V úterý 10. května v Modré Vopici spojily síly dvě tour, během kterých se v jeden večer sešlo pět metalových kapel. Základ tvořilo turné švédských deathmetalistů Demonical s Brazilci Nervochaos, které doprovází i Švédové Repuked. Na stejný den ale Kreas Promotion naplánovali koncert Suffering Hour a Haunter, dvou Profound Lore kapel, které dle ohlasů hromady známých nalákaly na koncert více fans než samotní headlineři. Jelikož ale dělat v jeden den v Praze dvě konkurenční akce, na kterých hrají více či méně deathmetalové kapely, je nesmysl, Obscure Promotion se nakonec rozhodli vzít vše pod svá křídla a umožnit tak návštěvníkům vyrazit na koncert bez dilemat, kterou akci si zvolit.

A byť je pravda, že kvůli nabitému programu musely některé kapely trochu zkrátit své sety a někteří fanoušci si mohli stěžovat, že zrovna jejich oblíbená banda hraje pouhých 35 minut, myslím, že ve výsledku nikdo z Vopice neodcházel vyloženě zklamaný. I já jsem nakonec ocenil, že mohu opět vidět Repuked, kteří by mi jinak ušli. Ti úterní večer otvírali a nasypali do nás svůj ožralecký Autopsy death stejně dobře jako obvykle. Tentokrát byli kupodivu ještě celkem střízliví a nedělali tolik hovadin jako například v Eternii nebo posledně na témž místě, ale naopak se soustředili na to, aby do nás během svého krátkého setu nasázeli co nejvíce skladeb. Hrálo se logicky nejvíce z jejich předloňské desky Dawn of Reintoxication a z těch zásadních skladeb došlo snad na vše. Určitě hráli Shitfister, tuším i Sewer Rain, ale nejlepší byla trojice Vodka Til the Grave, debutové I Wanna Puke on You a nejvíce nakoplé pecky Kick Fuck. Od některých přítomných jsem zaznamenal ohlasy typu, že Repuked byli blbost, ale dovolím si nesouhlasit. A pokud blbost, tak skvěle našláplá a zábavná blbost, která se na úvod večera fakt hodila.

Další dvě kapely byly však hlavním důvodem, proč jsme do Vopice vyrazili. Na řadu přišli Texasané Haunter, kteří doslova pár dní zpátky vydali své nové album Discarnate Ails. A i když i jejich předchozí materiál je fajn, na novince teprve potvrdili, že umí fakt skvěle hrát hodně hutný a zajímavý technický death metal. Musím ale říct, že těch pár domácích poslechů mě ani zdaleka nepřipravilo na ten nářez, který ve Vopici předvedli. Hned od prvních tónů nás začali válcovat fakt masivním, ale dobře čitelným zvukem a perfektním hudebním výkonem. Asi jako první na sebe strhl pozornost skvělý bubeník, který rozjel hodně solidní sypačky a hudbu obohacoval dost pestrou, avšak efektní hrou. S následujícími minutami ale začali čím dál více diktovat i kytaristé, střídající husté riffy s různými disonantními a skřípajícími vyhrávkami, které naživo fakt vynikly stokrát více než z alba. Jednak to byl fakt brutální tlak, a hlavně se ukázalo, že Haunter nejsou jednou z kapel, co sem tam použije Deathspell Omega akord, ale celkově to byl snad ještě větší Gorguts námrd než samotní Gorguts. A i když se v jejich skladbách občas objeví trochu úsměvnější tupatupa pasáž, která by mohla jinak namakanou hudbu docela shodit, Texasané ji vždy rychle přemáznou něčím, u čeho opět nevíte, jestli nevěřícně kroutit hlavou nebo jí zblázněně házet do rytmu. Tady fakt klaplo vše, co od podobné kapely očekáváte. Drtivý zvuk, skvělý výkon muzikantů a parádní hudba. Po koncertě jsem mimochodem prohodil pár slov s kapelou, která říkala, že tentokrát hráli komplet nové album a jeden song z předchozího Sacramental Death Qualia. Škoda jen, že neměli s sebou žádné vinyly, holt třeba přikoupit od Profound Lore.

