Turné dvou slovenských kapel s dvěma irskými a ne moc známými skupinami. K tomu lístek za 4 kila a všude překoncertováno jak cyp. Navíc největší tahák celého večera v Praze bude hrát i příští rok s Cult of Fire. Upřímně řečeno, bylo předem jasné, že se bude jednat spíše o komornější akci pro pár hlav. Několik desítek lidí ale v pátek přeci jen zvedlo prdel a do Underdogs dorazilo. Koneckonců, i přes veškerou slávu, kterou Malokarpatan v zahraničí mají, u nás tak často nehrají. Pokud se nemýlím, kromě koncertu s Bölzer a Svartidauði v Praze nikdy nehráli a tentokrát se jednalo o první večer, kde vystoupili jako headliner.

Ovšem ani Goatcraft, první kapelu večera, která je rovněž ze Slovenska, jsme v posledních letech neměli moc šanci v Praze vidět. Vybavuji si, že hráli před dvěma lety ve Vopici se Sol Sistere a kdysi dávno také s Denial of God, osobně jsem žel obě příležitosti vynechal. A vzhledem k tomu, že Goatcraft patří v současnosti rozhodně k těm zajímavějším slovenským kapelám, stejně jako thrashoví Demolizer nebo Radiation, kde jednotliví členové rovněž působí, vlastně jsem se na ně v pátek těšil úplně nejvíce. Se svým černým death metalem byli hned ze začátku asi nejtvrdší i nejtemnější kapelou večera, a ne jen kvůli svícím a lebkám na pódiu. Sice nutno říct, že trochu více času ve zkušebně (případně méně chlastu) by jim prospělo, protože se jednotlivé instrumenty sem tam rytmicky rozcházely. I tak na mě ale díky poctivě odsypanému setu a celkem slušně složenému materiálu zanechali lepší dojem než další dvě kapely. Minimálně loňské Promo mohu doporučit k poslechu, ale i starší EP Όλεθρος je dost fajn a myslím si, že se Goatcraft vyplatí v budoucnu sledovat.

Irští Sacrilegia byli z celého večera nejrychlejší sypači. Na kontě sice mají jen letošní desku The Triclavian Advent, ale blackový thrash jim šel poměrně dobře. Minimálně ze začátku mě bavili, hlavně díky nastolenému tempu, poměrně dost. Formálně asi všechno v pořádku, určitě by zde šla najít paralela s kapelami jako Deströyer 666 a tak dále. Jejich hudba však byla poměrně generická, nepřinášela nic zvlášť originálního a časem začala nudit. Byl zde také slyšet rozdíl v jednotlivých pasážích, které většinou byly dobré, ale některé tupačky naopak lezly na nervy. Satanužel s přibývajícím časem těch otravných pasáží přibývalo, a tak se šlo raději na pivo.

Následující Vircolac, kteří jsou rovněž z Irska a se Sacrilegia sdílí pár členů, to s tou vyvážeností silných a slabších pasáží měli podobně. Vlastně poměr těch horších byl ještě o poznání větší. Navíc byli v pátek nejpomalejší a obecně nejméně výraznou kapelou. Takto průměrný death/black hraje opravdu spousta kapel a myslím si, že kdyby zde neřval Darragh, který vede Invictus Productions, tak Vircolac reálně téměř nikoho nezajímají. Jasně, pár OK nakopnutých nebo valivých pasáží zde bylo, ale to je jaksi málo.

S nástupem Malokarpatan, kteří si dali docela načas a už dosavadní zpoždění ještě protáhli, naštěstí šlo okamžitě poznat, která z pátečních kapel je kompozičně nejvíce na výši. Hned od první skladby V okresném rybníku hastrman už po stáročá vyčína rozjeli bratia fakt dobrou party a nastartovali zhruba hodinu pozitivně naladěného heavy blacku. A i když už mají nahrané nové album Krupinské ohne, které má spatřit světlo světa v průběhu příštího roku, nových songů jsem v pátek moc nezaregistroval. Setlist tvořily hlavně známé pecky z předloňské desky Nordkarpatenland, ale také několik songů z debutu Stridžie dni. Nechyběl tedy ani hit O víne, kterak učený Hugolín Gavlovič z Horovec vyprával, a to včetně výtečného intra. Kapela mimochodem lehce proměnila svou sestavu. V průběhu loňského roku od Malokarpatan odešel původní zpěvák Temnohor, jehož roli převzal jeden z kytaristů, kterého zase doplnil Juraj z Algor. Na koncertě však tahle změna byla téměř nepatrná. Díky vydatnému echu i podobné vizuální prezentaci výměnu frontmana rozhodně nelze vnímat negativně. V průběhu setu šlo jinak dobře poznat, na koho v pátek většina lidí přišla. Malokarpatan měli jednak největší odezvu fanoušků, a také počet hlav byl mnohem větší než na kteroukoliv z předchozích kapel. Dokonce jsem zaregistroval, že skoro polovina lidí dorazila až na ně. Ono se ale není až tak čemu divit. Slováci tentokrát trumfnuli Iry na plné čáře. A i když si myslím, že už i českoslovenští fanoušci pomalu dostávají rozum a začínají si Malokarpatan cenit, pevně doufám, že v dohledné době začnou hrát i u nás pro podobné davy jako na různých zahraničních festivalech, kde je fanoušci velebí právem. Slovákům se poslední dobou black metal opravdu daří, troufám si říct, že lépe než Čechům, a pozornost si určitě zaslouží. Takže pokud stále váháte, zda jít 21. března do Akropole, měli byste tak učinit už jen kvůli nim.