čtvrtek 30. března 2023

vihkav: Budu se snažit předstírat, že jsem v březnových koncertech nic nepsal, protože jsem nakonec vyhrabal lováky a jel. Ono asi není úplně divné, že to tolik stojí, když údajně malým kapelám platí velmi férové obnosy. Profesionalita je tedy jasná aspoň z této stránky a jelikož mají organizátoři nějaké jméno, bylo dle účasti známo, že jim lidi rádi nasypou (a měl jsem proto i určité naděje, že za těch 125 éček bude aspoň pořádný sound). Vidět znovu Ved Buens Ende a Skepticism, spolu s méně známými underground jmény, které do ČR jen tak nezavítají, lákalo tím pádem do Lipska do klubu UT Connewitz. Takže domlouvám socka spaní a beru Flix.

Plusy klubu: čím blíž jste k pódiu, tím jste níž (vidí všichni odevšad), hajzle jak včera postavené, většinou parádní zvuk, milá obsluha. 

Mínusy klubu: pivo jen z lahve (očividně německý standard, ještě že žiju zde), o hnusném tvrdším chlastu ani nemluvím, trošku větší vzdálenost od centra (na černo jsem tedy jel jen někdy).

Už v busu z Prahy potkávám kapelu Parasite Dreams, u které zjišťuju, že je členem bývalý spolužák z gymplu - hustá novinka hned na začátek. Nesou ale špatnou zprávu, že odpadli kvůli coviďákovi Nigrum, na které jsem se těšil docela dost, ale neva.

Lokální náhrada Paußnitz tedy zahrála jako první. Čekal jsem blackovou palbu jako jistě i ostatní, ale místo toho to byl poklidný ambientík. Chlap s kroutítkama jel velmi repetitivní představení, přesto byly zvuky dosti příjemné a nepřelívalo se jich více než dva dohromady. Vzduchem plula kosmická smyčka, která postupně střídala jinou za doprovodných tónů a atmosfér. Nemám moc co dodat ani vytknout, dobrá chill startovačka. Projekt je očividně pojmenován po klidné lesní říčce protékající Lipskem a takového feelu se interpretovi podařilo dokonale dosáhnout. Příliš se do toho vžít nedalo, protože ruch kecacích lidí to nepřehlušilo, ale bavilo to. Fajn zvuky, občas jako Lustre bez ostatních nástrojů - pohřební mše do věčného vesmíru. Menší účast na začátek, ale to se mělo rázem změnit.

Úplný energický opak nastolili Parasite Dreams. Asi vzhledem k rozdílu oproti začátku jsem byl úplně v rauši z toho, jaký to byl námrd. Neříkám to kvůli žádným známostem (kdyby to byla pičovina, tak to napíšu) - do negativní kritiky mě nenapadá vůbec nic. Black punk jak řemen, hezký primitivní riffování, na vokálech hodící se ozvěna. Uběhlo to hrozně, ale vlastně hráli jen pětadvacet minut místo čtyřiceti, takže to smysl dává. Sál se zaplnil okamžitě. Kytarista a bubeník, každý s mikrofonem, ve dvou vytvořili atmošku jako prase, zároveň jsem slyšel něco i z basového apce. Vlastně jsem si to až tak užil, že jsem to zapomněl vyfotit. Jo a bohužel žádný merch.

Skepticism na minulém Brutalu natolik dramaticky zpomalili, že to byla opravdu funerální podívaná. Tady už mi to nepřišlo natolik pohřební, ale na obecném nedostatku epičnosti se podílel i zvuk sálu, na který se tato kapela asi nehodila. Jediná kytara se s varhanami bila o první místo a nikdy to nebylo úplně vyrovnané. A klady? Třeba hlazení duše bubeníkovými paličkami se sametovým zakončením. Zvuk bicích top. Nedalo se při každém songu tedy hovořit o energii, ale někdy to nakládalo dost solidně, hlavně píseň Forge. 

Show už byla lepší než sound samotný. Zpěvák tradičně rozdával bílé růže fanynkám v publiku s pochmurným výrazem a varhaník měl před sebou zrcadlo, ze kterého odvrátil zrak maximálně, když začali hrát. Na téhle kapele je chvályhodné, že od samého začátku vůbec nezměnila svůj kultovní přístup na pódiu. Někomu to možná může přijít jako cringe, ale já to naopak velice cením. Co bylo zajímavé kdysi je možná dnes trapné, ale pouze pokud to nezačalo dostatečně dávno! A v tomto případě začalo, však v popisu “second wave of Finnish funeral doom” by se “wave” možná dala nahradit slovem “band”, nebo snad ne?

Podivný úkaz o sobě nechal znát, když poslední song The Swan and the Raven doplňovala jakási křičící ženská, která svým nadšeným ječákem, jenž zasazený do hudby Skepticism zněl spíš jako vokály Silencer, protínala éter. Sice jsem se s kámošem shodl, že se to tam celkem hodilo, ale i tak jsem se modlil, aby další dny už držela hubu. Spoiler: Držela, dobrý.

Na závěr dne představil autor projektu Absolute Key naprosto apokalyptický a celkem hlasitý industrial. Tempo pomalé až střední s opakujícími se motivy a absencí melodie, vzduch naopak naplňovalo jeho kázání plné echa, elektronické bubny a machinální zvukové vrstvy. Rozhodně bych to nazval zajímavějším než z nahrávky, ale já z alb takovou hudbu poslouchat moc nezvládám, takže ode mě nic nového. Skončilo to opět velmi rychle, ale o to to bylo intenzivnější, připomnělo to mírně show Treha Sektori. Úspěch sklidil pěkný.

