Je to již pár let, co jsem byl naposled ve zlínském Masters of Rock Café. Pokud mě paměť neklame, byli to v prosinci 2010 Samael a spol.. Od té doby jsem do Zlína, i když jej mám z domova, co by kamenem dohodil, nezavítal. Proč? Upřímně řečeno, ono z pohledu fanouška extrémnější tvrdé hudby nebylo moc o co stát. To, že se zde ale minulý pátek ukázali Behemoth s velmi zajímavým supportem, mě donutilo Zlín po pěti letech opět navštívit a zavzpomínat na rok 2007, kdy jsem zde (ještě jako náctiletý) Behemoth viděl poprvé.

Na Masters of Rock Café a jeho okolí se za tu dobu vůbec nic nezměnilo. Budova i její výzdoba je po celé roky stejná, hromada popíjejících lidí před vstupem také nechybí, pouze cena vstupenky letos byla dvojnásobná – to však nemělo žádný vliv na fakt, že ještě před otevřením bylo vyprodáno a na místě žádné vstupenky nebyly (zajímavé, už druhý vyprodaný koncert, jež jsem tento měsíc navštívil). Když jsem ale napsal, že se nic nezměnilo, platí to naštěstí i pro přesné dodržování předem naplánovaného programu. Přesně ve chvíli, kdy se na hodinkách zastavila malá ručička na osmičce a velká na dvanáctce, zhasly světla a rozezněly se kytary.

První kapelou byl polský kvintet THAW. Zmínil jsem, že Behemoth na turné doprovázel velice zajímavý support. Ještě před koncertem jsem měl na mysli převážně druhého interprety, teď však mohu napsat, že toto označení patří Thaw snad ještě více. Ty jsem dříve téměř neznal. V tiskovce stálo, že hrají dost dobrý black/experimental metal, jiné internetové zdroje uvádějí black/ambient/noise, což je pro band, který jede po boku velikánů Behemoth, poměrně nezvyklé. Nechal jsem se tedy překvapit a byl zvědavý, čeho se od nich dočkám.

Začali poměrně rychlým songem, jenž by šel v současnosti označit za čím dál víc oblíbenější, jenže i čím dál méně originální, mix black metalu, sludge a post-hardcoru, jaký hrají například Celeste, Hexis nebo Abaton (který mám osobně velmi rád). Celou dobu byli také obklopeni kouřem s rudým světlem vpovzdálí, což je pro tyto skvadry poměrně typické. Nehráli příliš dlouze, ale velmi efektně a silně. Určitě se nejednalo o pouhou kopírku výše zmíněných. Nebál bych se říct, že v daném stylu je jejich hudba poměrně složitá, originální a rozhodně patří mezi lepší průměr. Nejednalo se pouze o stereotypní bordel (jak je mnoho přítomných nazvalo), kytarové linky se zajímavě vyvíjely, bicí byly propracované s výraznou hrou na činely a místy vhodně zazněly i noisovější synťáky. Vokální stránka také stojí za pochvalu. Zpíval baskytarista spolu s chlápkem za synťáky a mnohdy zvládali dobré dvojhlasy. Docela mě překvapilo, jak podobná banda může fungovat na tak velkém pódiu, obvykle se totiž se skupinami jako Thaw setkávám v klubu pro 100 lidí. Kromě toho, že měli skvělý, hutný zvuk, tak i v doposud poloprázdném sále vytvořili téměř hmatatelnou, zlou atmosféru. Celý set odehráli v celistvé podobě bez jediné pauzy se zaměřením na rychlejší skladby. Došlo ovšem i na pomalejší kus, který byl totální sludge a jestli se jim doposud nepodařilo mě naprosto zničit, dílo zkázy dokonal závěr – mocný drone/noise, během něhož kytarista vytasil smyčec, jímž objížděl struny a bubeník rituálně bubnoval na dva kotle. Pokud jsem Thaw před koncertem nevěnoval pozornost, teď zkrátka musím. Svůj set odehráli tak dobře a přesvědčivě, že se pro mě stali kapelou večera!