Američtí kolegové ze stejného labelu to následně neměli vůbec lehké. Už kvůli samotné povaze hudby Suffering Hour bylo jasné, že to nebude až takový hukot. Očekávání nicméně zůstala stále vysoká, koneckonců byli to právě Suffering Hour, kvůli kterým jsem na úterní koncert primárně šel. O tom, že to bude dobře odehrané, jsem nepochyboval, ale docela jsem měl obavy o zvuk. Když si vzpomenu na to, jak může kolikrát podobná hudba naživo skončit průserem, kdy nejde vůbec poznat, co hrají kytary, bál jsem se částečného zklamání (zdravím Svartidauði a další islandské black metaly). Zvukař ale tentokrát mákl, a vše naštěstí vyznělo krásně. Suffering Hour navíc celkem překvapivě hrají jen s jednou kytarou, takže odpadá problém s vyvážením dvou kytar, ale kdybych neviděl na pódium, vůbec mě nenapadne, že hrají jen ve třech. Josh je totiž fakt dobrý kytarista a skvěle využívá delaye a dalších kytarových efektů, díky kterým i sám předvádí fakt kytarovou magii. Dobře makal ale i zbytek kapely, bubeník je evidentně hodně inspirovaný Darksidem (Kriegsmaschine/Mgła) a Magnúsem ze Svartidauði, a zajímavě pojí stěžejní prvky jejich technik. Využívá tedy dost výrazných přechodů i pestré hry na činely, ale zároveň to nezní tak okatě vykradené, jako když nedávno ve Vopici hráli Panzerfaust. Zajímavostí budiž taky basák, který jednak hudbu Suffering Hour aspoň částečně zhutnil, ale také se naživo postaral o všechny vokály. Měl před sebou dva mikrofony, každý trochu jinak nazvučený, jeden využíval na hluboký growl, druhý, s výraznějším reverbem, na blackovější řev. I tak trochu škoda, že neřvalo více členů kapely, což by jistě přidalo na variabilitě a vyznělo méně unaveně. Naštěstí samotná instrumentální složka kapely je natolik silná, že by v pohodě mohla fungovat i bez vokálu. Hrálo se logicky hlavně z poslední řadovky The Cyclic Reckoning, ze které zaznělo několik skladeb. Hned druhým kusem ale byl song Temporal Lapse z čerstvého splitu s Malthusian, během kterého zazní na studiové verzi i banjo. To naživo použito nebylo, ale kytaristovi se podařilo zvuk svého nástroje překroutit tak dobře, že posluchač okamžitě poznal, oč se jedná. Na závěr zazněla i jedna skladba z debutu, sice nejvíce přímočará věc, ale zároveň během ní Američané nejvíce nasekali Modré Vopici na prdel. Trochu škoda, že nemohli hrát déle, koncert to byl fakt výborný a klidně bych ještě nějaký song navíc snesl. Rovněž si říkám, že je částečně škoda, že Suffering Hour nehráli před Haunter. Vzhledem k tomu, že mají relativně měkký zvuk kytar, tak to nemohla být taková vražda. I tak ale velká spokojenost a už jen kvůli těmto dvěma kapelám mohu říct, že tohle byl zatím nejlepší metalový koncert, na kterém jsem letos byl.

No a co headlineři? Popravdě, a teď se omlouvám fans Nervochaos a Demonical, po fakt výborných setech Haunter a Suffering Hour, kteří hrají dost technickou hudbu, bylo předem jisté, že je relativně přímočaré death metaly už nepřekonají. Určitě ne progresivností, ale přeci jen slušný nářez by zvládnout mohli? A začátek Nervochaos zněl docela dobře. Relativně nasypaný a v danou chvíli i dost hlasitý thrash death. Sice s hromadou otřesných keců a „ej, ej, ej“ už od první skladby, ale šlapalo to poměrně dobře. Zajímavou kuriozitou budiž, že Brazilci léta páně 2008 dokonce vystoupili i v Přerově na Šuplíku, haha, ale od té doby jsou až na bubeníka úplně jinou kapelou. Prakticky všichni ostatní, a to včetně zpěváka, do kapely nastoupili v roce 2020, resp. 2019, nicméně kapela se během covidu nenudila a nahrála za poslední dva roky už dvě řadovky, ze kterých se pravděpodobně i dost hrálo. V průběhu setu ovšem zvukař dost výrazně stáhl hlasitost a počáteční energii kapely to totálně zabilo.

Na závěrečné Demonical, a nevím, jestli to je pouze můj pocit, se Vopice postupně začala vyprazdňovat. Celkem paradox, vzhledem k tomu, že se jednalo o největší úterní jméno se členy, kteří působí nebo působili i v Centinex. Pravda, že celý večer nabral asi půlhodinové zpoždění a Švédové začali až kolem jedenácté, což ve všední den není ideální. Demonical byli navíc nejpomalejší kapelou, což po čtyřech sypačkách a hromadě piv taky kdovíjak neoslní. Zvuk měli rovněž poměrně krotký a vůbec nevraždil. Jasně, hrají prostě klasický, poměrně melodický old-school death, takže nějaké extrémy čekat nelze. Jenže ona to byla fakt dost nuda. Nový zpěvák, který se ke kapele přidal v roce 2019, sice řval docela v klidu, ale to je tak vše, co bych mohl pochválit. Dav taky kdovíjak nepařil, takže asi po půl hodině rovněž odcházím, abych chytil ještě nějaký rozumný spoj domů.

Když to takhle píšu, říkám si, jak smutně vlastně vyznívá, že ty největší a služebně nejstarší kapely ve výsledku vyzněly nejnudněji. Zklamání? Vůbec. Je teda pravda, že kdybych se otočil na patě už o dvě hodiny dříve a jel domů po konci Američanů, o nic zásadního nepřijdu. Už jen kvůli druhé a třetí kapele se ale v úterý oplatilo do Vopice přijít, protože Haunter se Suffering Hour odehráli fakt výborné sety. Vlastně i ti Repuked na začátek byli prdel. Já tedy děkuju za vydařený večer, jdu si dnes asi už popáté pustit Discarnate Ails, a vy byste měli taky!