Po řadě bilančních článků a rekapitulací můžeme odstartovat nový rok s čistým štítem a myslí zaměřenou na blízkou budoucnost. Jedenáctka teď bude strašit za tituly čerstvě vydaných nebo vlastně ještě nevydaných desek, které se však už po internetu potulují. A dvě (nekonečně) dlouho očekávané desky se první letošní měsíc zcela logicky otáčely v přehrávačích nejvíce.
 

1. Ulcerate – The Destroyers of All
Říká se, že třetí deska bývá zásadní. Na ní už bývá zřejmější, jestli je kapela schopná se posouvat či začíná opakovat dříve osvědčené postupy. V tomto ohledu novinka Novozélanďanů Ulcerate zdařile vyrovnává obě pomyslné misky vah. Podobný skok v hudebním výrazu jako mezi Everything is Fire a debutem se nekoná, kapela se našla v apokalyptické mašinérii nekonečných disharmonií a zkondenzované temnoty. „Ulcerate se oprostili od "metalu" a vydávají se na dlouhou pouť zpustošenou krajinou. Tato cesta je delší a trnitější než ta z předchozího alba, které je možná díky druhé kytaře údernější, barevnější, víc technické i složitější,“ píše Bizz a mně nezbývá než přitakat. Je zapotřebí hovořit o zcela zřejmém záměru vytvořit epickou desku postavenou na zprvu špatně postřehnutelném, ale o to propracovanějším budování napětí a abstraktní atmosféry. Za to mohou post-metalově znějící riffy s ambientním přesahem, který definují ráz celé desky. Potíž je v tom, že album je na tomto principu až přespříliš jednostranně postavené, což se v závěru desky projevuje lehkou únavou z již slyšeného (viz poslední dvě skladby). „Vícevrstevnatost a kytarové aranžérství, používání sterea. Skladby jsou roztáhlejší, hodně v jedné linii,“ opět píše Bizz. Deska má již nyní fanatické zastánce, ale najde se i skeptičtější publikum. „Je to svým způsobem super, ale je to moje nejmíň oblíbený album od Ulcerate,“ shrnuje své dojmy Anna L. Je však dost možné, že s (technicky o něco jednodušším) albem The Destroyers of All by skupina mohla zasáhnout širší spektrum posluchačů. Možná.

Crowbar – Sever the Wicked Hand
O chlup za protinožci se drží undergroudový buldozer Crowbar se svojí devátou řadovou deskou. Její vznik byl velmi složitý a nápady vznikaly kuse - pouze v momentech, kdy to čím dál nabitější program Kirka Windsteina dovolil. Ale nakonec se to podařilo. Šest let od Lifesblood for the Downtrodden Windstein pečlivě vážil každou těžkotonážní notu, aby ve finále nevznikla pachuť z nedodělku. Deska zastihuje Kirka o šest let staršího, ale na skladbách se projevuje v podstatě jen minimálně. Úvod obstarává kvartet fenomenálních skladeb, jež nemají slabého místa. Posléze se kormidlo otáčí z vln těžko snesitelné deprese do kombinace sedmdesátkového oparu melodických vyhrávek a velmi mírného příklonu k metalcoru (viz předchozí zkušenost s Kingdom Of Sorrow), ovšem v nenapodobitelném podání Crowbar. Celkově se deska nejvíce přibližuje duchu těžko stravitelné desky Equilibrium, ale zároveň ukazuje nezvykle velké množství hudebních tváří. Jak už to u Crowbar chodí, důmyslnost na první poslech až trapně jednoduchých riffů objeví až do úmoru opakovaný poslech. To samé platí pro zprvu utajené ultrabrutální nápady, kterých je na desce opravdu požehnaně. Víc nechci dodávat, neboť si nechci vystřílet všechny postřehy do připravené recenze.

A nyní si projedeme jednotlivé lidičky hezky jako u holiče.... Kotek si ujíždí na norských Ultralyd a jejich albu Inertiadome. Nechme promluvit holobrádka: „Norsko. Rune Grammofon. V současný době takřka jistojistá známka kvalitního standardu, kterej tahle deska bez problémů splňuje. Hutná rytmická sekce, tvrdě frázovaný bicí doplněný o mohutnou basu doplněný o hypnotický smyčky, který tě nechaj zapomenout na realitu. Místy to připomíná Zu, jindy se zas pozastavíš nad rytmikou á la M.O.H.A! Ono není divu, protože M.O.H.A! tu tvořej půlku sestavy.“

Annal smaží Rusáky Fetal Decay. „Dying Fetus z Ruska nebo spíš lepší Dying Fetus z Ruska. Už na Your Enemy is You se natlačili mezi špičku natlakovanejch tlačenek. Tady jsou modernější, víc groovy a o dost techničtější. Co se týče pestrosti a promakanosti skladeb, Rusové jsou o dost dál než Dying Fetus/Misery Index/Criminal Element.“

Pojďme jinam, někam víc na západ. Trym si ujíždí na hiphopové klasice GZA/Genius - Liquid Swords. „Klenot hip-hopu, jedna z nejlepších desek Wu-Tang Clan. 15 let stará palba rýmů v nepochopitelném slangu, smrtící minimalistické beaty od neomylného zabijáka RZA, atmosféra prastarých šaolinových filmů. Legendární. 

