Po čtyřech letech návrat na místo činu. Avant Art se konal každý rok i v mezičase a zajímavá jména se na něm stále objevovala, ale až letos byla sestava znovu tak lákavá, aby nás donutila si výlet do Wrocławi zopakovat, alespoň zase na dva dny. Program byl sice zajímavý už od úterý, v průběhu týdne vystoupili mj. Mats Gustafsson & BNNT, Gosheven, Merkabah, Wolf Eyes, Rob Mazurek, trio Colin Stetson / Greg Fox / Trevor Dunn a Moor Mother, ale největším lákadlem byl set Fret - nového alter ega Micka Harrise (ano toho ex-Napalm Death/PainKiller/Scorn atd.) a Emptyset. Navíc to vycházelo na pátek (státní svátek) a sobotu. Lístek samozřejmě opět za „za hubičku“ (v přepočtu cca 600 Kč za celý festival od úterý do neděle, byly i vstupenky na jednotlivé koncerty).

V pátek dopoledne vyrážíme s Týnou pěkně postaru – vlakem (včasná jízdenka byla asi 2x levnější než autobus), až na hranicích s Polskem potkáváme další dvě „známé firmy“ (které vlastně celou dobu jely s námi). Slavíme svátek, „nenápadně“ nelegálně popíjíme v polském vlaku (oproti ČR luxusní), kocháme se Orlickými horami, Králickým Sněžníkem, překvapivě zajímavá krajina i města jsou ještě pár desítek kilometrů od hranic, blíž k Wrocławi už je to nudná placka. Před koncertem stíháme pivo v Českém ráji (název hospody - paradoxně zde byly polské speciály lepší, než české) v nám již známém oblouku železničního viaduktu, večeři v nejstarší vege restauraci v Polsku (v provozu od roku 1987, přímo na Rynku, celkem dobrá a vydatná krmě za cca 100 Kč – „jak oni jsou tam dál!“) a ubytování.

Páteční koncerty se odehrávaly v Impartu, kde jsme byli před 4 roky na Supersilent, což vyvolávalo jisté otazníky a obavy. Neuměl jsem si představit elektronickou „rychtu“ v divadle, doufal jsem, že třeba jdou dát pryč sedačky, nebo že je tam sálů víc (to byla pravda, ale…). Koncert měl začít v devět, lehce po deváté se ještě nic neděje, tak dáváme pivo u improvizovaného baru (lahváče - nejlepší byla jakási lehce pomerančová IPA). První hráli  varšavští LOTTO, kteří rozjeli celkem nářezový noise(/kraut) rock, zvláště díky hře bubeníka i trochu na(free)jazzlý. První skladba mi dokonce do jisté míry připomněla i Staer/MoHa! a podobné norské bordely. Druhá byla už mnohem méně free a klidnější, kytarista (který chvílemi hrál i na druhou baskytaru) a basák hráli vlastně jen 2-3 akordy/tóny, i bicí byly poměrně rovné a jednoduché. Pokus o hypnózu, která ale fungovala tak nějak napůl. Další skladba byla zajímavější, kytarista nahodil drone vazbu, do toho opět minimalistické, ale funkční linky dvou baskytar, bubeník rozjel sice repetitivní, ale celkem promyšlený a lehce se obměňující (proti-)rytmus. Nějak mi to připomínalo mj. Swans. Seitanžel, poslední skladba byla ze všech nejklidnější a nejslabší, 1-2 tóny, cinkání na hi-hat (a později 1 úder kopáku) ve slimáčím intervalu, ani se zvukem se nijak zajímavě nepracovalo. Nic proti krajnímu minimalismu, ale musí to mít v sobě nápad, náboj, atmosféru, zkrátka „něco“ zajímavého, tohle začala být po chvíli fakt nuda, poslední 3-4 minuty už jsem chtěl odejít. Polovina setu dobrá (první skladba hodně), polovina více méně slabá. I zvuk byl solidní, jedna z bas mohla být trochu víc, ale jinak bez námitek. Lidí tak 30-40 (?), hrálo se v divadle, na sezení, což ale v tomhle případě nevadilo.

Tak polovinu setu EAST MANa prokecávám(e) na pohovce u baru. Když jsem doma koštoval jeho tvorbu, bavilo mě jen něco málo, grime nejspíš není úplně šálek mého rumu, ale najdou se i výjimky, záleží dost na hlasu MC, použitých zvucích a dalších faktorech. Na cca druhou polovinu se ale podívat jdu, zjišťuju, že v Impartu je opravdu ještě jeden menší sál s dancefloorem, takže svítá (falešná) naděje na vhodnější prostor pro následný set Fret. East Man (Anthony Hart z Londýna) nejspíš vše pouštěl jen z notebooku, vizuálně tedy nuda, škoda, že s sebou neměl ani žádného MC. Sál potemnělý, červená a bílá světla, lidí celkem poskrovnu (20?), většina se skrývala ve stínech, tančících na parketu jen pár, party moc nejela. Track, do kterého jsem přišel, mě moc nebavil, už už jsem chtěl zase odejít, ale ten navazující docela dobře houpal a kopal, takže jsem se za chvíli houpal i já a setrval, líbila se mi v tom i jistá až lehce industriální syrovost. Dobře navázal i potemnělý Mission, ten mě bavil i na albu – „late night massacre / dead people“ - jo, takhle nějak by to šlo. Další kousek mi zase přišel slabší, tak jsem to vzdal a šel na pivo. Zvukově celkem dobré, ale mohlo to být víc nahlas.