Jsem rád, že jsem takovouto kapelu viděl právě na tour s Behemoth, kde snad zaujali více lidí a udrželi je u poslechu i trochu jiné muziky. Nebo od něj naopak odlákali? Pro ukecané lidi v prvních řadách je takové hudby možná škoda, já jsem každopádně nadšen.

Druzí BÖLZER to po tomhle infernu už neměli lehké. Odstartovali však svůj set skvělou tancovačkou Soul Eclipse ze svého dema Roman Acupuncture, díky které snadno přivedli přítomné na jiné myšlenky a přiměli k touze lámat kosti. Ono ještě aby ne, black/death tohoto švýcarského dua je velmi chytlavý a díky rytmice, která je založena na ničivých úderech do bicích, vyvolává pocit krvežíznivosti. A stalo se neočekávané, i v publiku tvořeném návštěvníky Masters of Rock vznikl menší moshpit, i když k žádnému krveprolití třeba oproti One Tail, One Head nedošlo.

Bölzer jsou každopádně ve skvělé formě a jejich koncert nejen díky vhodně zvoleným skladbám dobře odsýpal. Oproti Hell’s Pleasure, kde hráli jako první vystupující ve dvě odpoledne na pařícím slunci, na mě tentokrát zanechali mnohem pozitivnější dojem. Jednak jim klubová atmosféra s hromadou modře nasvíceného kouře více sedla a také zvuk měli dobrý, takže vůbec nevadilo, že hrají ve dvou v sestavě bicí + kytara/vokál. Právě tím, že se jedná pouze o duo a dovedou stejně jako Inquisition rozsekat všechny přítomné, jim patří obdiv. KzR měl vokál správně naechovaný, takže když udělal „ugh!“, ozvalo se ještě třikrát, kytara byla také slyšet, jak má a údery do bubnů půlily lebky. Po dobře houpavé pasáži v Steppes zazněl i jeden úplně nový song, který byl následován snad nejsilnější skladbou, kterou Bölzer nahráli – Coronal Mass Ejaculation. Parádními riffy doplněnými ničivou rytmikou Bölzer dokazují, že i ve dvou lidech s jednou kytarou a bez basy se dá zahrát pořádný nářez. Následuje další skladba z dema, tuším, že se jednalo o Zeus - Seducer of Hearts a závěr patří Entranced by the Wolfshook. Škoda, že nezahráli ještě The Great Unifier, aby EPčko Aura, které považují za nejlepší nahrávku Bölzer, zaznělo celé. Já jsem každopádně spokojený a jsem rád, že překonali svůj výkon z venkovního festivalu a také, že se dočkali celkem slušné odezvy od publika.

Teprve však poté, co odešly předkapely, se začal sál pořádně plnit. Už během zvukové zkoušky, kdy na pódiu stáli technici místo hudebníků, se ozýval z davu téměř absurdní aplaus. Ano, šlo hned poznat, na koho všichni přišli. BEHEMOTH jsou dnes hodně velká kapela a sjíždí se na ně davy mladých i starých fanoušků. Ještě aby ne, jejich koncerty bývají výborné, Poláci hrají s obrovským nasazením, pódium mají vyšperkované, tudíž se lidé vrací. I já v pátek viděl Behemoth už popáté a byl jsem na ně celkem zvědavý.

Zaznělo intro, Nergal, Inferno, Orion a Seth přišli na stage a začali jak jinak než s otvírákem z The Satanist – Blow Your Trumpets Gabriel. Dav v tu chvíli zpíval text tak nahlas, že přes všechen řev nebylo Behemoth téměř slyšet. Samozřejmě, odezvu si zaslouží a chápu ono nadšení, nicméně co je moc, to je moc a v současnosti toto davové nadšení už tolik nesdílím. Stejně tak i potřebu téměř všech si muzikanty na podiu fotit a natáčet na mobil, což jednoznačně kazí dojem z koncertu. Když však po půlce písně část lidí utichla a schovala své svítící přístroje, konečně šlo vidět na pódium. To bylo tradičně nazdobené kovovými orlicemi, hady a svíčkami. Grupa byla taky značně vyšňořená a nešlo si nevšimnout jejich secvičených pohybů a póz. Koukalo se na ně samozřejmě hezky, nicméně občas působili až téměř pop-star dojmem. V případě Behemoth sice nelze úplně říct, že by plně zvítězila vizuální stránka nad tou hudební, snaží se ovšem, aby za ní nezaostávala. Navíc ze začátku, kvůli nekorektnímu zvuku, se na Behemoth lépe dívalo, než ho poslouchalo. Kytary se lehce slévaly a i vokály byly nevyvážené. Dokonce bych řekl, že v neprospěch frontmana, který byl oproti Orionově a Sethově řevu méně slyšet téměř polovinu koncertu.