Čtvrtek byl opravdu dost krátký (nejen počtem kapel, ale až na Skepticism i jejich trváním) a krom Parasite Dreams vlastně dost na klid i tempem. Vyplatilo se tedy přijet už na úvod? Podle mě určitě, až na zvukové nedostatky Skepticism hodnotím všechno pozitivně. Když už přijet, tak na celé, ale chápu, že to není vždy možné, takže s Mizzym píšu až zítřek.

pátek 31. března 2023

mIZZY: Po čtyřech letech nadešel čas vrátit se do Lipska na A Sinister Purpose festival. V roce 2019 jsem zde byl na jeho druhém ročníku, kde hráli třeba Negative Plane, Sortilegia, 13th Moon a Kringa. Od té doby se v super prostoru starého kina UT Connewitz konal ještě dvakrát. V roce 2020 například s Lugubrum, Lvcifyre a Reveal!, v roce 2022 pak například s Djevel, Death Worship a The Ruins of Beverast. Line-up byl tedy vždycky fajn a návštěva mě lákala, ale nakonec vždycky vyhrály jiné priority a v Lipsku jsem se otočil pouze loni na rozlučkovém koncertu Secrets of the Moon. Když ovšem přišlo oznámení, že na pátém ročníku ASP festu vystoupí Ved Buens Ende s Alkerdeel, bylo okamžitě rozhodnuto, že se sem musím vrátit. Co na tom, že jsem obě dvě kapely viděl před půlrokem v Belgii.

Jelikož pořadatelé obě zmíněná jména plácli do sobotního programu, docela to vypadalo, že stejně jako pár dalších známých vezmu lístek jen na poslední den festu a na zbytek se vykašlu. Ze čtvrtka mě lákali pořádně jen Skepticism, které jsem ale už párkrát viděl, a kvůli trochu slibnějšímu pátku se mi úplně nechtěla brát dovolená. Navíc ubytování v okolí už bylo solidně rozebrané a drahé, takže jsem s definitivním rozhodnutím čekal až do poslední chvíle. Shodou náhod jsem se ale asi týden před festem spojil s Demolatorem, který zde hrál ve dvou kapelách a sháněl odvoz z Prahy, nakonec jsme se domluvili na pátečním odjezdu s příslibem noclehu přímo v klubu.

Na místě jsme celkem s předstihem, tak se chvíli flákáme, posíláme do sebe první hnusná německá pivíčka, ale taky letošní slivku, kterou jsem si prozřetelně přivezl, bo se ještě hodila. Na první kapelu jsme ale byli už v sále. Dánové Krigstjörn hráli takový nenáročný tupa black s pár sypačkami a do toho jakýmisi retro klávesami. Kupodivu to ale bylo na začínající kapelu, co rozjíždí začátek festu, dobré. Hráli ve třech, bicí, kytara a klávesy, řval kytarista i klávesák. Objevil se i lehce post-punk a melancholický feel a celkem mě to bavilo. Na druhou stranu trochu kapela, kde ti stačí dvě, tři skladby, abys věděl vše, ale v pohodě.

vihkav: Jojo, Krigstjörn to se svými nenudícími riffy a post-punk feelingem pěkně rozproudili. Překvapivě už bylo dost lidí i na celkem brzkém začátku. Klávesy sice hrály, ale většinou jsem je moc neslyšel, jinak očekávaně pěkné a tlačící jako z nahrávky, ale vzhledem k tomu, že bylo sotva šest, jsem se do nich ještě úplně nevžil.

mIZZY: Druzí, rovněž dánští Skinliv pak ale zněli podstatně více raw. Vlastně první asociace, co mě napadla, byly bosenské projekty jako Obskuritatem a Sulphuric Night. Atmosférou se ale dost přiblížili až někam k DSBM kapelám, ovšem ne tak nudným. Rozhodně to bylo po celou dobu dost úderné. K tomu klávesák, který přes hromadu kouře skoro nešel vidět, občas rozjel dobře chytlavé vyhrávy á la Abysmal Grief. A když už na něj vidět šlo, potěšilo, jak do sebe poctivě lil piva. Celkem vtipné byly aji pure proslovy mezi skladbami, kdy se komunikovalo pouze naprosto nesrozumitelným skřekem. Časem Skinliv rozjeli i trochu tanečnější pasáže. Stále si to drželo dost takový Black Cilice mustr, jen ještě skočnější, občas lehce thrashový, samozřejmě i pěkně falešný, ale s dobře oddrhnutými riffy šlo kapele cokoliv odpustit.

vihkav: Když to Skinliv odpálili, byl jsem mírně nadšenější než na konci, protože jsem s časem čím dál víc vnímal ten obří cringe, který s živou show přicházel. Jak jsem je poslouchal doma, nečekal jsem to vůbec, ale z nějakého důvodu tím, jak si to hrálo na extrémní kult, to bylo místy spíš vtipné. Kult to teda zůstávalo, to musím uznat. Krom klávesáckých postupů byl parádní hlavně vokál, vyřvaný do nelidské podoby. Tancující synťáky, kápě basáka a vokál z černé díry tedy nakonec celkem vyvažovaly jakýkoliv trapný pocit, který jste mohli mít jako divák, ale hrací čas byl akorát. Někdy bych se ze srandy zas rád přišel podívat.

mIZZY: Následně přišla řada na Brånd, což je projekt, za kterým stojí Vritra z Kringy. A není velkým překvapením, že ho zde doprovází spoluhráč z jeho hlavní kapely. Řeč je samozřejmě o Bastianovi, který zde hraje na basu. V minulosti zde brý hrál i bubeník z Kringy, ale místo něj zde je momentálně Demolator z Goatcraft. Na kytaru zde v současnosti hraje Eoin, kterého můžete znát třeba z Dread Sovereign a ZOM. Samotný Vritra se na pódiu věnuje pouze zpěvu a rovněž má před sebou na bednách od piva postavený jakýsi kufr se synťáky. Kapela na pódium přišla až s překvapivě klidným baladovým začátkem, po kterém ovšem rychle rozjela dost raw black punkový bordel. 

