onDRajs: Sezona koncertů se pomalu rozjíždí. Po sérii vystoupení domácích interpretů se díky covidovému uvolnění k nám konečně dostávají i skupiny zpoza velké louže. A tak se po pauze způsobené neustálým rušením, odkládáním a přesouváním koncertů dočkáváme i koncertu I am Morbid v sestavě, která se pomalu přibližuje legendárnímu line-upu klasiků žánru. David Vincent tentokrát zlanařil kmotra blastbeatu Peta Sandovala, aby klasické fláky odehráli spolu. Nevím, jestli tohle bylo hlavním lákadlem pro návštěvníky, nebo jen pouhý hlad po koncertech, kterých jsme mohli za poslední dva roky spočítat na prstech jedné ruky, ale Futurum v úterý praskalo ve švech. Gig jako takový ovládli „pamětníci“ - průměrný věk příchozích bych odhadl cca na 45+. Není se čemu divit, čas nezastavíš, což bylo dobře poznat i na současném vzhledu Sandovala…

sicky: Díky ročnímu posunutí turné Vincentových I Am Morbid došlo k překvapivé události, a sice že se ke svému bývalému parťákovi přidal v mezičase i bubeník Pete Sandoval. Sice jsme tak díky peripetiím s covidem, jak frontman vtipně poukázal, neslavili 30. výročí fošny Blessed are the Sick ale 31., nicméně účast hned dvojice zakládajících členů legendárních Morbid Angel dodala akci mnohem většího lesku.

Smíchovský klub Futurum byl velmi slušně zaplněn, dle mého i díky renomovaným speciálním hostům, kterými nebyl nikdo menší než polští Hate a rakouští Belphegor. V kombinaci s hlavní hvězdou se tedy jednalo o celkem solidní rouhačsko-satanistickou seanci, která strážcům obecného dobra zřejmě naštěstí unikla.

Loomis: Večer otevírali němečtí Critical Mess. Zvuk čitelný, vokalistka Britta výrazově hodně připomínala Angelu Gossow (tzn. strčí do kapsy spoustu mužských growlerů) a i stylově by se dalo říci, že určitá podobnost s Arch Enemy by se dala najít i v hudbě samotné. Pokud mohu podle posledních dvou skladeb posoudit, tak za mě i takto krátce bylo vystoupení naprosto v pořádku. Belphegor mě třeba bavili o poznání méně, přestože kvalitativně Němce převyšují.

sicky: Do sálu vcházím akorát při začátku black/death metalových Hate, kteří po sugestivním intru spouštějí vypalovačku The Wolf Queenz posledního alba. Zpočátku lehce roztříštěný zvuk si naštěstí brzy sednul a polský běs doznal poslouchatelných parametrů. Rychlé pasáže byly opravdu mazec (před bubeníkem smekám) a ty pomalejší riffovačky, kterých bylo ten večer docela dost, také stály za to. Vrcholem byla zhruba uprostřed setu zařazená hitovka Exiles To Pantheon a následující pomalejší, celkem groovy věc Ressurection Machine. Kapela měla na podiu svoje bicí a zvuk měla takový „předkapelový“, kdy zejména kytary nezněly úplně jak z desky. Nicméně vizuálně stylizovaná čtveřice zanechala celkem dojem a nejen díky přísným pohledům, warpaintu a pózám, ale také pro dobře zvládnutý black/death nářez. Jako fanoušek jsem byl spokojen.

onDRajs: Druzí v pořadí, Poláci Hate, žánrově nasměrovali svůj set blíž ke hlavní hvězdě večera. Black/death polské školy se u nich nedá popřít, na kontě už mají přehršel desek, které v tomhle ranku ostudu určitě neudělají. Na druhou stranu ten, kdo o nich bude tvrdit, že jde o jakési „béčko Behemoth“, nebude zas tak daleko od pravdy. Hate mají k těmto modlám hudebně dost blízko, jejich produkce je srozumitelná i pro ty, kteří jejich hudbu neznají a slyší ji poprvé. A to byl i případ Futura.

Poláci v něm měli velmi slušný zvuk – žádná přepálená koule, v níž nerozeznáte škopky od vokálu, všechno pěkně srozumitelné, chválím hlavně ostré a vyčnívající bicí, které nikterak složitou muziku táhnou nemilosrdně kupředu. Jo, bez bicmena Nar-Sila by Hate byli poloviční, protože kytarově zas tolik toho nenabízejí. Tu a tam vlivy Morbid Angel smočené do blackového odéru, někdy kytarové rozplizlé plochy á la Ulcerate, sypačky zase dávají vzpomenout na už zmíněné Behemoth. Horší to je ve středních tempech, kdy kluci s warpainty sází na riffovou jednoduchost Mgly. Borci se snaží vyburcovat publikum halekáním typu „hej – hej“, ale příchozí na tohle moc neslyší. Hate ale jako předskokan nezklamal a obecenstvo předehřál na vyšší teplotu.

