>   páteční report

mIZZY: V sobotní poledne po vyspání volíme podobný plán jako před pěti lety, tedy výlet do pivovaru Gosenschenke Ohne Bedenken. Zde mě trochu zklamalo, že už neměli na čepu Ritterguts Gose, což je podle mě nejlepší goséčko vůbec, ale aspoň jsme do sebe natlačili nějaká jejich piva a já zde sežral celé 1.5 kg koleno, díky kterému jsem netrpěl hlady po celý zbytek dne. Pak koukneme ještě na chvíli do centra, kde je ale lidí jak sviňa, teplo, k tomu nastupuje kocovina a navíc zjišťujeme, že i některé věci, co se mi líbily minule, jsou pod lešením. Zalezeme na chvíli aspoň do Kostela svatého Mikuláše, jehož vnitřek je zajímavě vyzdoben jahodovo-pistáciovými barvami a pak valíme před metalem hodit ještě krátký spánek na hotel. Bylo v plánu navštívit Dr. Hops, ale tam měli zase nějakou soukromou párty, což se mi v tomhle podniku stalo už podruhé.

vihkav: Se svýma jsem se dokázal vykopat nějak na dvanáctou a zajít hnedka na certifikovanou neapolskou pizzu do 60 Seconds to Napoli, a to skrz pár kostelíků a robustní náměstí s radnicí. Ve městě je vždycky co dělat, avšak přiznávám, že historické centrum není kdovíjak velké ani jedinečné, Lipsko proto volím spíše kvůli známým lidem, urban lokalitám, hudbě a v neposlední řadě jeho příjemné poklidnosti. V restauraci proběhlo pár škopků, načež míříme do Museum der bildenden Künste, kde se zdržujeme skoro do začátku akce. Muzeum má vystaveno spoustu originálů a zatímco nejpůsobivější kus patřil jménu Rosa Bonheur, objevil jsem i jména jako Karl Buchholz a Caspar David Friedrich, což byl v Německu jeden z nejvlivnějších malířů. Spíše než středověké náboženské ikony zde tedy dominují krajinomalby a hlavně díky nim bych doporučil muzeum navštívit. Naproti klubu dáváme pivo a mně neznámé české Novopacké z nich bylo překvapivě nejhorší, což mohlo být i malou výtočí, v Německu mě každopádně nejvíc baví jejich piva plzeňského typu, které mají oproti našim specifický, skoro zemitý podtón.

mIZZY: Začátek sobotních koncertů na rozdíl od prvního dne ale stíháme. Zasekneme se ovšem u merche Mare, kde utrácíme veškerá eura (dokonce jsem si koupil i svůj první longsleeve v životě, haha). A jelikož se nechceme na koncertech tahat s hromadou hadrů, rozhodneme se je hodit ještě na hotel. Z Dikasterion vidím tedy jen kousek, ale nějak mě to nemrzí. Jednak jsem je viděl už kdysi v Bruselu, kde mě taky úplně nevystřelili z papučí, a navíc tam hráli aspoň v plné sestavě. Tady dorazili jen jako trio bez frontmana, u kterého nevím, zda se jen nemohl zúčastnit nebo už není členem kapely. Ale to je jedno, kytarista s basákem se o vokální linky poprali docela dobře, ale k čemu to je, když vás moc neoslovuje samotný hudební základ? Poměrně generický black/death, který kdovíjak nesypal, k tomu měli hrozně drnčivý zvuk basy, takže nic, co bych musel vidět celé.

vihkav: Dikasterion si říkají black/death, já bych minimálně tento koncert považoval spíše za old school death/heavy metal (nic co dočinění se severským typem), sem tam s nějakým blackovým riffem. Není to sice extra můj styl, ale nemůžu říct, že by mě to nudilo. Screamy byly i bez frontmana pořádně pronikavé, sypat trio umělo skvěle a přirozeně. Na první kapelu jsem spokojen nadmíru, navíc přijeli až z Belgie. Ani nevím, jak mi to uběhlo.