Celkem logicky se nejvíce nabízí srovnání s tou nejtanečnější tváří Kringy (aspoň konečně víme, kdo ji má na starost). A byť různé post-punkové prvky jsou zde rovněž přítomny a časem to byla čím dál větší ujetost, koule Brånd rozhodně měli a i samotný zpěvák se často odvázal jak to od něj dobře známe i ve chvílích, kdy drží kytaru v ruce. Mikrofon letěl do píče až někam za basový aparát hned během druhého songu, klasika. Hlasově to byl (předpokládám úmyslně) asi nejfalešnější set festu, ale po hudební stránce naopak jeden z těch nejzábavnějších. Největší přidanou hodnotou byla asi Eoinova hra na kytaru, u které fakt šlo poznat, že to nedrtí žádné bm hovado, ale třeba během pasáží, kdy se úplně vykašlal na trsátko a pouze hrál levou rukou na hmatníku, naživo skvěle vylezly prvky, které jinak nejsou z nahrávek vůbec znatelné. Potěšily rovněž i částečně komediální party prvky, kdy frontman během posledního songu lidem v přední řadě porozdával několik lahváčů, a nakonec i na ty synths v šuplíku taky došlo. Brånd viděni naživo poprvé, a rozhodně nemohu říct, že by mě nebavili.

vihkav: Ano, začátek Brånd mě nechal chladným totálně (a možná ten song ani moc dobrý nebyl), ovšem jakmile se zrychlí tempo, rozjedou to osmdesátkovým stylem chábři v džískách a člověk se vžije do toho, jak to vlastně myslí (ne extrémně vážně, ani snad jako totál recese), začne solidně pařit s nima. Ujeťárna mega a jakožto další one-off tohohle festivalu, kterou jsem snad jedinou neměl nastudovanou vůbec, musím říct, že potěšilo. Zpěv převážně čistý, nálada přes jiný styl připomínající Kadavar, a zpěvák předvedl energetickou show jak má být. A největší kult moment, jak bylo řečeno, bylo, když brzy letěl mikrák pryč a trvalo nějakou tu minutu, než byl naštěstí objeven. Na můj vkus sice hráli trochu moc dlouho, ale nemůžu říct, že necením, že semka byli vybráni. První náznak kotle se stal právě při tomhle. Aniž by den vůbec začal, přišlo příjemné mimoblackové osvěžení vzduchu. Aj lajk.

mIZZY: Úplně největším překvapením, nejlepší páteční kapelou a vlastně jedním ze tří nejlepších koncertů celého A Sinister Purpose festu pro mě byli Invunche. Nizozemský black metal punk, za kterým ale stojí člověk původně z Chile, což jde znát i na samotné hudbě. Ta vlastně drhne totální Ildjarn worship, ale stejně jak hromada Black Twilight Circle kapel s Volahn v čele cpe do své hudby různé aztécké prvky, aji Invunche mají ve své hudbě dost chilského folklóru. Úplně nejbližší přirovnání, které mě k Invunche napadá, jsou asi Blue Hummingbird on the Left, kteří jsou ale ještě o poznání tvrdší. Šel jsem na Nizozemce s tím, že to bude zábava a třeba si trochu aj zapařím, ale kurvaaaaaa, že předvedou takový mazec, jsem fakt nečekal. 

Do lidí pálili jeden song za druhým, vždycky jeden riff na pět minut, a další skladby zněly tak podobně, že mi až přišlo, jakoby hráli stejnou věc furt dokole, ale ty krávo, od těhle kapel prostě nechceš nic jiného. Tohle byla fakt vysoká škola black punku, od které by se naše kapely (které mám osobně docela rád) ještě měly co učit, protože nevěřím tomu, že mě někdy takhle rozsekaj. Trochu to shazovaly jen docela dlouhé pauzy mezi skladbami, ale když jsi viděl, jak kytaristka i do ticha neustále drtí tremola bez jediného odpočinku, prostě akorát čumíš. Invunche měli zároveň hodně super zvuk s krásně vytaženou basou, vokál možná trošku v první půlce zanikal, ale v druhé se to naopak skvěle vyvážilo. Ke konci došlo skoro až na war metalově intenzivní mlátičku, a já to balím. Že od kapely, která hraje tak málo, dostanu takhle moc, by mě předem ani ve snu nenapadlo. Pěsti celých čtyřicet minut nahoře a párty jak zmrd. 

vihkav: Invunche vskutku jeden z největších těšingů festivalu, a že se kurva očekávání naplnila! Přestože mám rád, když skvělé kapely zůstávají hluboko pod zemí, přál bych jim, aby s touhle hudbou prorazili ještě trochu víc, protože na to mega mají. Nemůžu popřít, že velkou část jejich líbivosti a odlišnosti od ostatních dělá rytmus bicích, jenž tvoří drtivou část songů neutuchající tupačku, u které se mění především tempo, načež se objeví náběh, který ale uvozuje jen další nekonečný tupací randál. Taneční kytara a vokální ozvěna jak z podlouhlé jeskyně tomu pak dávají korunu. Úplně stejně husté je to i z nahrávky a zaslouženě se na to kotlilo nejvíc z celého víkendu.

