní a konal se ve dvou pražských klubech, v sobotu 7. října v Underdogs a v neděli 8. října v Punctum. A byť by to šlo očekávat přesně naopak, lineup složený z větších jmen vystoupil paradoxně v neděli v mnohem menším prostoru.

Proto, i díky separátnímu vstupu na každý den, mě až tak moc nemrzí, že jsem byl v sobotu mimo Prahu a mohl dorazit až druhý večer. Úplný začátek i tak nestíhám a dveře Punctum rozrážím lehce před pátou hodinou, dávám 600 do kasičky a kupuju první Lajku. Místní pódium vypadá spíše jako nějaký workshop, protože místo jednoho stolu s krabičkami jich je zde rozestavěných snad pět a všude jsou jiné krámy.

Krátce na to ale začíná hrát duo Mat Pogo & Kryštof Pátra. Mat je Ital, který se věnuje vokální performanci a Kryštof hrál na saxofon. Vše pochopitelně prohnané mixem s různými efekty. Ságo samozřejmě žádné melodie, ale freejazz štýl, různé kvílení a nehudební zvuky. Nejvíce mě ale dostal Mat, jehož hlasový freestyle, kde používal různá vymyšlená slova a improvizoval s všelijakými pazvuky, byl hodně přísný a měl neuvěřitelnou dikci. Žádný řev nebo zpěv, spíše ultra-rychlá recitace a blábolení, to modifikované jakýmsi multi-efektem, který jeho projev místy zkresloval, občas snad i zpomaloval atd. K tomu připočíst skřípání Kryštofova saxofonu, no já byl nadšený a musím říct, že hned první set, co jsem viděl, nasadil laťku hooodně vysoko.

Pokračovalo se ale ve velkém stylu. Hned jako druhý vystoupil Kazehito Seki v kolaboraci s noisařem ノーバディz Plzně. Kazehita jsem měl to štěstí letos vidět dvakrát na Hradbách Samoty, kde zahrál spolu se Säkkikangas a taky jako součást dua BNSU. Oba koncerty byly naprostými vrcholy festivalu. A byť bych řekl, že tentokrát to bylo trochu umírněnější a méně zvukově intenzivní, furt to byl solidní hukot. Kazehito s mikrofonem nalepeným na puse vydával šílené skřeky a spolu se svým kolegou vše deformovali do hlukového bordelu. Některá místa byly opět tak výbušný jekot, že nešlo nadšeně nehrozit pěstí nad hlavou. Krátké, ale intenzivní, koneckonců jako téměř vše tento večer, a jeden z největších potlesků.

I následující Secret(e) byl ovšem slušný zážitek. Tentokrát jednočlenný noise, kdy si interpret narval několik snímačů do krku, dost možná je i polknul, začal se dávit a veškeré snímané zvuky dále ničil přes distorzi a další efekty. Secret(e) hrál v úplné tmě a na sebe jen svítil diodou z mobilu, aby šlo hezky vidět, jak si strká prsty do pusy, škube s sebou a čím dál více se nadavuje až do chvíle, kdy se dvakrát lehce poblil. Možná nic pro slabší povahy, ale rozhodně intenzivní hnus.

Pak se přiznám, že jsem musel poprvé, a zároveň taky naposledy za celý večer aspoň na chvíli vytáhnout špunty. Ne že by Midwife Ebe byl až tak nahlas, hlasitost za celý večer zůstala víceméně konstantní, ale na rozdíl od ostatních nejvíce používal vysoké skřípající frekvence s pískajícími zvuky, které byly zvlášť pár metrů od PAčka dost bolestivé. Rovněž řval do mikrofonu a předvedl vydatný energický set, ale ve srovnání s předchozí trojicí mi přišel o trochu slabší.

A jelikož vše, co popisuji výše, se odehrálo zhruba během hodinového časového úseku, následoval čas na odpočinek před dalšími námrdy. Krátká pauza a pak zahrál Tomáš Knoflíček, mj. spoluzakladatel Gurun Gurun. V Punctum předvedl na rozdíl od ostatních podstatně ambientnější set, který pracoval s libozvučnějšími zvuky. Místy to znělo jako jakýsi rachotící xylofon, do kterého použil také kytaru. Celý set ovšem nedávám, protože jsem využil hodinové mezery k tomu, abych se v rychlosti stihl najíst.