mIZZY: Od druhých Tabula Rasa nějak extra moc taky nečekám, ale jdu ze zajímavosti samozřejmě kouknout. Hrají zde lidé, kteří pořádají Funkenflug, například Barth, který hrával i v Our Survival Depends on Us, kteří ale byli naživo vždycky fakt hrozní. To, že děláš super festivaly, tedy rovnou nemusí znamenat, že děláš super hudbu, žejo. No a v Tabula Rasa teda žádné zázraky se zbytkem kapely taky nepředvádí. Popravdě, byla to úplně největší kokotina z celého festivalu. Že to je totálně humpolácký punk s lehce nablackými prvky, to jsem tak nějak čekal. To, že byli na pódiu evidentně fest nachcaní, se dá ještě omluvit. Ale když začali výt jako vlkové, pak naprosto otřesně zpívat, říkám okamžitě velké ne, zdrhám z klubu ven na pivo se slivkou a rychle se na tohle snažím zapomenout.

vihkav: Docela jsem byl zvědav, jak Tabula Rasa vyzní, a za mě to žádný průser nebyl. Jasně, je to vcelku jednoduchý, mírně načernalý post-punk, ale dobře vyřvaný a nařachaný. Čisté vokály mě taktéž neurážely. Z předposlechu jsem se vlastně docela těšil a přišlo mi to mnohem míň blackové, než jsem čekal. Hudba je to v určitém smyslu každopádně trochu podivná, takže chápu, že ne všem to sedne. Já byl s místním kolegou dost spokojen. Na tomhle ročníku mi ale nějak celkově všechno vyznívalo jinak, než jsem z předposlechu čekal, přesto to většinou nebylo v negativní konotaci.

mIZZY: Na třetí Faceless Entity jsem se ale naopak dost těšil a ve výsledku od nich i hodně dostal. Tohle nizozemské trio působí v desítkách kapel, z kterých teda drtivou většinu vůbec neznám, ale ten raw black, který v sobotu zahráli, makal fakt výborně. Jasně, dalo by se tu kritizovat, že to sice místy bylo křivé jako prase a nějaká rytmická shoda kytary s bicími byla sprostým slovem. Ale kurva, co bys od téhle kapely chtěl? Snad ne, aby hrála podle metronomu?!? Tady atmosféra hrála prim, na kapelu přes modrá světla a tunu kouře skoro nešlo vidět, jen se sem tam něco pohlo, do toho se ozývaly různé skřeky a mega nareverbované bicí.

Kurva, já byl nadšen! V danou chvíli snad úplně nejlepší kapela festivalu a dokonce bych řekl, že mě Faceless Entity bavili i více než některé koncerty Black Cilice, které mi docela dost připomínali. Co na tom, že to je totální kriplo-metal. Paráda a přesně jedna z těch kapel, které dost možná na žádným jiným festivalu nikdy neuvidíte. Nejet do Lipska, tak si je doma třeba ani nepustím, ale naživo to bylo fakt výborné a s atmosférou jak cyp. Hudebně sice dost jiné, ale jinak hodně podobné překvapení jako loňští Invunche. Za tohle dávám A Sinister Purpose palec hore.

vihkav: Taky jsem měl u Faceless Entity určitá očekávaní a nemůžu říct, že by se nenaplnila. Jak bylo řečeno, jde o projekt člověka, který jich má desítky, a když na to tak koukám, žádné z těchto jmen jsem vlastně nikdy neslyšel. Usoudili jsme, že tato jeho variace je tím pádem asi nejznámější a pokud je to pravda, tak chápu proč. V pomalejších blackových temnůstkách v tomto stylu si libuju, a ač mi album The Great Anguish of Rapture nepřišlo pozornost udržující úplně celé (nejlepší je první půlka a originální zvuk celkem kope), svoje skladby na pódiu dokázala kapela bravurně prodat, přestože to zdaleka tolik neřezalo, jako by podle mě mělo (opět UT Connewitz vs. CD).