V porovnání s nimi si další v pořadí, rakouská black/deathová stálice Belphegor, o něco pohoršila. Naživo jsem je párkrát už zaznamenal, leč se nemohu zbavit dojmu, že Rakušákům cosi chybí, abych je mohl brát vážně. Už začátek setu dává tušit, že pánům chybí soudnost – úvodní klávesové intro mělo snad deset minut, než se začalo hrát. U Belphegor mám pocit, že kapela častokrát moc neví, co hrát, a výsledek zní jako pejskokočičkovský dort. Tu a tam tupa-tupa tempa, jindy sypačky, více ale střední až doomové pasáže dávají znát, že skupina by chtěla obsáhnout všechno. Nedaří se to ale vždy. Třeba když po parádním pomalém hutném riffu jak vystřiženém z Where the Slime Live přijdou fádní džn-džn kila a člověk zase čeká, až přijde lepší nápad. Zachraňují to povinné pódiové propriety, nechybí třeba kovové poháry, z nichž v průběhu koncertu sálá oheň. Band lídr Helmuth dělá zvrácené evil grimasy, leč dojem to moc nezachraňuje. Odcházím na pivo.

sicky: Před vystoupením  Belphegor podium lehce vyzdobily rekvizity a provoněl františek, díky čemuž se sálem rozlila přímo Vánoční vůně :). Před nástupem proběhlo taktéž dlouhé intro, po něm ovšem překvapil velmi dobrý, sytý a mohutný zvuk. Raraši hráli už na hlavní bicí a zřejmě i aparát a zvuk měli takřka bezchybný. Škoda, že takový neměli (hudebně kvalitnější) Poláci. Belphegor ale vypadali, že jsou profíci a show odehráli s nasazením a bez zádrhelů.

Přestože však nic nešidili, kvalita přehrávaného materiálu bohužel - kulantně řečeno - nedosahovala délky vystoupení. Možná proto, že přes všechnu tu hlasitost, hoblování, stylizaci, pózy a rekvizity, působila hudba chvílemi trochu lacině. Hodina Belphegoru na mě byla příliš a byť se kapela opravdu snažila, tak mě úplně nedostala. Kvituji ovšem, že se nekonaly žádné explicitní satanské či krvavé rituály, kterých jsem se obával. Došlo pouze k zažehnutí plamenů ve stojanech na podiu a v jeden moment si frontman při okultním intru nasadil rohatou hlavu. Ohlas u publika nicméně Rakušané měli solidní a tipnul bych si, že nemálo návštěvníků vážilo cestu do Futura hlavně kvůli nim.

V půl jedenácté jsme se konečně dočkali toho, kvůli čemu jsme přišli my. MORBID ANGEL! Ano, chyběl Trey Azagthoth, pokud si však nalžete, že byl třeba nemocný a namísto něj byl povolán záskok, tak akci bylo možné považovat za regulérní koncert MA. Už jen proto, že setlist byl poskládaný pouze z největších fláků z kultovních alb Altars of Madness, Blessed are the Sick, Covenant a Domination. Myslím, že fanoušek klasické éry kapely si nemohl přát víc.

onDRajs: Vzpomínka na majstrštyky z první půle let devadesátých přilákala očividně hodně pamětníků, a dost z nich bylo zvědavých, jak se se svými party popasuje Pete Sandoval. Co naplat, Pete je i se svou současnou dredatou rasta vizáží pořád sympaťák, na rozdíl od Vincenta, kterému mnoho lidí nemůže přijít na chuť. Ale tentokrát byli I AM MORBID opravdu víc než dřív morbidním andělem, čemuž právě Sandoval přispěl mocným dílem. Doba je sice už jinde a mladí bijci ho určitě instrumentálně předčí, Sandoval má však svůj vlastní rukopis, který je s hudbou Floridských neodmyslitelně spjatý a něco na něm měnit by znamenalo popřít minulost. Ba ne, i když je Petovi 52 let (a Vincentovi 56), set přehrál s čertovským přehledem.

Začíná se pravěkem, tzn. věcí z Altars of Madness, Immortal Rites je prostě klasika. U těchto věcí jde z dnešního pohledu o takový extrémní speed/thrash, zvukově to trochu bramborovatí, což ale vlastně koresponduje s duchem a atmosférou songů. S Fall From Grace se dostáváme k Blessed are the Sick, o jehož 30. výročí se promo materiály ke koncertu upínaly. A hle, v pomalejších momentech zvuk zhutněl, zmohutněla i Sandovalova bicí souprava a sound doslova vraždil. Celkově jeho dobrou čitelnost přisuzuju hlavně tomu, že zvukař nechtěl, aby lidem kvůli hlasitosti crčela z uší krev. Díky, že to někdo konečně pochopil!

sicky: Na úvod pěkně Immortal Rites, kde sice zkraje trochu zarazil výše položený Vincentův hlas a rozpačité „óóo“ v místě, kde zní „ten“ výrazný akord, ale skladba zafungovala. V průběhu druhé třetí si sednul zvuk a lidi i kapela si show začali užívat. Dvojice kytaristů sice neměla úplně přesně Azagthotův zvuk a sóla, ale riffy a celkový dojem byly v pořádku. Předváděl se hlavně Bill Hudson, a to jak vypracovanou muskulaturou, tak svoji hrou. Odehrál většinu sól plus instrumentálku Desolate Ways, která působila jako drobný předěl před finálním přídavkem.

