Jestli lze něco o švédských Reveal s jistotou říct, je to fakt, že jsou pořádně mrdlá kapela. V jejich případě fakt nelze mluvit o hraní hudby, tohle je rock'n'roll. Chlast, drogy a rock'n'roll. Těch látek, kterých těmto degenerátům z Uppsala proudí v krvi, je očividně dost. Samotný zpěvák Crack se nedávno nechal slyšet, že cca poslední tři roky nebyl jediný den střízlivý, což bych mu po jediném koncertu jeho kapely, který jsem viděl, docela věřil. Promíjí se tohle feťáctví i v samotné hudbě? Na to vem jed!

Začátky kapely, když před deseti lety vyšel debut Nocturne of Eyes and Teeth, byly tedy primárně deathmetalové. Už tehdy se ale v jejich hudbě vyskytovaly poměrně vyjeté prvky připomínající třeba Negative Plane. S druhým albem Flystrips však začaly v tvorbě Reveal mnohem více vystupovat deathrockové prvky a především vztyčený prostředníček, který Švédové ukazují veškerým žánrovým konvencím, s důrazem dělat si věci po svém. Nebavíme se ale o nějakém nuceném experimentování nebo přehnané avantgardě, ale pouze o velkému ‚fuck you‘ jakýmkoliv očekávání.

Jejich nejsvéráznějším albem je však předloňský kus Scissorgod. Metalovou historii zde připomenou už jen některé blackmetalové riffy a občasné sypačky, jinak to je noise rock jak noha. Pošahanost kapely se zde navíc dobře mísí s hitovostí, chytlavou rytmikou a výraznějšími psych-rockovými prvky. Punkový drive a syrová esence však zůstávají zachovány. A i když nemohu říct, že by Scissorgod byla šleha od začátku do konce, dodnes mě velká část nahrávky neskutečně baví.

Uběhly dva roky a je tady další deska. Doppelherz na první poslech jasně navazuje na předchůdce a dá se říct, že kapela konečně našla svůj xicht, kterého se hodlá držet i nadále. Zvuk novinky je možná trochu špinavější, resp. hutnější, ale kdo tuhle bandu už někdy slyšel, jasně pozná, o koho se jedná. Reveal dokonce volí i podobný přístup jako minule a největší hitovky sází hned na úvod alba. Cocoon (Bitch Regalia) a Inshallah jsou pecky jako prase, během kterých můžete zběsile pařit v kotli stejně tak jako rozběhnout se proti zdi, rozbít si o ni hlavu a docílit tak podobných následků.

Dravé kytary jsou zde doplňovány chytlavým vybrnkáváním, údernou rytmikou a agresivním řevem. Skladby Reveal ale jen neničí, poměrně chytře staví gradace, ale stejně dobře dovedou dát posluchači facku nějakým nečekaným, případně až falešným motivem. Tahle nedokonalost a neochota pracovat s vyloženou libozvučností však přidává kapele na zajímavosti, a i když občas rovněž dovede lézt na nervy, mnohdy ji dělá silnější, než je většina vypiplaných rockových děl.

S dalšími songy tahle divnost zesiluje a občas si říkáte, co se vlastně děje. Minimálně během prvních poslechů to může působit negativně, a jelikož máte méně věcí, kterých se chytit, původně pro mě bylo Doppelherz oproti Scissorgod částečným zklamáním. Resp. jsem se několikrát přistihl, že cca v polovině desky trochu ztrácím pozornost a necloumá se mnou tak jako její začátek. Čím více ale album točíte, tím více se zažírá pod kůži a postupně dohání svého hitovějšího předchůdce, po jehož vzoru má i podobně pomalý, ale o to silnější závěr.

Reveal na své čtvrté řadovce rozhodně opět dokazují, že zvládají skvěle míchat ujetý noise rock s deathrockovou dravostí a extrémním metalem tak, jak to od mnoha kapel neznáte, a vytvořili si tak svou alespoň částečně originální tvář. I samotný label Sepuchral Voice se vyhýbá konkrétním škatulkám a označuje hudbu Švédů za lunatic rock, což se mi líbí. Přesně tak totiž zní!