Pokud vím, byly jen bicí a dvě kytary, které se ale ozývaly i z basových beden a takový zvuk byl tím pádem důkazem, že aby vás black v pomalém tempu rozjebal, basáka ani nepotřebujete. Ozvěna v tomto případě temnotě velmi pozitivně lichotila, až jsem byl v druhé polovině řádně zhypnotizován, že jsem pomalu nevěděl, jak se jmenuju. A přesně takového bodu chci při poslechu podobné hudby dosáhnout. To nejlepší ale mělo ještě přijít.

mIZZY: To Weathered Crest byli ovšem hned o něčem jiném. Z nahrávek se jedná o poměrně dost rawblackový projekt Jannise z Kringy a Brånd (kteří na festivalu vystoupili loni a byli hrozně super), kde s ním hraje i bubeník Lukas. Sám Jannis hrál na basu a zpíval, plus se k nim naživo přidal ještě kytarista, kterého osobně z žádné kapely neznám. A na to, že se jednalo snad teprve o druhý koncert kapely, makalo to fakt parádně. Jasně, samotní hráči nejsou žádní začátečníci, jen s Kringou toho mají odehráno fakt dost, ale i s dalšími kapelami, kde působí.

Docela mě ale baví, že na to, kolik mají borci projektů a většina se fakt dost silně drží black metalu, všechny mají dost odlišného ducha. Jestli Brånd loni byli hodně načichlí post-punkovými prvky, WC (dobrá zkratka, haha) primárně šlapali. Skočných punkových prvků bylo opět hodně přítomno, ale žádná tupost, naopak velká zábava. Došlo ale i na zklidnění, kdy Lukas přešel do přední části pódia, hrál pouze na kotel a Janis naopak vzal do rukou trumpetu, kterou pravidelně střídal se zpěvem. Plus dávám taky za to, že místo standardně rudé či třeba modré barvy zvolili bílá světla, což v jejich případě vypadalo fakt elegantně.

vihkav: Weathered Crest mě taky neskutečně nadchli. Asi jsem je na albu moc nepochopil, protože mi to doma přišlo dosti nudné, ale ty vole! Největší blackpunková rozjebávačka ročníku přesně jako lonští Invunche, kteří byli svým osobitým stylem ještě o poznání lepší, ale tady si taktéž stěžovat nemůžu. Navíc tu nechybělo velké množství pořádného čistého vokálu, který měl taky vysokou přednesovou úroveň. Celou věc si ještě musím naposlouchat, protože mě dostali solidně, ale u některých spolků je prostě pravdou, že naživo budou vždycky makat víc. Nejvíc epický moment samozřejmě představovala ke konci trumpetová mezihra, kde už jsem fakt čuměl, co všechno může s tímhle žánrem dokonale fungovat. Rešpekt.

mIZZY: Ty nejlepší kapely ale měly teprve přijít. Jako další následovali Abysmal Grief, kteří mě naživo už čtyřikrát mega bavili, a tady tomu nebylo jinak. Jelikož jsem nezvládl jejich čtvrteční pražský koncert (zpětně si říkám, že jsem se měl na Marduk raději vysrat a jít na ně), jsem fakt rád, že jsem měl možnost je vidět právě zde. A tyvole, na to, že z nahrávek jsem tyhle italské doomaře skoro nikdy neposlouchal (resp. opravdu jen minimálně), naživo si v rámci daného žánru nedovedu představit lepší a zábavnější kapelu. Jasně, brutálně to stojí na hodně výrazných klávesách, skočném rytmu a teatrálním projevu frontmana. K tomu hromada kouře, nějaký ty svíce, zakrvácené sošky panny Marie, ale funguje to prostě výborně.