onDRajs: S dalšími a dalšími songy se postupně posunujeme k dalším fošnám – Covenant a Domination. I po těch letech nic neztratily ze své nadčasovosti a je zřejmé, proč jsou stálou inspirací pro peloton epigonů. Třeba taková Rapture byla, je a vždy bude vichřice.

sicky: David Vincent byl jako zpěvák i frontman v pohodě. S publikem komunikoval civilně, občas jej přinutil zakřičet, nijak se nepitvořil. Podle mě je na něm matoucí, že on prostě v jádru není ortodox deathmetalista. Dle mého by zvládnul být showman, klidně i klaun, bohužel pro Morbid Angel to není vhodné, tam si fanoušci žádají přísnost.

Nejvíce mě ovšem překvapil Pete Sandoval. Nato, že ten člověk od pohledu vypadá, že každou chvíli umře, tak za bicí soupravou předváděl divy. Dal hodinu trvající set s blastbeaty i dvojšlapkou naprosto s přehledem a kapelu hnal kupředu, že kytaristé i Vincent museli chvílemi opravdu zabrat. Rychlejší věci jako Pain Divine, Maze Of Torment nebo Dead Shall Rise, která byla zapůjčena z repertoáru Terrorizer, byly prostě strhující.

onDRajs: A co ostatní členové kvartetu? Vincent tentokrát nehrál ve svém oblíbeném country klobouku a omezil své pózy, i když někdy to zaskřípalo. Třeba když čistým vokálem zdvojoval kytarové linky – myslím, že to bylo v Maze of Torment. Tam to znělo, jako když se na pódiu objevil Daniel Hůlka. Osobně si myslím, že si z toho trochu dělá i srandu, metal má spíš na háku a srdcem fakt už je countrywesterňákem, nicméně ve Futuru se držel v rámci možností kánonů vedení metalového koncertu. Mezi skladbami maximálně povinně hekne, jestli si to užíváme („Do you have good time? - Yeaaahhhh“), ale jinak proslovy omezuje na minimum (jen si postěžoval na covid, který turné snad už dvakrát posunul). Hlasově je to ale furt pán. V Eyes to See, Ears to Hear v refrénu střídá mluvený hlas a štěkající kadenci jako zamlada a celkově vzato nemám k jeho vokálu výhrad.

Kytaristé Bill Hudson a Kelly McLauchlin zdatně sekundují, nicméně někdy to vyznělo trochu jinak než v originálu – trochu rozpačitě v tomhle ohledu vyzněla táborákově pojatá instrumentálka Desolate Ways. Jasně, Trey je jenom jeden a nedá mi to, abych z paměti nevylovil holešovický koncert z roku 2005, kdy obklopen lesem krabiček s kytarovými efekty sázel jeden sci-fi rejstřík za druhý.

Ve Futuru je to konvenčnější. I když se šestistrunci snaží jeho harmonie napodobit, v sólech je to prostě jinde. Chybí tu Treyovy pískačky a typické flažolety, Azagthoth je zkrátka v tomhle unikát. Pro mě celé vystoupení vyvrcholilo peckami Dominate, Dawn of the Angry a hlavně dechberoucí Where the Slime Live, ze které mě ještě teď bolí za krkem. Killer! Nesmím zapomenout zmínit, že ještě předtím zazněla letitá pecka Dead Shall Rise od Terrorizer, kterou jsem nečekal. Na závěr „povinná“ hymna God of Emptiness a končí se standardně s World of Shit.

sicky: Jo, finále koncertu tvořily kultovní fláky Dominate, Where The Slim Live a výborná God Of Emptiness. Tato skladba podle mě, i přes pomalejší tempo, vyzněla ten večer ze všech nejlépe a krásně zachytila ducha starých Morbid Angel. Na úplný závěr pak ještě World Of Shit a byl konec, za poslechu svižného country se šlo domů. Koncert podle mě splnil představy většiny přítomných, což znamená pro I Am Morbid velkou pochvalu, protože pokud jde o Morbid Angel, bývají očekávání často až příliš vysoká.

onDRajs: Ansámbl se loučí a rychle mizí ze scény, případný přídavek se nekoná a veškerou naději zazdí naplno puštěný country kvapík jak od Johnyho Cashe. Set byl i přes drobné kaňky zahrán s přehledem, songy stále vraždí, na tom se nic nemění. Sice si můžeme říkat, že I am Morbid je na doplnění Vincentovy peněženky dobrý produkt, na nesmrtelném odkazu Morbid Angel to ale nic nemění. Teď by to chtělo, aby ze zkušebny vylezla i druhá polovina bandu - Azagthoth, Tucker a spol. - a ukázala, jak umí hrát věci, které ve Futuru nezazněly. Tedy songy z Formulas Fatal to the Flesh nebo Gateways to Annihilation. Dočkáme se?

A v sobotu máte Morbid na Barráku.