Minulý týden byl na koncertní řádění přímo jak stvořený. Také se ale člověk musel pečlivě rozhodovat na co a kam.. v úterý Metallica a Joe Satriani, v pátek Kiss a Today Is The Day nebo čtvrtek, kdy hráli experimentující Kayo Dot či u nás slité tour Vader a Cryptopsy (takto se již jednou potkali ve 2001). A díky tomu, že za MJC se do Abáče nikdo nechystal, zatímco na Kájovi Gottovi bylo přemarastíno, metal a americká doublepremiéra v podání DB a Unmerciful byla jasnou volbou.
Do Abáče se s kolGEou Akhem, Biennou a připojeného Tona (d_m_c #2) dostáváme zhruba v šest hodin, kdy na pódiu již utichly tóny prních Inactive Messiah, které osazenstvo Shindy-shopu ohodnotilo rozvinutým rozborem v podobě slova „mrdka“. Klasika oplácávání rukou se všemi přítomnými, šup pro slunný žejdl(piss)ík a mrknout na Devian.
Většina přítomných jejich snažení opět vztahuje na to slovo vulgárně komolící „semínko“ a dodává, že jim tam chybí to T, takže já jen dodám, že v DevianT je přítomný bývalý zpěvák i bubeník Švédů Marduk, ale o žádnej bleklej sypec se nejedná. Muzika je to dřevní, metalová, čítající blackové melodění a blackový odér vůbec, ale spaklíkovaná do podání spíše deathrashového - zvuk docela fajn, skvěle nazvučené byly přechody.
Jdem na chvíli spočnout, pochytat zas nějaký to moudro a za chvilu šup hore na již připravující se Nemilosrdné - rozehrávající se na Katatonii, jak jinak, že? Za škopakama sedí

samozřejmě James King, kterého jsme loni měli možnost vidět se Shaunem ve Viral Load během tour Devourment, ale zde je muzika o něčem jiném. Zmetek Skiin, jenž o weeku (minulém) lebedil v Holandu na Neurotic Death Festu dí, že se máme nač těšit, že to byla masírka, hází nějaký ty dojmy a kasá se, že nám z něj možná i něco sepíše. Ale zpět k Unmerciful. Nakládačka jak hovado, sice furt dokola a snad ani v ničem nepřekvapující, ale práce odvedená takovým způsobem, až si srdíčko skoro chtělo pořídit nožky ručky a zkusit to místo pumpování červený s paličkama a pedálama. Žádnej stupidní „džn“ brutal death, chytrý riffy, dobře zaranžovaný, stoptimy na tipec, technický provedení tedy na vysoký úrovni, sypačky hustý a řádně proložený kobercema, vokál k muzice sedí jak hovado, taky žádnej kanál, ale pěkně plnej hlásek. A i když jsou Unmerciful dejme tomu furt dokola, stejně patřej ke špičce, protože udělaný to mají moc chytře a zajímavě. Zvuk mohl být o něco lepší, nemuselo to tolik basovat, ale dejme tomu ok - pokud člověk trochu věděl, oč jde. Hráli samozřejmě z debut minicd, vlastně ho hráli skoro celé, takže fláky Masochistic Rampage ani Cast to Flames nechyběly a zahrála se i jedna novinka. Lidi se už začínají chytat… Super!
Po Unmerciful ani neodcházíme a rovnou vyčkáváme Decrepit Birth. Očekávání velké, vlastně DB mě asi ten večer zajímali nejvíce. A zklamali? Nezklamali! Začíná se s …and Time Begins a pokračuje s otvírákem novinky, The Living Doorway. A Decrepit tak konají pravidelně, takže prokládají ty starší rychlé slamming brutalitky novinkami, což zní moc dobře, protože kombinace starejch tlačenek s těmi novými „houmou“, které jsou jemnější, výrazně melodické a technické ve stylu nasypaného Death (éra Symbolic a Induvidual), prostě šmakovala. Zazněly třeba Reflection of Emotions a Diminishing Between Worlds a vzhledem k tomu, že je muzika DB prošpikována tunou vyhrávek a sól (vůbec se hraje ve vyšších tóninách), tak Decrepit najednou od svých předchůdců znějí výrazně jinak a i zvuk je srozumitelnější. Ani u D.Birth bicman do našich tváří nevnáší stín a jeho uvolněná a barevná hra plně koresponduje s tvorbou kapely. Jediným mínusem bych tak asi viděl ve zpěvu, který je až příliš monotónní a oproti hodbě takový suchý.
