Vysloveně komorní akce, ráz konspiračního večírku, o němž pomalu nevěděli ani zasvěcení. (Nemluvě o tom, že firma Obscure už trochu schizofrenně konkuruje sama sobě a na ten samý večer nasadila do Matrixu raperskou ug hvězdu Necra). Metoda antipropagace a marketing postavený na „spirále mlčení“ (čím víc se o něčem mlčí, tím větší pozornost to přitahuje), sice občas funguje, ale pražská zastávka projektu Aethenor nebyl ten případ. Což je vzhledem ke kvalitě a zajímavosti akce škoda... Věřím, že kdyby se od rána do večera milovníkům alternativy vtloukalo do hlavy, že v této sestavě se sešel jeden člen Ulver s jedním členem Sunn O))), doklopýtal by zasněženou a zmrzlou Prahou třeba trojnásobek a jeden by se pak v koncertních prostorách (byť stísněných) necítil tak opuštěně... A pokud by dokonce dorazil sám velký Garm alias Kris Rygg, který k této sestavě rovněž patří, možná by se vyloupla třeba stovka zvědavců, i kdyby Mistr celou dobu jen klikal myší u notebooku...

Na druhou stranu, k tajemné hudbě Aethenor určitá míra utajení a konspirace sedla. K lehce absurdnímu pojetí večírku navíc přispělo místo konání – undergroundová produkce pro hrstku intelektuálů v tak mainstreamovém a snobském klubu, jakým je Chapeau Rouge... U dveří špalír goril, v horním podlaží tradiční směska turistů, diskantů, dealerů a frikulínů, v podzemí pak nevelký hlouček vesměs povědomých a očekávatelných tváří, což ještě znásobilo pocit, že tady jde o „dýchanek jen pro zvané“.

Aethenor zasedli ke svému nádobíčku úderem půl desáté. Neformálnost akce podtrhuje nejen absence pódia, ale třeba i lahvinka červeného na stolku, ze kterého si muzikanti občas odlijí do sklenek. Zkrátka jako kdyby si pozvali pár přátel do zkušebny na veřejnou zkoušku. Žádné velké řeči, rovnou se do toho pouští. První tóny znějí jakoby nesměle, ale s přibývajícími minutami se z malých zvukových pramínků a přítoků stávají potoky, řeky a nakonec rozbouřený oceán, který se opět utiší, jen aby nanovo vzplanul. U kapel typu Aethenor je gradace alfou a omegou – od ambientního (ne)klidu přes drone vlnění, post-něco vypravěčství, free-jazzové bláznění až k noisovému běsnění a zase zpět...

Zvuky a efekty jsou tvořeny v reálném čase živými lidmi a nástroji. K pořádné zvukové lázni kytara, klávesy a bicí zcela postačují, zpěv už by byl jaksi nadbytečný. Zatímco v první části byl dominantnější kytarista Stephen O’Malley a klávesista Daniel O’Sullivan spíše přizvukoval, ve druhé půli vystoupení jako by si své vůdčí role prohodili. Tipnul bych si ovšem, že pozornost většiny diváků po celou dobu nejneodolatelněji přitahoval prošedivělý šlachovitý bubeník „v nejlepších letech“ Steve Noble. Jako by si během večera přebýval ve vlastním světě a odvíjel nějaký svůj příběh, přitom dokázal udržet soustředění a konzistenci. Zkrátka volnostylař, jaký se často nevídá... Činely volně pohozené po přechodech, zdánlivě nahodile a s improvizační lehkostí rozdávané údery napravo nalevo, nahlas i potichu... ve kterých nepřivyklé ucho až po delší době nalezne pevnou strukturu a řád. Všichni tři členové Aethenor předvedli, co vše se dá z jejich nástrojů vyloudit a jaké různé metody k tomu lze použít. Pěkná přehlídka experimentálních přístupů a inovativních způsobů hry během padesátiminutového hudebního pásma (z toho prvních čtyřicet či pětačtyřicet odehraných bez přerušení a pak už jen jeden „minipřídavek“).

Večer postupně získával až meditativní rozměr. Přestáváte vnímat čas, prostor a spolustojící, pouze se svými myšlenkami či emocemi plujete na vlnách, jež hudebníci rozpoutali mávnutím motýlích křídel. Padesát minut je pro tento typ hudby i živé produkce ideální časová plocha. Dostatečně dlouhá na to, aby člověk pronikl do podstaty věci a aby jej tato hudba díky hlubšímu pochopení přestala iritovat, ba naopak zrelaxovala… a ne tolik dlouhá na to, aby jej znovu iritovat začala.

Tak jako celý tento neočekávaný dýchánek poněkud dadaisticky začal, tak i skončil. Jakmile se ke konci setu přestalo vybírat vstupné, nahrnula se do podzemních koncertních prostor parta rozjívených vystajlovaných a vyhihňaných „in free & happy“ cizinců v péřovkách, kulíšcích, podpatcích a nejlepším rozpuku puberty. Srážka světů a kultur spolu s nechápavými pohledy nově příchozích završila závěrečné dějství této podivuhodné párty. Muzikanti mezitím beze vší okázalosti dohrávají a s rozpačitými úsměvy, zaskočeni poměrně dlouhým potleskem svých věrných, se klaní, dávají se do řeči nad sklenkami a balí své nádobí na cestu na další štaci... Dvacítka jejich příznivců se rozpouští v pražské předpůlnoční adventní mlze, pod světly luceren, jako pára nad hrncem. Prchavý, éterický okamžik ve společnosti Aethenor jako by nikdy ani nebyl...