Velký pátek a black metal ve Vopici. Jak lépe oslavit ukřižování Krista než nějakým tím koncertem? Kanadští Panzerfaust sice nepatří mezi echt satanistické kapely, primárně se drží válečné tématiky. Nedrtí ale nějaké násilné rubačky, především se na nejnovějších nahrávkách věnují rozvážnějšímu disonantnímu metalu po vzoru Kriegsmaschine. A jelikož z kapel, které podobnou hudbu hrají docela na úrovní, jsou jednou z mála, která hraje i naživo, dost rád jsem na Panzerfaust vyrazil.

Ve Vopici na Velikonoce samozřejmě nehráli sami. Tourují spolu s Američany Velnias, kteří koncert i otvírali. Ti hned po pohledu na škatulku jejich hudby, nějaké podobné interprety a poslechu pár ukázek jasně dávají najevo, že by mohlo jít o něco pro fanoušky Agalloch. A určitě ne náhodou, téměř přesně před deseti lety dokonce Velnias před Agalloch předskakovali na jejich poslední zastávce Marrow of the Spirit tour, která se odehrála v pražském Matrixu. Sám jsem zde byl, ale ruku na srdce, po té době si z jejich koncertu pamatuji pramálo. Určitě se pracovalo i s atmosféričtějšími prvky, ale figuroval tehdy i celkem syrový black metal.

Tentokrát atmosféra fakt hrála prim. Celý set odehráli Velnias jako ucelený kus a stál na poměrně dlouhých kompozicích. Jejich zvuk rovněž naznačoval, že se snaží pracovat s nějakým konkrétním feelingem a tvořit až post-rockové plochy, které doplňoval fakt hodně naechovaný vokál. Než jako nějaký folk black doom nebo Agalloch pro chudší naživo působili spíše post-blackově, ale hlavně ve špatném slova smyslu. Ono sice na jejich setu nebylo něco vyloženě hrozného, co by mě nějak odpuzovalo. Nehráli nějak špatně, jenže ani kdovíjak dobře. Nejsilnější dojem, který zanechali, byla nevýraznost a hrozná nuda. Za 45 minut vlastně kromě samotného závěru, kdy rozjeli aspoň trochu tribal bicí a noisovější konec, nepředvedli jakýkoliv intenzivnější moment.

Od Panzerfaust jsem následně očekával, že první kapelu překonají prakticky ve všech ohledech. Což sice nebylo až tak náročné, ale při chystání jejich vystoupení jsem musel trochu protáčet panenkami. Do prostředku pódia si zpěvák postavil velkou dřevěnou bednu, která pouze fungovala jako pomyslná kazatelna. Jestli se s tímhle krámem tahají úplně všude a cpou ji s kompletním backlinem do dodávky, kde zabírá zbytečné místo, dovedu si představit, že kvůli tomu zbytek kapely zpěváka docela nesnáší, haha. Když ale začali Panzerfaust hrát, docela brzo jsem na nějaké vizuální nesmysly zapomněl.

Jednak své pódium zakouřili tak, že na ně v mnoha chvílích nešlo ani vidět (Celeste by na nedávném koncertu na témže místě mohli závidět), a hlavně to bylo hudebně hned na jiné úrovni. Originalita jejich hudby je poměrně zpochybnitelná, jak už zmínil v recenzi Vaněna - fakt se jedná o dost okatou kopírku Kriegsmaschine a disharmonické vyhrávky à la Deathspell Omega, na nichž tvorba Panzerfaust dost stojí, tu už fakt použila hromada kapel. Škoda že zrovna kytara, která je u Kanaďanů hodně důležitá, byla během koncertu ze všech nástrojů slyšet nejméně. Zvlášť při rychlých tremolech byla fakt nekonkrétní, a dokonce i posluchač znalý skladeb si musel některé pasáže domýšlet. Na druhou stranu vyniklo, jak mají Panzerfaust dobrého bubeníka. Výraznou inspirací pro jeho hru byl očividně Darkside, ale evidentně patří k těm, který podobný styl zvládají bez větších překážek. Podobné motivy v jednotlivých skladbách sice dost opakuje, ale i díky dost úderné hře spolu s veškerým cinkáním na činely songy zvládl dost obohatit a nakopnout. Plusové body si zaslouží rovněž dva vokály. Sice mi přišlo, že samotný kytarista zastal větší kus práce a předvedl lepší hlasový výkon než teatrální frontman, ale prolínání dvou řevů celkový dojem z koncertu rozhodně pozvedlo.

Setlist byl tvořen primárně jejich nejnovější tvorbou. Osobně znám materiál pouze z obou dílů The Suns of Perdition a EPčka The Lucifer Principle, jehož intrem Panzerfaust i začínali, ale jelikož všechny zahrané songy mi přišly minimálně silně povědomé, věřím tomu, že ze staršího materiálu toho moc nezaznělo. Nejvýraznější facku přes uši dal asi The Snare of the Fowler, což je sice kus, ze kterého KSM a  Mgła smrdí na sto honů, ale naživo fakt výborně fungoval. On ale celý set byl více než dobrý, takže po lehkém přimhouření očí nad originalitou hudby nešlo z Vopice odejít vyloženě nespokojený.