Stejně jako předloni na Chaos Descends, i tentokrát oceňuji, že mají nového klávesáka a zpívající Labes se může o to více soustředit na show. Jen tedy tentokrát během koncertu nevykouřil tři krabičky cigaret, haha. Celým Abysmal Grief to ale parádně šlapalo, hrozilo se, zpívalo se, pařilo se, chlastalo se, tančilo se, ale ono, když tomu jde člověk aspoň trochu naproti a nechá se jejich hudbou strhnout, to asi ani nejde jinak. Naprosto geniální nápad mimochodem dát Abysmal Grief a Mare hned po sobě. Každá kapela je sice dost o něčem jiném a svým způsobem působí i jako částečné protipóly, ale přeci jen svou stage image atd. jim to dobře funguje dohromady.

vihkav: Ano, Abysmal Grief je podle mnohých kapela, která funguje spíš naživo. Já si ale přeci jen pár kultovních nahrávek před tímhle i pražským koncertem zopakoval a musím říct, že ty o něco rychlejší (a hlavně postavené na klávesových vyhrávkách) si s chutí rád poslechnu ještě hodněkrát. Oproti minulosti nastala změna - klávesák byl na obou zastávkách nový, a přestože mě kapela naposledy na Brutalu dostala onou kultovní imagí zpívajícího klávesáka, určitě není nová sestava na škodu.

Nemůžu ale nezmínit mírné zklamání ze zvuku. Když začnu Prahou, v našem Underdogs’ často dopadá ozvučení na výbornou a nejinak tomu bylo tentokrát - tam bylo všechno krystalické a temné zároveň. Zdejší zvukař ovšem nepřikládal kytarám velkou důležitost, což se vzhledem ke specifickému stylu sice pochopit dá, ale pořád jim náleží nenahraditelná úloha klávesy dostatečně konkrétně doprovázet, a to se tady bohužel nijak zvlášť nekonalo. Výhoda německého zvuku spočívala opět v ozvěně na vokálech, která si tady sedla pěkně.

Celkově ovšem shledávám pražskou zastávku lepší i přes mnohem menší účast. Nejenže měla kvalitnější sound, ale kvůli problémům při zvukovce i hracímu času museli v sobotu vynechat pár songů z celého setlistu. Nejvíc jsem nepochopil místní nezakomponování brilantní skladby Maleficence, která společně s Nomen Omen a Borgo Pass dle mého tvoří to nejlepší z jejich dosavadní tvorby. Přesto srandy kopec, i když by mě zpětně mrzelo Prahu vynechat.

mIZZY: Pojďme ale k tomu nejdůležitějšímu z celého festivalu (pokud teda ty kecy po mých sedmi předchozích reportech vlastně ještě někoho zajímají). Headlinerem festivalu a hlavním důvodem nejen mé účasti byli samozřejmě Mare. Fakt, že jsou nejlepší live blackmetalovou kapelou na světě, což i tentokrát pouze potvrdili, si snad netřeba připomínat. Některé jejich koncerty měly však své plusy i mínusy. Loni to za mě jasně vyhrál Londýn, který byl opravdu těžce epic. Ale nemůžu si pomoct, i po absolvování šesti koncertů Mare za necelý rok (Lipsko bylo až sedmé a Hamburg jsem jako jediný vynechal) ve mně furt ležel částečný pocit, že totální průlet temnotou, který jsem zažil v roce 2014 v Krakově, se v až takové síle zatím asi nezopakoval a netušil jsem, zda se ještě někdy zopakuje.

A Sinister Purpose festival byl ovšem posledním živákem Mare před další neznámo dlouhou koncertní pauzou. Docela jsem tedy doufal, i v kombinaci s dost unikátním místem konání, že by to tady mohlo být fakt speciální. Když jsem sice viděl Eskila, jak přichází do klubu o berlích se zlomenou či poraněnou nohou, říkal jsem si, jaký to asi bude mít dopad na jeho výkon. Bude snad během koncertu sedět? Hah, ani náhodou! Pěkně všechno ve stoje a nevidět ho předem, vlastně mě ani nenapadne, že mu něco je. Vynechal tedy svůj zpěv a zaříkání během intra, kterým Mare všechny loňské i letošní koncerty začínali, a začalo se rovnou metalem, a to konkrétně Throne of the Thirteenth Witch, načež pokračovali s Black Magic Funeral.