Tématický worship jihoamerického folklóru (název je očividně bastardizované jméno netvora Imbunche) jakožto zdravější náhrada tlusté čáry speedu zafungoval na energetické vyčerpání nachlazeného hroziče ve strkanici před pódiem velice únavně. Na to, co hrají, byl jejich skoro hodinový set úplně ideálka (s tím, že bych ještě ten nápor o něco milerád prodloužil), pak už jen rozdýchávám na sesli zbytek večera a prohlašuji jej taky za minimálně nejlepší vystoupení pátku. Jediné mínus bylo, že ať jsem stál kdekoliv, vokály mohly být víc nahlas. I tak zážitek na dlouho. Pičoooooo!! :))

mIZZY: Jedním z největších taháků festu a jedním z headlinerů byli Finové Rippikoulu. Jedna z prvních prohnilých doom death kapel a snad úplně první finsky zpívající death banda. A byť se přiznám, že jsem je nikdy nějak obsesivně neposlouchal, jejich kult samozřejmě chápu a uznávám. Musta seremonia mělo na budoucnost death doom scény jistě slušný dopad, a když už se po roce 2014 rozhodli opět koncertovat, není divu, že je o kapelu zájem. Kór když evidentně dokáže naživo nabídnout mnohem více než jen vzpomínání na začátek devadesátek. 

V live podobě jsou totiž ještě větší válec a doom než z alba. Oproti zbytku kapel se teď hrálo tempo téměř nula, navíc s fakt mocně nahallovaným vokálem, který každou hlubokou grcu a uaaarrrggg udělal ještě hustější. Škoda jen, že zvukově to byla aspoň ze začátku šílená koule, která se totálně tříštila. Nejlépe se to dalo poslouchat úplně vzadu a nebo ještě lépe, v sedě. Po stranách klubu je poměrně dost sklápěcích židlí, které jsem s přibývající únavou začal využívat, a když jsem zjistil, že po usednutí se ořežou ty nejnepříjemnější výšky a celé to zní najednou srozumitelněji, ale i ještě hutněji, dávám ze sedící polohy většinu jejich setu. Díky dobrému místu šlo sem tam na kapelu stále vidět, a to aji na jejich projekci. 

Rippikoulu měli jako jediná kapela festu kromě promítaného loga za sebou i nějaké ty pohyblivé obrázky. Vybavuji si nějaký kříž, třesoucí se oko atd. Minimalistické, ale hodící se. Plus dávám rovněž za to, že se v tom jejich doom válci objevily i nějaké zajímavé samply. Došlo třeba na epické kostelní zvony jako od Candlemass, nějaký temný proslov jako od Cohena a další krátká outra. Malým mínusem byly trochu pauzy, které ale zpěvák trochu doplňoval záhrobními proslovy s hromadou reverbu a delaye, takže mu šlo stejně prd rozumnět, haha. 

Když se ale hrálo, byla to po celou dobu brutální stěna. Vlastně jsem i několikrát vzpomněl na Vassafor s Grave Upheaval v Berlíně, kteří jsou sice furt o dost jine jinde, ale dotyk podobného feelingu a tlak vyvolali naživo i Rippikoulu. Prostě skoro masáž typu Sunn O))), akorát zahraná deathmetalistama. Fakt doufám, že podobný peklo metal ov doom rozpoutají aji na Tones of Decay a všem Pražákům z Finů spadne čelist jako mně. Díky té jeskynní atmosféře mě to bavilo ještě více než z alba. Jen si to chce ideálně nachystat předem nějaké gauče, hah.

vihkav: První dvě třetiny Rippikoulu si nemůžu pomoct, ale zvuk byl obrovská koule, která se postupně měnila v klasický, ale nekonkrétní old school death. Jelikož je to moje první živá zkušenost, narozdíl od kolegy tomu z nahrávek musím přiznat více, než bylo v klubu. Ač jim obecně nelze upřít kvalitu a odkaz, tady něco nesedělo. Někteří by možná řekli, že (až příliš) táhlý zvuk jim dává lepší feel a větší tlak, a proto si lze užít pomalé bahnité pasáže víc, jenže u hudby, kde je celkem namístě rozumět riffům, by sound tohohle vystoupení, kde není poznat, zda postup klesá či stoupá, extra neprošel. Jako kdyby se stejným mixážním nastavením hráli třeba Wrathprayer, tak bych tenhle aspekt zkousnul a možná i vyzdvihoval, ale tady to nepůsobilo zrovna reprezentativně.

No a poslední třetina tlačila o něco víc, protože to ještě víc zpomalilo a funeral tempíčka sedla zdejšímu zvuku více než nějaké palby. Ke konci tedy proběhlo dostatečné uzemnění. I tak si začínám všímat určitého prokletí nedostatečného zvuku předposlední kapely, které začalo při Skepticism, tak snad se to nebude u Ved Buens Ende opakovat. Další zvláštní věc je, že sem očividně chodí míň lidí na ty headlinery, kteří stáli ne úplně málo. Asi je tu určitá tendence se prostě zjebat a brát každou kapelu za stejně důležitou jako vlastní momentální energii.

mIZZY: Tím se ale stále nekončilo, na závěr pátečního večera nás čekali ještě Švédové Ondskapt. Ti byli svého času jedněmi z průkopníků ortodoxního blacku a na začátku tohoto tisíciletí nahráli pár správně husných alb. Od té doby ale došlo na několik obměn sestavy a dnes to je až na zpěváka vlastně úplně jiná kapela. Vlastně i od poslední zastávky v Praze před osmi lety, kde si to slušně vyžrali v otřesných podmínkách Chmelnice, v Ondskapt zůstal pouze on Acerbus. Není tedy divu, že je za těch posledních osm let nebylo nikde vidět. Tento koncert šlo tedy považovat za výjimečnou událost, minimálně do té doby, než začnou opět více hrát. 

Jak začali, měli trochu zahuhlaný zvuk, ale rozhodně lepší než Rippikoulu. Na sobě pověšené různé kosti a další okkult shit. Vypadalo to sice dobře, ale měl jsem trochu problém s tím, že mi to připadalo více jako divadlo než hudba. Vokál byl sice přísný a zahrané to bylo rovněž ok, ale nějak jsem měl problém akceptovat serióznost jejich snažení. Motali se od ničeho nikam, a i samotná hudba mi minimálně v první půlce setu moc nedávala. Tenhle druh lehce melodického táhlého blacku celkem těžko udrží pozornost, kór když už po celém dni padáš na hubu. 