Po Decrepit na plac za tónů temného intra nastupují na poslední chvíli smluvení Septic Flesh. Kapela, která možná do celkového konceptu večera jaksi nezapadá, proto mě i překvapují ovace, s kterou jsou na pódiu vítáni. Co k SF? Psal jsem recenzi, tak si ji přečtěte a budete vědět :) Z předposledního cd Sumerian Daemons se začíná dvojicí Unbeliever a Virtues of the Beast, z novinky pak Communion, Lovercraft’s Death, Annubis a Persepolis. Přednes velmi přesvědčivý, zvuk hodně dobrý, jak by ne, když se, oproti Unm a DB, ubralo na tónech a častých zvratech a více se soustřeďuje na sílu a atmosféru písní a hudební estetiku. Kapela se loučí, připomíná, že se uvidíme na Brutal Assaultu a já opět oceňuji precizní práci bicmana.
Pódium se z větší části sklízí a přichází nástup Cryptopsy. Ti jsou bez klávesačky, na tu jsme se hodně těšili ;), a začínají Crown of Thorns z None So Vile. Následuje Worship Your Demons z novinky a mne docela překvapuje, že McGachy namísto svého velmi ucházejícího zpěvu z aktuálního cd jen tak nějak, nechci říct přímo Wormovsky, ryčí a jede v těch hlubších polohách, což nevnímám úplně pozitivně, když potenciál jeho hlasu tak zůstal poměrně nevyužitý. Cryptopsy jsou navíc tak nahulení, asi ještě víc než minule, že mi pomalu odchází slechy a tím se i snižuje rozpoznatelnost jednotlivých věcí. Zvuk je sice super, ale upravdu nakulenej tak, že koncert z tour k Once vnímám, i přes Čerwa, o něco lépe. Pak Kanaďani hrajou exkurzi svými alby, takže se kouknem na Blasphemy Made Flesh, z kterého zazněla Abigor, pak na masáž We Bleed z And Then You’ll Beg, následuje Carrionshine z Once Was Not, otvírák Blasphemy Made Flesh Defenestration, následuje Slit Your Guts z None So Vile a dalším masakrem je Cold Hate, Warm Blood z přelomového Whisper Supremacy. Celou plejádu „největších hitů“ uzavíraj zrychlovačkou Phobophile z None So Vile. Pro mě tedy trošku zvláštní výběr, když při minulém koncertu si zde kapela odehrála téměř totožné, ale chápu, že díky přeplněnému setu z playlistu vypustili tři věci novějšího data. Jak jinak ale spokojenost, protože kapela živě hraje hodně vymazleně, vše 100%ně sedí, Worm je v tahu a Flo některými kusy stále uvádí v úžas. Sice by bez něj kapela pravděpodobně zahynula, jelikož je největší devizou celého souboru, ale dokud bude Flo živ, bude i „jeho“ kapela.
A hodiny nám postoupily téměř k jedenácté, Floovy bicí již také zmizely a přichází čas Vader. Co asi tak říci ke kapele, která má za sebou 25

let hraní, tedy touruje, vydává, postoupila personální obměny i krize; třeba v podobě úmrtí střelce Docenta. Asi to, že se to někde projeví. Vader jsou na pódiu jako doma a i s Darayem za bicími už nějakou dobu hrají seštelovaně, nikde není žádný problém, vše tak krásně plyne a Piotr skladby ze setlistu tahá jak kouzelník králíky z klobouku. „Lord Darth“ tedy jako oslavu ke svému výročí sype „nečekaně“ průřez vším, co vydal, a vzhledem k tomu, že Vader snad už viděl každý a kapela hraje jen Vader (nasypanej přeslayerovanej death metal) odcházím průběhem setu na nějaké ty spoje.
Jenže už na tramvaji vím, že poslední metro na C nestihnu a zbytek Marastu opustivší Kayo Dot mi na cestě dom volá: „Tak co zvracení a sypání, šéfe? Nedáme ještě ‘1‘?“, měním souřadnice svého cíle, dorážím do příjemného nonstopíku na Haštalském náměstí a v půl páté se ocitám doma a alou na kutě.