Tady opět oproti předchozím koncertům změna, že by vynechali Blood Across the Firmament, který byl pokaždé první? Nein, pouze zde přeházeli pořadí skladeb a vlastně teď postupovali od největší minulosti do současnosti. Osobně si myslím, že to byl super tah, zmíněná skladba totiž zazněla jako předposlední před závěrečnou These Fountains of Darkness. Nidrosian Moon Sabbat, Sort Messe a Nachtmahrwalzer také nechyběly. Nemyslím si ale, že by přehozené pořadí až na trochu jinak vystavěné gradace mělo nějak extra silný vliv na to, jak celý koncert vyzněl a fungoval. Možná za to mohla fakt výborná atmosféra klubu, hromada svíček, hodně přirozeného reverbu samotného prostoru, který se promítl i do celkového zvuku, který byl mimochodem fakt výborný a dost se podepsal na atmosféře koncertu, možná za to mohla přítomnost nějaké nelidské entity, ale po sobotním Lipsku prostě musím říct, že i Krakov 2014 je překonán.

Vlastně jsem ani sám nečekal, že ten koncert se mnou může až tak silně zacloumat (byť jsem v to samozřejmě doufal), ale tohle byl zkrátka tak silnej zážitek, že než jsem se z něj aspoň trochu oklepal, měl jsem regulérně problém odejít z klubu. Vlastně ani nevím, co to přesně bylo, ale měl jsem zkrátka pocit, jakoby se odněkud vynořila nějaká neviditelná ruka, která mě chytla za hlavu a začala táhnout někam do podzemní temnoty. A čím déle Mare hráli, tím byl celý tento pocit silnější a silnější s tím, že vše kulminovalo během Sort Messe a skladeb z Ebony Tower. Líp to asi popsat ani nedovedu, a byť jsem sám člověk, který na nějaké nadpřirozené a transcendentální zážitky úplně není, ještě teď jsem celkem v hajzlu z toho, co jsem tam prožil. Rozdýchat tenhle koncert fakt nebyla otázka jednoho piva a reálně to byl ještě silnější ponor než na LSD. Jestli dvacet let poslouchání black metalu a ježdění po koncertech a festivalech po celé Evropě mělo v něčem smysl, tak to byl přesně tenhle moment.

Reálně si fakt nemyslím, že po spirituální stránce tohle ještě může v budoucnu něco překonat, a pokud ano, tak snad ani nechci vědět, co to bude za noční můru a raději si ten bad trip ani nepotřebuji momentálně představovat. Call me a fucking cíťa, ale následná terapie s dalšími lidmi, kteří něco podobného prožili v minulosti, byla docela potřebná, protože tady aji nějaká ta slzička prostě ukápnout musela. A když jsem se bavil s pár dalšími lidmi, kteří tento Nidrosian Black Sorcerous Art rovněž viděli vícekrát, prakticky každý říkal, že tenhle gig jim přišel ze všech nejsilnější, ale těžko hledali slova k tomu, aby zvládli popsali proč. Teď to tedy vypadá, že si Mare dají od hraní zase pár let pauzu, ale pokud ještě někdy proběhnou další jejich koncerty a i vy chcete zažít opravdu silný zážitek, tak kurva víte, kam máte jít! A pokud už další koncerty nebudou, tak jsem o to raději, že jsem to loni a letos fakt neflákal.

A ještě vděčnější jsem za to, že celý tenhle blackmetalový fanaťizmus a cestování se mnou bez jedinýho pičungu absolvovala i přítelkyně, a dokonce to aj vypadá, že si to snad taky užila. Když máš ale čest s kapelou, jejíž oddanost černému umění je maximální, a to jak po hudební, zvukové i vizuální stránce, k tomu zafunguje i magie prostoru, ve kterém se právě nacházíte, musíte být naprostý ignorant, abyste tohle neocenili. Každopádně, oni i Dark Sonority, kteří se po sedmi letech opět proberou příští rok k životu, budou stát zase kurva za to, takže je jasné, jaké jsou priority na rok 2025. Lístky do Trondheimu máme už koupené! Díky Mare stála ale účast na letošním A Sinister Purpose festivalu určitě za to, protože se bez jakéhokoliv přehánění fakt jednalo o nejlepší blackmetalový koncert, co jsem v životě zažil. A jasně, hromada dalších kapel zde byla taky výborná, ale po tomhle je vše ostatní už tak trochu jedno.