V druhé půlce se ale naštěstí nějaké husté momenty se zlem začaly objevovat. Vokál kromě skřeku rovněž zavítal i do hlubších a variabilnějších poloh. Sice si stále myslím, že to není úplně hudba na live prezentaci, ale ve chvíli, kdy jsem si říkal, že už se na to vyseru, tam dali fakt dobrý mrtě tremolový song. Zůstávám tedy a další flák byl ještě lepší. Konečně ty riffy i bicí fakt začaly makat, ale proč to kurva trvalo tak dlouho? A proč všechno tak natahují? Jasně, byli headliner a měli evidentně dost prostoru, ale dělat takové srandy jako pustit outro, jakože odcházet z pódia a pak dát stejně další dvě skladby, bylo dost zbytečné. Naštěstí třeba poslední čtyři věci z toho hodinového setu fakt makaly tak dobře, že jsem v danou chvíli odpouštěl veškeré nedostatky. Takhle znít třeba 40 minut, je to epic koncert, ale čeho je moc, toho je moc. Dopíjím tedy zbytek slivky z placatky a valím spát, ať naberu síly na další den.

vihkav: Já naopak musím říct, že mě Ondskapt postavili na nohy už od začátku. Neříkám, že se odehrávalo něco světoborného, i tak mě to zabavilo až do konce úplně bez problému. Upřímně, desky mě prostě neba. Myslím, že jsem tomu dal dost šancí, abych to posoudil, ale ve staré tvorbě nevyniká kytarová práce vůbec (spíš jen vokál) a v novější zase nemám čeho se chytnout. Je to pravděpodobně zásluha divného mixu a masteringu, nebo naopak třeba jen mého podivného vkusu. Jenže zvuk zde opět dost ožil a postupy, které jsou na desce blbě slyšet, nebo tam aspoň nevynikly, zde jsou slyšet a lze je v pohodě vnímat a zaházet na ně řepou. Proč tak nezní deska?

Nebylo to tedy jen divadlo v podobě zahaleného zlověstného mága obvěšeného kostmi s divnou, ale efektní polomaskou na obličeji, ale i ty fajn kytary o sobě dávaly znát. Hodnotím pozitivně, přestože v pátek byly i lepší věci. Ve výsledku největší problém s tímto vystoupením mám ten, že lidi byli totálně chcíplí a nevytvořili žádnou atmosféru. To považuju i za důvod, proč to možná někomu mohlo přijít jako vystoupení o ničem. Kdyby místo rozjebávačky i tento den končil večer nějaký nemetalový atmo projekt, možná by to dávalo větší smysl.

sobota 1. dubna 2023

mIZZY: V sobotu byla otázka, co přes den dělat. Bylo ale hnusně a chcalo, tak na turistiku jsem se vysral a místo toho se válel skoro do dvanácti v posteli. A jelikož jsem z pátka na sobotu chrápal přímo v klubu, hned co jsem vylezl z pokoje, potkávám v kuchyni solidně nafrčené Ondskap, část Brånd, mihli se zde i Rippikoulu a další. Od samého probuzení tedy padala pivíčka a měli jsme se dobře. Následně doráží s přítelkyní kytarista Voluptas, dáváme nějaký burrito a od šesté valíme na první kapelu.

vihkav: Dokázal jsem mírnou kocku opět přespat a už mířím na místo jen ve dvou. Ostatní nějak nedávali třetí den a moc se tomu ani nedivím. Upřímně jsem byl taky rád, že už to končí, přestože jsem nelil žádný extrém, ale pivo mě opět nakoplo a jsem ready na další válce. Vlastně jsem si ve stejný moment říkal, jak chci letos přežít Brutal, když začínám být taková moč, která potřebuje dvanáct hodin spánku, aby si nepletla levou a pravou. Jinak nevím, kde Mizzy měl to burrito, ale já ho těsně před začátkem zvnitřňoval hned o blok dál zrovna při otvíračce, takže oblast klubu asi bude nějaký druhý Silent Hill.

mIZZY: Tou byli belgičtí Ordigort. Se svým střednětempým black metalem dost dobře odstartovali sobotní program. Většina jejich setu se držela v tupa rytmu se super energií, punkovými prvky a uječeným vokálem. Klidně mohli hrát ještě o pár BPM rychleji a nasekat tomu ještě více na prdel, ale na to, že jedná o bandu s prvním loni vydaným demem, klidně by se mohli měřit i s většími spolky. Navíc to nebylo jen o primitivismu, ale měli i dobře melodické tremolové riffy, zajímavé basové linky hezky hrané prstama, občas ve stejnou chvíli řvaly tři vokály najednou a došlo i na lehce weird harmonies. Dobrý start dne.

vihkav: Ordigort, další černá nakopávačka s vlivy post-punku (tentokrát i heavíku), začala hrát o něco později než minulý start. Pěkně nasypané, s ničím se to moc nesralo, na druhou stranu nic moc, z čeho bych si sedl na prdel. Mají venku akorát demo a z toho mě baví asi jen poslední song a naživo bych to hodnotil úplně stejně. Ale v pohodě.

mIZZY: To druzí Konfession mě ale popravdě moc nebavili. Sice měli na pódiu hromadu hořícího kadidla a jako rekvizity dvoje vidle, což byl teda kult jako prase, ale po hudební stránce to žádný occult zrovna nebyl. Prakticky se jednalo opět o docela taneční blackařinu s nic moc výraznou basou a ani riffy nebyly žádný zázrak. To be fair, taková typická béčková kapela z Rakouska. K tomu dost hluchých pasáží mezi tupačkama, takže to ani nonstop námrd nebyl. Navíc song jako song, takže po chvíli čau a jdeme se nachystat na ty nejdůležitější kapely, kvůli kterým jsme hlavně přijeli.