A s Black_Handem opět do neradostných koutů mysli zádumčivých psychopatů, kanadští Mitochondrion se musí krmit uhlím, jinak si to nelze vysvětlit. Autor v laškovném duchu k jejich debutu Archaeaeon: „Prdel musí být, jednou za čas si pustit výplachové, zábavné a trochu grindovité bubny není na škodu. V kombinaci s poctivým black/deathem nemám námitek. Čerstvé album bohužel odebralo trochu těch zábavných bubnů, což může být chyba, ale z jednoho poslechu to nejde říct.“ Musíš se víc snažit, holomku!

A opět úkrok stranou mimo kovové znění. O desce Funeral Mariachi od Sun City Girls a jejím milostném vztahu s panem Gorthem: „Až teď mi tenhle divný folk opravdu zachutnal. Vzhledem k tomu, že jsem to poprvé slyšel před x měsíci, by se to mohlo zdát zvláštní, tady se ale můžu vymluvit na podivnost hudby... Lidovky celého světa s trochou krásy starých Pink Floyd, celek nějak lysergicky zamotaný, aby ho zdravá mysl nemohla rozluštit. No, tu sluníčkovost jsem jim taky neměl věřit,“ praví.

Lunaris a jeho blackový tip za leden, německý Wehmut. „Já když poslouchám kvalitní depressive black, tak to ve mně vyvolává vždy jen a pouze pozitivní náladu a pocity. Německému projektu Wehmut se to daří jako málokterému jinému.“ Při vyndávání žiletek z pouzdra se tedy vždy tvařte jako v reklamě na Mirindu. Howgh.

A na závěr pár grafomanských poznámek od velectěného Loomise. Ten se rve hned s několika alby, začněme našinci Silent Stream Of Godless Elegy a jejich letošní deskou Návaz. „Ani nevím, jestli na mě deska SSOGE zapůsobila tolik proto, že zrovna čtu Červeňákovu fantasy založenou na starých českých bájích a pověstech, nebo prostě proto, že je tak silná. Asi od obojího něco, každopádně mohu vřele doporučit všem milovníkům slovanských veselých melodiií, epických textů (opět se zpívá jen a pouze v naší mateřštině) a typických SSOGE doomových "breakdownů". Slava!
Pak doporučuje s kanadským projektíkem Enditol, v nichž má prsty kytarista Divinity. Opravdu zběsilá jízda, pro techniky nutnost. A nakonec The Shadow Theory a fošna Behind the Black Veil. „Devona Gravese mám rád, ale poslední dobou už mě začíná štvát a záhadou je mi tenhle další projekt. Proč sakra tohle, když už peče desku s Psychotic Waltz? Proč tohle, když to mohl vydat pod Deadsoul Tribe? Proč takhle zbytečně tříštit nápady? Rozumějte dobře, odhlédnuto od výše zmíněných kapel je to v podstatě povedená deska, ale tím, že jsou nápady prostě vyždímané z celé dosavadní tvorby Gravese, nejde o nic nového. A zde je až příliš velká inklinace k Psychotic Waltz, ale jedná se jen o dobře poslouchatelný produkt.“ Toť tečka za studeným lednem, který však - jak vidno - zahříval hudební dušičky....
 

Další tipy:
Get Hustle - Rollin in the Ruins
Dredg - Catch Without Arms
Soilwork - The Panic Broadcast
Beneath The Massacre - Marée Nore
Morbid Angel - Covenant/Domination
Protest The Hero – Fortress
Manuscripts Don't Burn - The Breathing House
Steve Reich - Music for 18 Musicians
Defacing - Homicidal Satisfaction
Mitochondrion – Parasignosis
Defiled - In Cisis
Vinnie Paz - Season of the Assassin
Dordeduh – Valea Omiluj
Anaal Nathrakh – Hell is Empty, and All the Devils are Here 
PJ Harvey - Let England Abake
Noisear - Subvert the Dominant Paradigma
The Shining OST
Eyes Wide Shut OST
Periphery – Periphery
Ondskapt - Dödens Evangelium/Draco Sit Mihi Dux
Kryoburn - Three Years Eclipsed