Od sedmé hodiny totiž opět pokračoval intenzivní hlukový maraton, který odstartoval Vilgoć, polský harsh noise wall projekt Sebastiana Harmazy. Ten přišel, nechal si zhasnout veškerá světla, pustil bordel, jebl s sebou na zem, stočil se do klubíčka a tak dalších deset minut ležel. Člověk si aj říká, že performance za všechny prachy, u které se může i vyspat, ale tyvole, nevěřím tomu, že kdokoliv jiný v sálu zamhouřil oči. Na to, že Sebastian po announcementu pražské zastávky tour The Rita, Black Leather Jesus, Vomir a JSH jen slušně pod FB příspěvkem napsal “I wish I could support them”, nakonec předvedl mnohem větší mordor než někteří z hlavních hvězd. Totální vichřice.

Hned po něm následoval Vomir. Již padesátiletý Francouz Romain Perrot, který pod tímto pseudonymem dělá HNW od roku 2006 a je jedním z největších jmen žánru. Ten praktikuje podobný přístup ke svým anti-koncertům jako Vilgoć, jen místo válení se na zemi nehybně stojí uprostřed sálu ve svém křiváku se zapínací koženou maskou na hlavě, a nechává za něj mluvit svou “hudbu”. A těžko říct, zda za to může fakt, že hrál hned po Vilgoćovi a druhý velmi podobný set mě už tolik neodpálil nebo byl opravdu o něco slabší, ale musím říct, že předchozí Polák mě odfoukl ještě více. Což pls nebrat jako žádnou stížnost, on to byl i tak hukot jako prase a účinnost se lišila jen v rámci procent, ale kdybych měl z těchto dvou podobných setů vybrat jen jeden, v mém případě vyhrál ten první.

Pak přišla opět chvíle na něco jiného, a to společný koncert Vlastislava Matouška a Martina Režného. Vlastislav hrál na svou šakuhači flétnu a Martin jej doprovázel s poměrně malým analogovým synťákem. Dočkali jsme se tedy skloubení tradiční hry na flétnu, hrdelních zpěvů i klepání na dřevěný nástroj s několika hlukovými výbuchy a elektronickým kvílením. A i když si osobně myslím, že Martinovy sólové sety, kde hraje jako Säkkikangas, případně spolupracuje s dalšími hlukaři, bývají silnější, nutno uznat, že byť se tentokrát nešlo do extrému, i tohle byla přinejmenším velmi zajímavá kombinace.

Dost extrémní výplach ovšem předvedla Jihokorejka SitbQ. Maličká, u stolku shrbená slečna spustila totální harsh noise, během kterého bušila do efektů na stole, křičela do snímače a s celým podkladem, na kterém měla položené veškeré krabičky, škubala a nakláněla jej tak, že místy málem všechny popadaly. Žádný konstantní neměnný wall, ale fakt dost dynamicky proměnlivý harsh noise. Jak dohrála, vysloužila si solidní potlesk, kterému dle jejího výrazu pomalu ani sama nemohla uvěřit, ovšem velmi zaslouženě.

A hned jako následující přišel další z mých vrcholů celého festivalu. JSH, tedy Švéd Johan Strömvall Hammarstedt a rovněž zakladatel Ominous Recordings. Tam, kde skončila SitbQ, Johan rovněž začal. Opět naprosto destruktivní harsh noise. Tentokrát ani ne tak o práci s efekty, na stole měl jen Metal Muff (taky používám, haha) a další dva pedály, ale většina magie se odehrávala v jeho zaťatých pěstích. Ve svých rukách totiž držel jakési chrastící snímače, s kterými neustále třepal a škubal. Dokonce se i zdálo, že reagují na to, jak daleko od sebe a vysoko je drží, ale možná jen snímaly okolní hluk. Každopádně naprosto vydatný vichr, který nejen mě slušně rozerval. Plusové body rovněž za super triko Armagedda - Only True Believers.