vihkav: Asi tak, Konfession nezní ani z EP nijak přeborně, ale naživo to byla totální pičovina. Když jsem jednou říkal, že kultovní blacky ve středním tempu cením z žánru asi nejvíc, tohle byl čistě ten black ve středním tempu, kde ale chybělo vše ostatní. Jediná zajímavá věc byly občas bubny maníka, který vypadal podezřele jako Demolator (ale nebyl to on), čímž to hasne. Zpěvákův kostěný náhrdelník nepomáhal tomu, aby vypadal, že do skupiny zapadá, spíš taková trochu komedie, skoro bych při jeho vzhledu řekl Ondskapt z Wishe. Riffy se snažily být zajímavé, ale bohužel nebyly vůbec. Nedalo se na tom celém brát vážně nic a nefungovalo by to ani jako recese. Neva, jde se opět dál.

mIZZY: Jednou z nich byli belgičtí kamarádi Alkerdeel, jejichž koncert jsme viděli naposledy před půl rokem v Antverpách, kde byli výborní. A jasný, teď hráli na mnohem větším pódiu v mnohem zajímavějším prostoru, ale kurvaaa, v Lipsku to bylo ještě o úroveň lepší. Jednak měli fakt super zvuk, kde šly všechny nástroje krásně slyšet, správně to basovalo a aji vokál měl úplně super reverb, kterého nebylo ani přehnaně moc a rozhodně ne málo. OK, možná mohli být ještě o trošku hlasitější, ať to nakládá ještě více, ale i tak to byla opět party jak zmrd. 

Není překvapující, že Alkerdeel hráli převážně ze své poslední desky Slonk, kterou až na druhý, nejkratší song přehráli celou. Dostali jsme tedy poctivou nálož energického, ale zároveň hodně hypnotického black metalu vkusně protkaného kytarovými efekty a hromadou Jeroenových uaaarrrgghhh a ugh! Vlastně jeho vokál byl jedním z hlavních důvodů, proč se mi tentokrát Alkerdeel líbili ještě více než posledně. V Belgii mu to zvukař s delayem místy až přepálil, ale teď to měl krásně vychytané a hlavně, jelikož jsem mu do Lipska dovezl flašku čerstvé slivovice, do které se před koncertem docela podíval, sázel fakt vokální bomby jako prase. 

Měli trochu kratší hrací čas a ze svého setlistu, který byl jinak stejný jako posledně, vynechali sludgový song Dyodyo Asema, který nahráli dohromady s Gnaw Their Tongues. Bez tohoto klidnějšího kusu to tedy byl nonstop black, ať už sypající nebo se super našlapanými pasážemi jako je tancovačka Zop. Jsem tedy skoro celou dobu vpředu a pěsti neustále létají do vzduchu, tomu se zkrátka nešlo ubránit. A i když jsem si na chvíli chtěl v tom konstantním námrdu vydechnout, stačilo se zaposlouchat do jejich krásně propletených linek, kdy do tremolové kytary basa drtí pomalý sludge. Prostě epické. Subjektivně možná říkám, že mi to přišlo malilinko méně agresivnější než v Antverpách, ale jinak po více stránkách ještě lepší. Jedna ze tří nejlepších kapel festivalu a už se moc těším, až se s borcama zase uvidíme a opět pokalíme. 

vihkav: Po poslechu jsem se na Alkerdeel těšil hodně a bylo to ještě milionkrát lepší, než jsem čekal. Zvuk naprosto ideální. Málo toho již nebylo řečeno, prostě když to poměřím s jejich diskografií, volili vyšší tempo, což jednoho kolegu prý ke konci už sralo. Prý mohli zpomalit, protože měli rozhodně čím, ale já s tím teda žádný problém neměl a psychedelickou magořinu jsem si užíval do konce. Přestože z desek je to spíš temné než nějak extra hlasité a náporné, tady jsem z jejich nasazení skoro na úrovni Dragged Into Sunlight sral Maggi v kostce. Mně ovšem energie ten den nakonec začala docházet dost brzo, takže místo nějaké kalby jsem tady jen zhypnotizovaný čuměl na jednom místě jak kokot na drát.

mIZZY: Slováci Krolok se ale rovněž postarali o dost dobrý gig. Dokonce jsem od vícero lidí slyšel, že pro ně byli úplně nejlepší bandou celého festu. A jako byť tu mám osobně jistá “ale”, je pravda, že párty rozjeli hodně slušnou. Krolok nikdy moc nekoncertovali a osobně jsem je tentokrát viděl poprvé, ale vím, že došlo k jistým změnám v sestavě. Teď hrají jen s jedním kytaristou, ale zase je naživo doprovází s tympány Silenthell z Master's Hammer. Druhá kytara a veškeré klávesy jedou ze samplů, což jakože ok. Jen ve chvílích, kdy se nikdo strun ani nedotkl a z beden valila kytara, to bylo takové trochu úsměvné. Stejně i to, jak se kapela na pódiu motá. Holt cesta ze Slovenska daleká a za tu dobu se dá hezky ožrat :) Ale co, taky jsme nebyli střízliví, většina lidí v klubu taky ne, a hlavní bylo to, jak se všichni bavili. A jako jo, fakt se na ně pařilo a hrozilo fest. 