Po Grabrielovi následoval další kus ze Satanisty – Ora Pro Nobis Lucifer. Jedná se o poměrně jednoduchý dvojkopákový hit, který ale lidi žerou a dočkal se opět silné odezvy. Po jeho konci se však začínám usmívat konečně i já, jelikož následuje pětice starších skladeb z období od Demigod až po Satanica. Nevím, zda je to tím, že mám stará alba zažitá z doby, kdy jsem Behemoth o poznání více žral, ale fungují naživo mnohem lépe než ty nové. V průběhu mezi skladbami se k pózám, o kterých jsem psal výše, připojují ještě momenty, jako trhání Bible, mávání kadidlem či plivání mezi lidi. K tomu Nergal připojil ještě různé proslovy, ve kterých se, jak jsem si všiml, už pomalu začíná opakovat. Například hlášku „It feels good to be alive“ jsem slyšel po jeho vyléčení se z leukémie určitě už potřetí. Čím déle však Behemoth hráli, tím se zvuk naštěstí začínal vylepšovat a bylo jednotlivé nástroje lépe slyšet. Divné, že se ze začátku potýkali s takovými problémy, zrovna kapela jejich formátu by měla mít tyto záležitosti ošéfené.

S narůstajícím časem jsem se v ukrutném vedru začínal do hudby čím dál více ponořovat i já. Asi bylo třeba více přistoupit na pravidla hry a začít si ji spolu se všemi v sálu užívat. Došlo opět na skladby ze Satanisty, z něhož se hrálo onen večer celkem pět kusů. Všiml jsem si mimochodem zajímavé paralely mezi Ben Sahar a starší věcí Moonspell Rites, kterou Behemoth hráli na svém posledním koncertu v Praze. Zdá se to pouze mně, nebo jsou si tyto pomalejší věci opravdu dost podobné? Mimo to zazněly i další historicky starší kousky. Tentokrát ne tak staré jako v první půlce setu, ale připomenuty byly kousky z Evangelion a také At the Left Hand ov God z The Apostasy, během níž se k Infernovi přidal ještě druhý bubeník. Po ní samozřejmě nechyběl ani Chant for Eschaton 2000, což je, jak tak pozoruji, asi nejoblíbenější hit na koncertech Behemoth a samotný závěr ve formě přídavku patřil O Father O Satan O Sun!, během něhož přišla čtveřice v rohatých maskách a za zvuku samplů následně zmizla v oblacích kouře a nadešel konec.

Můj pátý koncert Behemoth je za mnou a já mohl ještě před půlnocí z vydýchaného prostoru Caféčka opět odejít. I když tentokrát musím říct, že mě předkapely, hlavně Thaw, od kterých jsem nic nečekal a dostal mega-nálož, převálcovaly více než headliner. Třeba ale uznat, že Behemoth stále umí, přestože jsem je viděl v lepší formě. Pro běžnější posluchače je sice jejich hudba více lákavá, pro ty náročnější méně zajímavá, ale pódiovým nasazením a skvělou show zastíní všechny své nedostatky. Čili po dalších pěti letech ve Zlíně zas čau!

Setlist:
Blow Your Trumpets Gabriel
Ora Pro Nobis Lucifer
Conquer All
Decade Ov Therion
As Above So Below
Slaves Shall Serve
Christians to the Lions
Messe Noire
Ov Fire and the Void
Ben Sahar
Alas, Lord Is Upon Me
At the Left Hand ov God
Chant for Eschaton 2000
--
O Father O Satan O Sun!

Fotky © Radek Šich