O islandském black metalu toho bylo nemálo řečeno i napsáno a myslím, že už si definitivně vybojoval svébytnou kategorii v rámci černého kovu. Ve čtvrté části putování za krásami islandského podzemí se budeme věnovat víceméně aktuálním novinkám. Vychytat nuance při recenzování dvanácté nahrávky islandského black/deathu se může jevit jako obtížný úkol. Já si naopak pomůžu tím, co jsem už napsal a rád sám na sebe odkážu tam, kde je to možné, ať nám článek zbytečně nebobtná.

 
HRÆ - Þar sem skepnur reika (independent, 02/2020)

Za projektem Hræ stojí kytarista a „tvůrce atmosféry“ Gudveiki, což mi jako doporučení bohatě stačí. Nepříjemnou atmosféru navozuje už od prvního momentu kytary, mrzuté ale je, že opravdu zle se rozladí až ve třetí skladbě. Lofsöngur hinna rotnu (Chvála hniloby) úspěšně dostojí svému jménu a těžko může nepřipomenout Kostnatění. Rozházené čtvrt-půltóny mám rád a v kontextu hudby Hrae fungují opravdu skvěle. Je mi trochu záhadou, proč je jich na nahrávce užito tak skromně, protože třeba centrální Tungu rot Eiturský (Těžké a toxické mraky) by potřebovala nějaké osvěžení jak sůl. S výrazně disonantním osvěžením se setkáme ještě v páté Hafið yfirþyrmandi (Buďte ohromující) a opět velice výrazně zpestří poslech.

Kromě těchto výrazných a podle mě vyloženě skvělých skladeb Hrae předvádí moderní, technicky dobře zvládnutý charakteristicky islandsky disonantní black metal. Není první, kdo se takhle prezentuje a určitě ani ne poslední. Jestli se mu podařilo najít svébytný zvuk, záleží asi spíš na Vaší trpělivosti. Na druhý poslech je mezi podobně roz/laděnýma cháskama z Islandu a Francie asi nepoznáte, ale na ten desátý už nepochybně ano. Na škále mezi agresivitou a atmosférou bych Hræ řadil spíš k prvně jmenovaným.

Murmur mručí a ryčí, bicí mají švih a sype se rázně i přesně (byť se většina alba pohybuje ve střední rychlosti), skladby mají jakýsi vývoj a dávají smysl. Přesto mi ale něco chybí. Připouštím, že ve vyvolání úzkosti a strachu hudba Hrae obstojí. Je sevřená, hutná a zvuk kytar jí dává potřebnou váhu. Do domovských Guðveiki a jejich šílenství to ale má ještě daleko. Bohužel, ani po mnoha posleších si nedokážu vybavit výrazné momenty, krom dvou již zmíněných songů. Atmosféra je sice plná jedu, ale nepohltila mě natolik, abych album mohl s velkým nadšením bezohledně na potkání doporučovat. Pokud ale padáte před oltářem islandského black metalu automaticky na kolena (jako já), bavit Vás to určitě bude.

Hodnocení 75/100

 
NEXION – Seven Oracles (Avantgarde Music, 06/2020)

Vrcholem neobjektivnosti budiž následující recenze…

Od momentu, kdy jsem poprvé slyšel Nexion, jsem věděl, že je budu mít rád. Odpouštím jim všechny neduhy – od nepokryté inspirace Sinmara a možná i Svartidaudi, kde působil kytarista Johannes. Odpouštím obálku, která je těžce generická (jakási mantichora, kalich, ruiny…), byť technicky dobře udělaná. Odpouštím zpěvy, které se mi prostě vůbec nelíbí, jsou příšerně nahlas a většinou i hodně obyčejné (má je na svědomí jediný cizinec, Josh Rood, kdysi dávno Fenrizmaw) a tam, kde si jich vůbec víc všimnu, spíš ruší. To všechno je ale vedlejší, když slyším tu úžasnou atmosféru, která mě vtahuje od první do poslední vteřiny, a kvůli které jsem si islandský black metal zamiloval.

Po dvou týdnech intenzivního poslouchání, kdy jsem si střídavě liboval a střídavě se divil, proč si libuju nad materiálem, který je průměrný, se pořád nemůžu ubránit nadšení. Seven Oracles, při vší své neoriginalitě je nahrávka úžasně plná atmosféry. Zvuková stěna, která se zvedne od prvního okamžiku první skladby, vás nemilosrdně vtáhne a nepustí, a to aniž by vypichovala určité pasáže nebo momenty uvnitř skladeb. Jde, jak jste už určitě poznali, o black metal, který s klasiky žánru nespojuje divokost, kde je konec fenrizovským punkovým bicím, nejde tady o mazlení sól, o ultrarychlé včelíny nebo halekačku při které se bude Xasthur šmikat… Tohle je čistě o budování atmosféry, o nalezení vyváženého disonantního zvuku kytar, riffů je hrstka, zato jejich zpracování je naprosto excelentní.

Ať chci nebo nechci, Nexion je pro mě TA deska, kterou budu hájit, i když vím, že toho v ní není mnoho originálního, že v ní pro milovníka brutality anebo techniky je pramálo obdivuhodného. Já potřebuju v metalu atmosféru. To je Nexion.

Hodnocení  85/100

https://avantgardemusic.bandcamp.com/album/seven-oracles

 
ILLKYNJA - Sæti Sálarinnar (independent, 06/2020)

A do třetice pravověrné islandské disonance. Nebudeme chodit kolem horké kaše, protože je to třetí variace na stejné téma. Nejvýraznější na desce Illkynja je bezpochyby vokál. Šepot a kázání místo obvyklejšího murmuru/jekotu, to je jasná signatura Illkynje. Další kladný body u mě sbírají parádním obalem, už jen kvůli němu se těším na desku. A konečně do třetice jako pozitivní vnímám použití rodného jazyka, který i díky specifickému přednesu vyzní hodně zajímavě.

Hudbu bych zasadil někam do míst mezi nádherně monotónní Andavald a mírně skřípající Hræ (viz výše). I Illkynja navozují mrazivou atmosféru pomocí nezvykle znějících kytar. Její další hrocení mají na starosti v islandském BM obvyklé postupy, zpomalovačky, padačky, přičemž rozhodně nejde o nějaké technické orgie. „Sídlo duše“, jak překladač říká, že se album jmenuje, se ostatně pohybuje spíš ve středním tempu a nenabízí žádné vrcholy desky. Za asi nejvýraznější skladbu považuju hned první Ég er ljósið, eldurinn og upphafið (Já jsem světlo, oheň a začátek), ale klidně se přiznám k tomu, že spíš než vypichování jednotlivých pasáží a hrození imaginárním čertům pěstí, se nechávám albem unášet od začátku do konce.

Ve chvíli momentálního uhranutí opravdu nedokážu říct, jestli se Illkynja s přibývajícími poslechy posune – a moc v to ani nevěřím. Pro milovníky žánru je to ale podle mě povinnost. Nad průměr ji spíš než technická a skladatelská vyspělost, tam bych zejména bubeníkovi vytknul, že si to trochu moc zjednodušuje, posouvají dílčí aspekty: vokál a zvuk.

Hodnocení 70/100