Na Krolok bylo bez prdele nejvíce lidí z celého festu a měli asi úplně největší odezvu davu, ještě větší než headlineři. Což mě docela mile překvapilo, ale zase ještě aby ne. Zvuk i s tou hromadou samplů měli fakt dobrej a ten jejich jánošíkovskej Darkthrone worship nakládal přísně. Pochvala rovněž i Demolatorovi, jak dobře celý set odmlátil. A když máš dobré riffy, nasypané bicí, tympány, vkusně nahallovaný vokál a vlastně i ty samplovaný klávesy zněly super, máš vlastně všechny atributy k tomu, aby to lidi bavilo jak cyp. K tomu tam byly i nějaké ty komediální prvky jako super hlášky typu “Leipzig rules!, uaaaarrrggghhh, Leipzig!” a “See you maybe in hell or maybe somewhere”. Ale když do sebe taky během koncertu naklopíš nějaký to pivo a slivku, nešlo se v danou chvíli nebavit, nepařit a neradovat se z toho, jak slovenská kapela, která se přijede do Německa total najebat, to tam takhle zabije a všichni jim to total žerou.

vihkav: Nepopírám, že jsem byl asi taky už dost na mrdku, ale ač na Krolok jisté opojení vidět bylo, nástrojové nedostatky jsem nevnímal a tím pádem podle mě sobotu roztřískali úplně na sračky. Na pódiu mě překvapili jak členové Malokarpatan (to moje nízká vzdělanost, sorry), tak i Silenthell. Veškerý respekt tomu pánovi, na scéně už je přes třicet let a nejen, že ho potkám náhodně hostovat u karpatských vinařů, ale taky ho vídám snad na každém druhém koncertě v Práglu. S tímhle obsazením a výjimečností se ani nedivím, že to rozbalili až po Alkerdeel. Yes!

Už při zvukovce to znělo pěkně transylvánsky, k čemuž to má blízko nejen soundem. Na minimálně jednom albu mi přišly kytary poněkud upozaděné a tvořící právě tu přílišnou upírskou stěnu (což sice špatné není, ale ani nijak extra vyhovující, přestože třeba paradoxně skladatelsky nejlepší album Malokarpatan, Stridžie dni, tenhle aspekt na albu přehání až do totální propastní nekonkrétnosti), takže jsem se tam do riffů tolik neponořil, ale ty vole, zvukař to zde nakroutil opět na výbornou a já jsem fakt čuměl, jak mocná ta tvorba reálně může být. Riffy mají bratia až do příštího života a lidi z toho byli dost na větvi. Podle mě ten den teda vyhráli. Brzy zase rád uvidím i Malokarpatan a budu doufat ve větší zapojení starších věcí, než v posledních letech.

mIZZY: No a konečně nejen náš osobní headliner, ale i hlavní kapela celého festivalu. Norští avantgardní bohové Ved Buens Ende. V mém případě se jednalo o páté live setkání se s nimi, a i když jsem je rovněž viděl docela nedávno v Antverpách s Alkerdeel, zase jsem se těšil na to, jak super to opět bude a co bude tentokrát jinak. A když to vezmeme popořadě, tak zaprvé, prostor UT Connewitz jim fakt krásně sedl a přidal jejich hudbě atmosféru jako prase. K tomu měli fakt krásný zvuk. Ale fakt super. Okay, třeba bicí měly (už jen díky prostoru) docela dost přirozeného reverbu, což však vůbec nebylo na škodu a dobře to doplňovalo celkový feel. Třeba na Islandu to bylo nareverbované mnohem více, a jak dobrý gig to taky byl. Kytary, basa i vokály jinak byly total nádherné a už jenom díky tomu zvuku jsem si říkal, že tohle je jeden z nejlepších koncertů Ved Buens Ende, na kterém jsem zatím byl. 

Přišlo mi ale, že kapela do svého live hraní přidává čím dál více malinkatých detailů, které rozhodně nejsou na albu, ale ani naživo jsem si jich dříve nevšiml. Tím myslím nějaké minimalistické samply, ale třeba i různé kytarové finesy. Musím si tedy ale i postěžovat, že kvůli hodinovému setu tentokrát nedošlo na Remembrance of Things Past, což je má nejoblíbenější skladba s jedním z nejlepších blackmetalových riffů ever. Už tedy podruhé z pěti koncertů, co ji nehráli, za což si zaslouží černý puntík. Jinak ale byl setlist velice v pořádku, a to i včetně skladeb z dema a coveru Mesmerized od Celtic Frost, který mě taky bavil ještě o trochu více než minule (byť asi ne až tak moc jako na Islandu). 

Příjemným šokem bylo, že v jednu chvíli si při refrénu v Mesmerized aji Czral trochu zařval. Vicotnik měl některé vokály hustě zdvojené, což taky krásně přidalo na divnosti, Skoll celou dobu dobře pařil a celkově jsem měl z kapely opět obrovskou radost. Navíc se snad ani netřeba bavit o tom, že ve srovnání se zbytkem black metalů byli konečně kapelou, která fakt hrála opravdovou hudbu a ne jen sypačky, haha. A navíc zkurveně přesně! Až na zmíněný závěrečný song s outrem jinak Ved Buens Ende odehráli Written in Waters celé, a to včetně balady Autumn Wings, o které jsem i posledně psal, že naživo vyzněla o dost lépe než z alba, ale i tento song byl v Německu ještě o chlup lepší. Už jen díky totálně jebnutémů sólu, které si Czral na závěr skladby vystřihl. 

Úplný konec pak patřil opět The Plunderer a já se jen nadšeně usmívám, že jestli tohle nebyl ten nejlepší VBE gig, na kterém jsem byl, tak jeden z těch nejlepších určitě. Půlka lidí sice během nich odešla, ale dobře jim tak. I Deceiver se usmíval a říkal, že na tomhle nebylo fakt nic špatně a lepší si to ani nedokáže představit. Tak uvidíme, jak jim to klapne v Londýně na Cosmic Void festivalu, a doufám, že tam opět zahrají i Remembrance of Things Past, jinak se budu zlobit.

vihkav: Tady se názory budou trochu lišit. Ved Buens Ende byli důvod, proč jsem se do Němec po dlouhé době zase vydal, ale já je tady z části spíš jen zainteresovaně pozoroval, než že bych si je vyloženě užíval, a může za to zvuk, který měl dle mého k ideálu zatraceně daleko. Kytara nareverbovaná způsobem, který sedne možná k Invunche, ale k inteligentní hudbě jako téhle rozhodně ne. Splývalo to příliš, hodně riffů nešlo moc poznat, pokud to neznáte nazpaměť (a i když znáte, stejně to bylo na škodu) a prostě, tady je kytarová práce kurva důležitá, ten blackový feel je tu úplně vedlejší, což zvukař asi extra nechápal.