Po hodině a půl, kdy odehrálo své koncerty těchto pět hlukařin, bylo třeba další krátké pauzy a něčeho normálnějšího. Klára Pudláková a Jan Jirucha byli akustické duo, kde se Janův pozoun doplňoval s Klářiným kontrabasem. Pochopitelně šlo o free jazz s přesahem do akustického noisu. Mikrofon zastrčený hluboko uvnitř trombonu, smyčcovou hru na basu střídalo chaotické vybrnkávání strun atd. Určitě působivé, ale opět se mezi těmi noisaři jednalo spíše o příjemné zpestření než o něco, co vám vyrazí dech.

Něco speciálního šlo ovšem očekávat od jednoho z headlinerů. Black Leather Jesus je harsh noise uskupení, které už v roce 1989 založil Richard Ramirez. V Punctum vystoupili jako trio a kromě Ramireze jsem poznal ještě zády ke mě otočeného Seana Matzuse, třetí dlouhovlasý člen nevím, kdo byl. BLJ se ovšem stala nepříjemná věc, a to že ještě před začátkem tour jim někdo vykradl zásilky s gearem a merchem, který si nechali poslat do Paříže, aby jej nemuseli s sebou přepravovat letecky.

Těžko říct, zda to mělo nějaký dopad na podobu jejich vystoupení, ale minimálně pro kapelu budiž pozitivní, že částku 1500 $, na kterou si založili gofundme stránku, se už podařilo vybrat. A byť z mého pohledu nebyli live až tak masakrózní jako jejich tour doprovod JSH, minimálně musím ocenit, že jako jediní z celého večera k tvorbě svého hluku fakt používali plechy a nějaké další kovové předměty. Ramirez byl u plechových plátů skrčený pod stolem po většinu setu, Matzus zase mačkal snímač mezi dvěma kameny. Bordel to tedy byl ve výsledku dost poctivý a hlavně respekt za to, že se někdo podobné hudbě dovede věnovat už skoro 35 let.

Když už jsme ale u těch hlukových dinosaurů, poslední interpret nedělního večera The Rita na tom je podobně. Kanaďan Sam McKinlay sice hraje až od roku 1996, ale zase je považován za jednoho ze zakladatelů žánru harsh noise wall a nutno říct, že některé jeho nahrávky jsou fakt legendární. Však si pusťte třeba Thousands of Dead Gods. Jaké překvapení, že naživo se až tak drtivá stěna hluku nekonala. Mnohem větší část setu The Rita tvořilo spíše pozvolné praskání bez nějakých opravdu nepříjemných a extrémních ploch.

Koncert se totiž z velké části točil kolem performance s McKinlayem vystupující umělkyně Lorelei, která se promenádovala mezi lidmi, pomalu si malovala oči a v závěru si sedla na stůl, kde na sobě postupně začala zalamovacím nožem rozřezávat své silonky. V danou chvíli, kdy punčochy pod tlakem ostří začaly praskat, tak i Sam hudebně přitvrdil. Začal konečně rozjíždět větší hukot a díky tomu, že hrál podstatně déle než předchozí interpreti, měl i dostatek času na to, aby svůj set postupně vygradoval. I po zvukové stránce to znělo, jako když něco pomalu rozřezáváš nebo třeba pomalu jezdíš nehty po tabuli a do toho na tebe někdo sype štěrk. Akt tedy k hudebnímu doprovodu (nebo přesně naopak?) taky seděl a vzájemně se tyto prvky obohatily.

Dovedl bych si představit set The Rita i bez dané modelky? Ano. Bylo by to se stejným hudebním setem lepší? Asi ne. Mohlo to být celkově ještě lepší? To určitě taky ano, ale i tak jsem moc rád, že jsem jej spolu s takovou sešlostí dalších více či méně známých noisařů mohl vidět. Těžko si totiž dovedu za podobné peníze představit lepší harshnoisový festival, navíc v natolik komorním prostředí jaké nabízí Punctum. Martinovi tedy patří velký dík za organizaci této akce a doufám, že se v budoucnu na dalším pokračování Hlukových Mystérií opět uvidíme. Absolutně si totiž nedovedu představit organizaci takto rozsáhlého eventu natolik extrémní undergroundové hudby bez finanční ztráty, takže respekt za to, jakou službu dělá nejen české noisové scéně.