2022 – resurekce Unsane. Chris Spencer oprašuje kšiltovku i kapelní soupisku – za bicí zve Jona Syversona z Daughters, post basáka nabízí Ericu Cooperovi. Oba přijímají a plán se začíná formovat: vydat nejstarší dema, remasterovat debut a v rámci turné prvotinu narvat do co nejvíce lidí, protentokrát v rámci Evropy. První zastávka připadá na brněnský Kabinet Múz. Vitrína klubu na první pohled vykazuje dobrou manažerskou volbu, byť se full house nekoná, počet hlav je na daný prostor úctyhodný. Na okraji centra Brna se schází rozmanitá parta návštěvníků od starých punkerů, přes militantnější metalisty až po náhodně kolemjdoucí hipstery. Většina osazenstva se setkává něco málo před devátou u pódia před startem předskoku.

Trojici Maggot Heart velí Linnéa Olsson, která se dříve mihla v kapelách jako Grave Pleasures nebo The Oath po boku Johanny Sadonis z doommetalových Lucifer. Z předešlých kapel se do Maggot Heart otiskují jen post-punkové rytmy, které se – společně se skřípavými riffy – starají o nejnosnější části koncertu. Kapela se počas setu v určitých atonálnějších momentech dokonce dotýka freak-rockové všehochuti Reveal!, před propady k totální zhovadilosti ji ale chrání rock n’ rollové jádro, což je v některých chvílích trochu škoda. Vyjetější, méně ortodoxní výrazivo, kdy se pojí noise rock s post-punkem a kytarovou alternativou sluší trojici nejvíce. Na finálním tracku obohatí zajetou rovnici bicí-basa-kytara pulzující syntezátor, na jehož páteři graduje zhruba 45 minutový set do uspokojivého finiše. Příjemnému a padnoucímu otvíráku lze vytknout snad jen fádnější vokál, který se za masivní, výborně ozvučenou stěnou nástrojů trochu ztrácí.

Unsane na sebe nechávají čekat asi 30 minut. Krátké zpoždění se čekající obecenstvo snaží krátit netrpělivým přešlapováním a pohledy do prázdna. Implicitní prosby vychází. Zpoza černých opon se prodírá Spencer, na pódium vstupuje se dvěma desetistupňovými lahváči Radegastu a nepatřičnou uvolněností, která se s úderem prvního tónu rozplývá. Celý zbytek setu doprovází vystouplé šlachy, tekoucí pot a zatnuté zuby, které se rozevírají jen v momentech, kdy kolem sebe frontman ohleduplně fluše. Unsane hrají prachsprostě, bez pozlátek. Klub si maximálně dovoluje vystoupení obohatit syntetickou mlhou a světelnými probliky. Ty se za asistence zámořského noise rocku přeměňují na newyorské kanály, ze kterých stoupá smradlavá pára a výstražné lucerny ohlašující neprůjezdnost cesty v bohem zapomenutých okrscích. Prskance krve a zmrzačená těla z coverů si příchozí domýšlí sami.

Unsane hrají vesměs chronologicky, časovou osu v rámci koncertu utínají v roce 1998, kdy vyšla poslední deska před novým miléniem. Během první poloviny věnované nejstarším zásekům se obecenstvo oddává spíše křečovitému škubání a zlým pohledům. Na více se zatím nezmůže, až tak moc zvuk Unsane večer vraždí. Přes surovou basu Spencer pokládá rozvrzané leady a rytmy, které navíc křiví tradičními, navýsost agresivními ohyby kytary. Syverson vše drží pohromadě precizní bicí prací s občasnými filly, obligátní hutnost basy netřeba moc omílat. Dohromady se na stagi montuje nasraná, avšak bezchybně funkční mašina – členové šetří slovy, takřka veškerou komunikaci řeší krátkým souhlasným kývnutím a úsečnými úsměvy. Každý detail se počítá: nejtupějším zavazbením počínaje, loopovaným lomozem v roli výplně mezi tracky konče.

V druhé polovině dochází na ověřené hity. Dav se vzpamatovává, rejdění je čitelnější, dochází na první střepy a vylitá piva, kotel se přesto nese spíše v duchu přátelského pošťuchování. Z klasik nechybí Scrape nebo Over Me, v živém provedení však na plné čáře vítězí natlakovaná Body Bomb, která při dopadech dílčích akordů masíruje podobně jako Godflesh. V přídavku padá vrcholná tečka v podobě pomalé Get off my Back s postupnou gradací do chaotického vazbení, za kterého Unasne mizí za černými závěsy. Kromě rozčarování ze zvukové brutality si obecenstvo jako suvenýr odnáší břitké zvonění v uších. Dojmy z koncertu jsou sdělovány pomocí výdechů a spokojeného pokyvování. Na závěr se snad nabízí porovnání s koncertem na Brutal Assaultu: vystoupení ve stanu mělo o poznání lepší setlist, intenzita a přímější kontakt v Kabinetu Múz ale planější stavbu skladeb snadno vykompenzoval. Hudební ekvivalent sekáčku na maso se ani po více než třiceti letech a obměnách v sestavě neotupuje.