Takhle, dobré to bylo určitě, protože ta kapela je prostě totální kult, ale zasloužila by si lepší péči. Třeba na BA v roce 2019 zněli úplně jako z CD a i přestože bylo nasazení možná menší, feel vzhledem k davu méně osobní a setlist kratší, nádherný “sušší” zvuk desky byl přenesen do publika ideálně a užil jsem si to tam mnohem víc. Další zajímavá věc je, že zvuk té stage měli na starosti toho roku úplní slušně řečeno amatéři, kteří právě VBE naopak dopřáli, co si zaslouží, a to je docela zvláštní. Třeba vlastního zvukaře mají doopravdy, jenom to někde vyzní a někde ne, rád bych posoudil ze zkušeností, které ovšem nemám.

Co se ale týče té energie, ta byla více než v pořádku a s pohledem na stage jsem měl mnohem větší pocit, že jsem tu správně. Kapele jako takové nic vytknout nelze. Klasiky Coiled in Wings a I Sang For the Swans, kterými v tomto pořadí začali, pro mě byly vlastně vrcholem jejich vystoupení a vždycky je rád uslyším naživo. Dokonce padly i Autumn Wings, které bych si přál někdy uzřít s hostující zpěvačkou (ještě zbožnější přání je uslyšet naživo Strange Calm, to bych se fakt ujebal). Genialita tvorby je naprosto hmatatelná, a i když to možná nezní zrovna ideálně naživo, nemůžu politovat ani vteřiny návštěvy. Poslední dobou je poslouchám opravdu hodně a svůj respekt si vydobyli právem pouhými dvěma vydanými věcmi. Příště to zkusím zas a třeba mi to víc sedne.

Na druhou stranu je možná efekt, při kterém vidíte konečně poprvé něco, na co jste dlouho čekali, asi opravdu ten nejsilnější a nikdy to nebude lepší, ať se snažíte jakkoliv. U mě něco takového určitě ze zkušenosti připouštím. Ať je to jak je to, prokletí předposlední kapely se zde bohužel vyplnilo, přestože je cením úplně stejně, jako kdy předtím.

mIZZY: A ne že bychom po Ved Buens Ende, kteří byli úplně nejlepší, ještě něco dalšího potřebovali. Kolem půlnoci ale jako poslední interpret festivalu ještě vystoupil vídeňský techno projekt Rosa Nebel. Za což vlastně dávám palec nahoru, protože všichni moc dobře víme, že techno afterparty je po metalech mnohem lepší než poslouchat další metal. Nějaká mega rychta to ale nebyla. Spíše se jednalo o poměrně minimalistické techno, které bylo i celkem proměnlivé, ale kvůli dost retro synth zvuku aspoň pro mě ne až tak zábavné. Sem tam se teda objevila nějaká gradace, basy dobře dunily, atmosféra rovněž nechyběla, ale aby mě to udrželo na nohou po další hodinu, chtělo by to podstatně větší palbu. Holt toho už bylo dost. Loučím se tedy se známými, a to včetně Alkerdeel, kteří akorát nabízí mou slivku Vicotnikovi, haha, beru poslední pivo na cestu a valím spát na hotel, tentokrát už mimo klub.

vihkav: Na rozdíl od kolegy nejsem extrémně ujetý ani na ty dobré aftery, proto když dohraje hlavní akt, nevydržím to zde ani já dlouho. Rosa Nebel bych rozhodně neshledával něčím špatným nebo nudným (na to, co to má být), ale kdejaké rychty na konci metalových shows mě prostě asi nikdy bavit nebudou, protože na to primárně nechodím. O to kratší byl pro mě náročný den a já jsem paradoxně rád, že mě to neba a můžu jít chcípnout na gauč.

mIZZY: Celkově ale musím říct, že jsem s návratem na A Sinister Purpose festival velmi spokojený. To nejdůležitější, tedy Ved Buens Ende s Alkerdeel, jsem si mega užil, ale i ostatní kapely byly super. Velký palec nahoru za Invunche, kteří byli fakt úplně největší pařba víkendu. Rippikoulu a Krolok taky super, a jak jste si mohli přečíst výše, i ze zbytku mě většina bavila. Budu se tedy těšit na další výlet do Lipska, kterým budou snad Watain příští měsíc, a uvidíme, jak bude vypadat lineup dalšího ročníku ASP festu. Z Prahy to je fakt kousek a UT Connewitz je super klub, takže když tam budou i dobré kapely, není moc co řešit. A třeba příště dojde zas i na nějakou tu turistiku. 

vihkav: V závěru rozhodně nelituju návštěvy. Nejenže jsem díky době morové doteď dlouho neviděl staré přátele z města konání, ale obdobná (z velké části neznámá, z jiné ale kultovní a zajímavě nakombinovaná) underground soupiska se k nám nedostane asi nikdy. Nemuselo se mi nutně líbit všechno, abych byl nějakým způsobem happy, že jsem na něčem takovém byl. Zvláštní, zklamal mě zvuk headlinerů, kvůli kterým jsem v první řadě jel, ale nakonec ty kapely, od kterých jsem při koupi lupenu nečekal nic extra, byly to, proč mělo v první řadě cenu jet. Na Waťáky jsem se za měsíc chtěl vrátit taky, ale jelikož už mám díky cochcárně v jobu až moc volna na festivaly a cestování, asi to budu muset vynechat. Reportíků bude každopádně nemálo.