Po krátké pauze se seitanžel naplnily obavy, Mick Harris aka FRET hrál skutečně v divadle a sedačky zůstaly. Absurdní, kdo tohle vymyslel? Dobře, není to vyloženě typická taneční hudba, ale stejně… sedět jsem vydržel asi 5 minut a pak se šel kymácet a zmítat do uličky uprostřed sálu mezi sedadly, která se postupně začala víc a víc zaplňovat tancechtivými fanoušky, byť většina zůstala sedět (i když ne zrovna v klidu). Co teda Fret hraje? Těžko přesně říci… jsou v tom beaty a údernost z techna, chladné, syrové zvuky z industrialu/noise, rytmika vycházející z drum'n'bassu, částečně i lámavosti breakcore, temnota a plochy z dark ambientu. Protřepat, zamíchat, podávat chlazené. Lze v tom slyšet i jistou podobnost se Scorn, ale tempo je většinou svižnější, rytmika komplikovanější a ne tak houpavá. Snad není příliš odvážné říci, že si Harris opět do značné míry hraje na svém písečku, resp. mě nenapadá, komu by to bylo jako celek nějak výrazně podobné. A na rozdíl od běžného, rovného, nebo i většiny industriálního techna, ale i drum'n'bassu apod. je to dost zajímavé i na domácí poslech. Zpět k vystoupení - zvuk byl kvalitní, vyvážený, co se týče středů a výšek bylo vše v pořádku, ale osobně bych se nebál ještě přidat na basech, nakládalo to sice slušně, podlaha lehce vibrovala, ovšem mohlo to kopat a tlačit ještě víc. Zkoušel jsem různá místa, ale k naprosté spokojenosti mi všude něco málo chybělo (ještě silnější basy a vlastně i celkově to mohlo být klidně trošku víc nahlas). Jak jsem ale už psal, ona to není (jen) „rychta“, jde tu dost i o temnou, opresivní atmosféru a po zaposlouchání se člověk zjistí, že je to místy docela solidní psycho(/edélie?). Vynikající byla také projekce živého VJe STORMFIELDa, která celkový dojem dost umocnila, vlastně jsem už dlouho neviděl tak dobré spojení hudby a obrazu. Černobílé, chladné, částečně abstraktní motivy a vizuální „glitche“ se mísily a propojovaly např. s výjevy z mořské říše (hejna ryb, medúzy, chobotnice apod.), zajímavě se měnící, složité, geometrické a psychedelické obrazce atd. Místy to v kombinaci s hudbou bylo trošku znepokojivé až nepříjemné (v dobrém). Samotný Harris (za pár dní mu bude 51) působil dost energicky, prakticky celou dobu pařil a neustále na stole kroutil s desítkami, možná stovkami „šavlí“ a jiných „kroutidel“ na spoustě různých elektronických mašinek. U 3-4 posledních věcí jsem měl dojem, že se buď i lehce zvýšila hlasitost, nebo prostě hrál ty nejúdernější věci, takže tam už to konečně nakládalo tak, jak jsem si představoval. Když bych se to pokusil srovnat s něčím alespoň částečně podobným, tak se dá říci, že jeho bývalý spoluhráč JK Flesh byl živě větší tlak a party, Fret zase zajímavější strukturálně a atmosféricky (+ projekce). Možná jsem čekal, že mě to sejme ještě trošku víc, s ještě masivnějším zvukem a na vhodnějším místě by to mohla být vražda, ale i tak to byla skvělá, atmosférická „psychotéka“. Mj. čekal bych i větší účast, zpětně se mi to už těžko odhaduje, lidi různě přicházeli a odcházeli, ale hádal bych tak cca 40-50 (60?) hlav. Nevím, jak dlouho vlastně hrál, asi tak hodinu a čtvrt (půl?), každopádně se z Impartu vymotáváme až po jedné hodině ranní, po cestě se stavujeme na jedno do pivovaru Pinta, který máme po cestě (i když už za 20 minut zavírali, tak nám slečna ochotně poradila a nechala nás pívo v klidu vypít) a pak spát. „Známé firmy“ to prý táhly do 4 ráno, ale to už je jiný příběh…