Photo © NecrosHorns

vihkav: Po poznámkách pravděpodobně největšího experta na Mare na světě (stále čekáme na porovnávací tabulku všech navštívených koncertů) se jen kulhavě posnažím zliterárnit své dojmy jakožto někdo, kdo Mare viděl poprvé. Jednalo se bezpochyby o neopakovatelný transcendentální zážitek, kdy máte pocit, že s vámi v sále je ještě něco jiného, nelidského. Koncert začíná asi o dvacet minut později (částečně natahují očekávání, částečně před svým začátkem trochu zdržovali Abysmal Grief) po dlouhém pouštěném intru bez jakýchkoliv jiných osvětlení krom hořících svícnů před pódiem. Tím začalo nevídané peklo.

Jak jsem zjistil dříve, u téhle kapely je vlastně jedno, jestli jste od ní něco slyšeli z desky. Může vám to samozřejmě pomoct k ochutnávce jejich kytarové práce, problém ale je, že o to tady kurva vůbec nejde. Docela si zpětně přeju, aby se jim podařilo zachytit esenci svých vystoupení na čemkoliv, co si pustíte doma, protože upřímně, když naživo tu čest nemáte, z těch CDček prostě není poznat, o co kapele reálně jde, což je vytvoření neopakovatelné katartické temnoty, která má samotného ďábla opravdu moc vyvolat. Nástrojové postupy onomu snažení dopomáhají krásně, avšak mám pocit, že skutečně jedině naživo. Nejinak je tomu s vokálem, který když nevyluzuje pekelné growly, podzemní entity svolává skvěle zvládnutým hrdelním zpěvem. Opět mám tedy co dohánět a domácí poslech se po tomto zážitku jistě stane něčím jiným.

Pokud se mám mírně dotknout vzezření umělců, co mě nejvíc fascinovalo, byla úplná zamlženost pódiového prostoru, kdy byla na frontmanovi vidět pouze bíle zamaskovaná tvář, která se o pauze znenadání nepozorovaně vypařila v temnotě a později se v nečekané chvíli znovu objevila. To, že z bicích byl vidět maximálně jeden činel, ani nemusím zmiňovat. Co mě ale o existenci pekla přesvědčilo, nebyla jen hudba samotná, ale i fakt, že všechny moje fotky z koncertu jsou zcela neplánovaně černobílé. Svět byl tedy v tu chvíli na hodinu zbaven barev a jakékoliv radosti či pestrosti.

A zvuk? Měli jsme s mIZZYm diskuzi o tom, jak mají Mare naživo vlastně znít. Zde mi přišly kytary nikoliv utopené, ale prostě neřezaly tak, jak bych osobně očekával pro úplně maximálně kýžený efekt. Trošku si tu vzpomínám na skladbu Blood Miller od Vesicant, která v pomalejší druhé půlce dostatečně řeže, zatímco je obalená temnotou, a podle které bych se v tomto případě na zvuk orientoval. Jelikož byl pro kolegu loňský Londýn (krom Lipska) nejlepší zastávkou z tohoto roztáhlého turné, zajímalo mě, zda by o něco větší řezavost kytar koncertu ještě více napomohla. A zdá se, že nikoliv, jelikož světský rituální efekt byl dosažen na výbornou. Každý klub má určitě své plusy a mínusy, ale pokud jsem zde viděl nejlepší koncert (Mare) v historii, tak si rozhodně nestěžuji. Doufám v možnost zopakování za pár let. Satan!